Jak jsme emigrovali IX.
Možná, že se moje vzpomínání mělo raději jmenovat: „Jak jsme žili.“ Protože budu stále víc psát o obyčejném životě. Ovšem i o tom, jak jsme se sžívali s holandským okolím, na co jsme si zvykli rychle, co nás překvapilo a o také tom, co nám trochu vadí dodnes. Přestože se tu cítíme opravdu doma. Hodně zvláštností jsme poznali při návštěvách v rodinách. Nezapomenutelně se nám vryla do paměti naše první návštěva v Goudě, u manželovy přítelkyně Jenny, se kterou si už léta německy dopisoval. (Na obrázku vlevo vidíte sýrový trh v Goudě). Jenny byla ze staré vážené goudské rodiny, pradědeček tam měl kdysi velké stáje s koňmi a kočáry, které pronajímal. Zbyla z toho spousta drahých pozemků ve středu města, které postupně rozprodávali.Vlastnili ještě nějaké domy a garáže, žili tedy z podstaty. Pozvali nás na celý den a tím tedy i na teplé jídlo, ne jen na obvyklou kávu se sušenkou či koláčem. A to už něco znamená. Maminka byla starší paní, protože Jenny, nejmladší ze šesti dětí, které měl její tatínek se svojí druhou ženou, bylo také asi 25 let. Seděli jsme tedy v obývacím pokoji krásného starého domu a povídali si s Jenny, s její maminkou a s bělovlasým tatínkem a ještě několika
sourozenci. Paní domu se za chvilku omluvila, prý musí jít vařit. V krátké době byla ale zpět, s velkým košíkem plným syrových brambor, které se jala nožem zmenšovat. Loupáním se to nazvat nedalo, okrajovala z nich slupku centimetr silnou. „Chci si s vámi povídat a tohle můžu dělat i tady,“ vysvětlila nám. Takže brambory se tu před loupáním nevyperou, (na omluvu hospodyněk musím uvést, že jsou většinou velice čisté už z obchodu), a jen se speciálním velmi ostrým nožíkem, zvaným „aardappelmesje“, zmenší skoro na polovinu. (Koupit škrabku na brambory, na jakou jsem byla zvyklá, se mi podařilo až za dva roky, na dovolené v Norsku) . Na starém obraze vpravo vidíte, že brambory loupali i muži. Ty tlusté slupky z brambor se kdysi sbíraly, jezdil pro ně denně tak zvaný „schillenboer“ s vozíkem taženým koněm. Vidíte ho na černobílém obrázku dole. Takže se nevyhazovaly, dávaly se prasátkům. Jenže teď už se prasata krmí jinak a tlusté slupky se vyhazují. Zkrátka tradice. 
Pak bylo vše hotovo a my jsme zasedli k jídlu v krásné jídelně, co kus nábytku, to starožitnost. Starý porcelán ve starožitných skříních okolo, na stole hluboké talíře a stříbrné příbory. V čele stolu tatínek, který dostával všechno jako první. Měli jsme nudlovou polévku, po které se paní domu zjevně jen pro formu zeptala, zdali musí měnit talíře. Co má člověk odpovědět, když vidí, že kladná odpověď by byla nevhodná. Tak jsme jí tedy ujistili, že opravdu nemusí. Pokusila jsem se ještě rychle vyjíst zbytek polévky a několik posledních nudlí…,pak přišel špenát, brambory a studený rostbíf, zjevně koupený u řezníka už hotový a nakrájený na dva milimetry silné plátky. Tatínek dostal toho masa velkou porci, zbytek se rozdělil mezi plebs. Neumím jíst příborem z hlubokého talíře, a to ani stříbrným. Ještě ke všemu byl v mé porci špenátu nešťastnou náhodou dlouhý vlas. Vlasy v jídle mám velmi nerada. Vyhýbala jsem se mu tedy, jak jsem mohla. Pak přinesli desert, polotekutý puding ve velké míse. Protože bych si ho byla musela dát zase do toho talíře, ke zbytku špenátu s vlasem, řekla jsem, že už opravdu nemohu, což mne zachránilo. Byl to tehdy velmi zajímavý den v krásném městě Goudě. Další typicky holandský zvyk je slavení narozenin. Svátky se neslaví, odbourali je protestanti. Narozeniny, to je především rodinná záležitost. Protože rodiny jsou tu většinou velké a rozvětvené, je možné, že někteří lidé tráví své večery a volné dny téměř výhradně na oslavách narozenin. Je to jakýsi druh celodenně otevřených dveří v domě oslavence. Obývací pokoj, pro tento účel různě vyzdobený, například balónky a všelijakými girlandami s nápisy, se změní v čekárnu u doktora, všechny židle a křesla stojí totiž u stěny. Na nich sedí „visite“, členové rodiny, přátelé a sousedé. Musíte gratulovat nejen oslavenci, ale i jeho rodině. Ten většinou celý den neúnavně běhá s kávou a koláči. Po koláči dostanou hosté skleničku limonády, vína či piva. Konversace je vedena o tom, jak jsou káva a koláč lekker (dobré), o počasí, či o tom, kdo byl kde na dovolené a kolik ho to tam stálo. Občas je zpíváno „Happy Birthday to you.“ Když se hosté v noci rozcházejí, loučí se hlasitým voláním „daag“, což kupodivu znamená „den“. V zaměstnání se narozeniny slaví tak, že oslavenec přinese pro kolegy koláč nebo nějaké zákusky ke kávě. Alkohol na pracovišti nikdy, ani náhodou, milí Čechové.
Aby se na nějaké narozeniny nezapomnělo, vymysleli si tady chytře tak zvaný „verjaardagskalender“, čili věčný narozeninový kalendář, kam se tyto zaznamenávají. Visí ve všech rodinách na WC. Na první pohled je to nevkusné, ale při bližším pohledu moc praktické. Tam máte totiž většinou čas a klid podívat se, kdo bude mít vbrzku narozeniny. Protože musíte buď jít přát osobně, zatelefonovat a nebo aspoň poslat pohlednici. Existují i omluvné pohlednice pro ty, kteří zapomněli gratulovat včas.
Většina nářků Čechů, ale i příslušníků jiných národností žijících mimo vlast, se týká jídla. Jenže, trochu šikovný člověk si přece dokáže udělat ze zakoupeného materiálu skoro všechno sám. Téměř všechno. Vytvořila jsem na žádost manžela ledacos, i jaternicový a jelítkový prejt. Chleba peču už dlouhá léta. Holandský, kterého je mnoho druhů, je měkký jako vata a téměř všechen bílý. Proto se jí, když je namazán a obložen, většinou příborem.
Tradičně holandský je hagelslag, jakési čokoládové drobení. Sype se většinou 
na chleba. Vypadá jako myší trus. Pohleďte na obrázek. Ale je to čokoláda a také tak chutná. Pak je ještě hagelslag barevný s anýzovou chutí, v barvě růžové či modré. Pojídá se na kulatém sucharu zvaném beschoutje, když se narodí nové dítko. Tedy šťastný otec tím častuje kolegy, či doma všechny návštěvy. Přestože je tato specialita nalepena na vrstvičce margarinu, sype se to na všechny strany. Na zemi kupodivu vypadá opět jako myší trus, barvy růžové či bleděmodré. Jiné ryze holandské nebezpečí jsou lékořicové bonbony, zvané drop. Drop je to, oč si Holanďané, kteří se odstěhovali do zámoří, v slzách píší příbuzným do vlasti. Dropu je mnoho druhů, ale nejstrašnější variace je slaná. Když mi to kdosi poprvé nabídl a já si, nikým nevarována, strčila tu divnou černou věcičku do pusy, hned jsem ji zase vyplivla. Bylo to děsivé. Výchova sem, výchova tam, tady šlo o život. Pánům ale kdysi někdo namluvil, že to zvyšuje potenci, takže je odbyt zajištěn. Zcela jisté a vědecky zjištěné je jen to, že přemíra této lékořicové lahůdky zvyšuje krevní tlak.
V podstatě jsou tohle všechno zajímavé, ale nedůležité detaily. Ovšem, když si chce někdo ztěžovat, tak se dá celkem do nekonečna naříkat nad tím, co„oni“ dělají jinak, jak jsou „oni“ nešikovní a co všechno nedovedou udělat, co všechno neznají. Ano, všichni Holanďané neznají Komenského, dokonce ani učitelé ne. Ale vyrvali svoji zemi moří, objevili jako mořeplavci půl světa, Nový Zeelend, Tasmánii, kdeco. Obepluli jako první Cap Hoorn, propluli severní úžinou, nyní zvanou Beringhovou. Dodnes je z celého světa volají na pomoc, aby vylovili loď, která se potopila (například firma Smit-Tak, vytáhla nedávno z vody i známou ruskou ponorku Kursk), radí se s nimi ve všech případech, kdy je potřeba zvítězit nad vodou, či jí nějak využít. Jsou ve velké většině pracovití, velmi sociálně cítící a spolehliví. Jsou šetrní, ale neváhají dát peníze na dobrou věc. Potřebujete-li pomoc, pomohou. Jsou tolerantní, k ničemu vás nenutí.
Nemají opravdu žádnou zvláštní kuchyni, ale to je jim docela jedno. Nežijí proto, aby jedli.V posledních třiceti letech se kulinárně hodně přiučili na cestách po světě, také je tu mnoho různých restaurací indo-čínských, řeckých, tureckých, italských atd.
Ale dříve přece také cestovali a jejich lodě přivážely všemožné koření z celého světa, měli všeho dostatek, v tak zvaném „Gouden eeuw“, zlatém století, jak je všeobecně historiky označováno století sedmnácté. Přesto zůstali skromní a jednoduší, stejně tak jako jejich jídla.
Pro milovníky ryb a jiných mořských živočichů je zde ale skutečný ráj. A k nim naštěstí patříme my dva. Máme už přes třicet let „svého“ obchodníka s rybami a ochutnali jsme kde co. To nám pomohlo i jinde ve světě nebát se novot a podivných nevídaných živočichů, které tam nabízeli.
Na závěr povídání o jídle jedno upozornění : V nizozemských rodinách nabízí hostitelé z tácu pohoštění každému hostu zvlášť, není zvykem brát si bez vyzvání, nebo říci „berte si“ a čekat, že to hosté udělají. Když jim to nenabídnete osobně a jednotlivě, nevezmou si nic.
Když dnes vzpomínám na uplynulá léta, připadá mi, že bylo tehdy Holandsko hezčí, klidnější a vlídnější. Obávám se, že se nemýlím. Po (domnělém) pádu komunismu se otevřela skřínka Pandořina a organizované bandy lupičů a vrahů z Balkánu i odjinud dospěly až sem, aby podpořily darebáky místní. Celý svět je dnes daleko tvrdší a nebezpečnější a lidé jsou k sobě
méně ohleduplní. I když tady u nás, na malém městě, je to ještě docela dobré.
Vrátím se zpět, k tomu, jak se ze mne stala redaktorka a později vedoucí nakladatelství s „hrdým titulem“ art direktor a šéf editor. Panu Harrymu, (na portrétu vpravo) který sledoval všechno, co se dělo v podniku, neušlo, že se mi moc dobře nedaří. Měl totiž ve zvyku denně projít všechna oddělení , často znenadání tiše stál vedle mého stolu a díval se, co dělám. A také se nechával informovat. Takže si mne k sobě zavolal a řekl, že nadešel čas, abych ukázala, co umím. Zavedl mne do velké kanceláře. Byla to vlastně ohromná knihovna, která obsahovala různá lexika a knihy o umění, ve všech možných jazycích. U jednoho ze tří ohromných oken seděl u psacího stolu úhledný pán a udiveně na nás zíral. Byl to bratranec pana Harryho, který si tam vesele žil na účet firmy. Byl už delší dobu pověřen úkolem začít s přípravami archivu litografií a vůbec celého projektu. Později jsem zjistila, že nedělal vůbec nic. Systematicky. Měl dva kabáty, jeden nechával viset na věšáku, aby to vypadalo, že je v podniku a klidně si byl někde jinde, většinou hrál někde kulečník. Myslel si, že to nikdo neví, ale to byl tragický omyl.
Druhý den už to byla moje kancelář. Bylo to krásné, měla jsem absolutní klid, přesně to, co jsem potřebovala. Přivezli mi odněkud ze skladiště stovky, tisíce litografií (to jsou vždy čtyři filmy, čtyři barvy, ale všechno černé. Barvu to dostane až při tisku). A krabice s diapositivy. Musela jsem si vymyslet systém archivování, všechno roztřídit a popsat, aby to bylo připraveno k dalšímu použití. Dostala jsem vlastně nádherné „puzzle“, největší skládačku mého života, ale bohužel bez předlohy. Obsahovala obrazy, skulptury a něco architektury od prehistorie až podvacáté století. Archiv musel mít systém, ve kterém se později vyzná archivář, který se ho ujme, protože moje skutečná práce měla být docela jiná. Vypracovala jsem tedy několik návrhů, sama si rozhodla, co asi bude nejlepší. Na velké obálky ze silného kartonu jsem nechala vytisknout rubriky na informace. O umělci, kdy a kde žil, či jen o epoše, kde se umělecké dílo nalézá, jaký je jeho formát, materiál, a pak další část pro technické údaje o té reprodukci (litografii), kde a kdy byla uveřejněna, formát, atd. Potom jsem to všechno začala třídit. Na to jsem měla v kanceláři prastarý dubový florentinský stůl, zakoupený prý kdysi panem Smeetsem někde v italském klášteře. Jeho deska byla staletým používáním vyleštěna do měkkého hedvábného lesku, pohled na něj uklidňoval a vzbuzoval důvěru v trvání světa, věcí i nás lidí. Byl naštěstí tak velký, že ho pan Harry doma neměl kam dát.
Když jsem tak už několik týdnů bojovala, našla jsem ráno na psacím stole čtvrtku bílého papíru, s charakteristickým rukopisem pana Harryho: „Mooi werk, mijn kompliment“ a podpis. Čili: „pěkná práce, můj kompliment“. Přišel se pravděpodobně pozdě večer podívat, co a jak tam dělám. Málokdy totiž odcházel domů před sedmou hodinou a nebo se po večeři do své kanceláře vracel.
Dodnes mám ten prostý list papíru schovaný, pan Smeets byl totiž proslulý tím, že nikdy nikoho nepochválil. A já to mám od něj písemně.
Věra Pokorná
Hlavní vchod do tiskárny Smeets Offset
