Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a trapasy (50)
S „vrcholovým“ sportem, samozřejmě naprosto amatérským, jsem skončil asi v šestadvaceti letech, tedy poměrně brzy, a pak jsem se oženil. Nestěžuji si, každé životní období má své kouzlo, že? Naštěstí jsem přece jen stále mohl prohánět své pomalu ale jistě tloustnoucí tělo zejména na ústavním hřišti u Vltavy v Komořanech. Tam se také hrál zejména volejbal, ale i nohejbal a tenis. Jednou za rok jsme pak vyzývali na fotbalový souboj kolegy z letiště nebo vojenské meteorology. Ale hlavně – od šedesátých let byly pořádány každoročně dvoje „velké“ celostátní hry.
Nejprve – Sportovní hry meteorologů a o něco později Vodohospodářské hry – tedy hry celého tehdejšího resortu. V těch prvních se projevovala zejména značná rivalita mezi českomoravskými a slovenskými pobočkami ústavu. S trochou recese jsme při těchto hrách razili heslo: Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát za každou cenu! Kolegové ze Slovenska to někdy moc nechápali. Zato všichni dobře chápali další povedený slogan: Podržte mi berle, budu startovat! Díky těmto hrám jsem poznal celou naši republiku, doslova od Šumavy k Tatrám, přesněji od Karlových Varů až po Šíravu.
Právě v tom nejvýchodnějším cípu tehdejší ještě nerozdělené republiky jsme hráli nejzajímavější volejbalové utkání. Počasí na východoslovenské Šíravě se tehdy vyloženě nepovedlo a hráli jsme v takovém povětří, že ženské vůbec nedostaly při servisu míč přes síť na stranu soupeřek. A i nám mužským ten vichr občas míč vrátil zpět na naši polovinu a z druhé strany pak odlétl bůh ví kam! Soutěž se pochopitelně nedohrála.
A při této příležitosti jsem si vzpomněl na další nedokončený volejbalový zápas. Bylo to asi o dvacet let dříve, koncem prázdnin v roce 1961, kdy jsem byl prvně v NDR u Baltu. Jeli jsme tam s kolegou, asistentem na technice a s jeho studenty do Khülungsbornu, a jednou jsme si vyjednali volejbalové utkání s místní německou partou.
Dopoledne bylo krásně, ale už když jsme po obědě šli na hřiště, uviděli jsme v dáli nad mořem mlhu. Byla to tak zvaná mlha advekční, která se pohybovala pomalu ale jistě směrem nad pobřeží. Začali jsem hrát a během půl hodiny nebylo vidět z jedné strany hřiště na druhou! Takže – další nedokončený mač!
Do těchto míst bych pak měl zařadit další naši (svou) hymnu – sportovní, kterou jsme zpívávali na těch našich meteorologických hrách:
* * *
Podrž mládí
Podrž mládí, dlouho podrž mládí, ať se vydovádíš na sportovních hráááách.
Nesmíš zoufat, nikdy nesmíš zoufat, stále musíš doufat, nehaž' na zeď hráááách!
Ani chvíli, neleň ani chvíli, spěchej přímo k cíli a pak vzdychni áááách.
Dokud můžeš lásku dát, tak tu můžeš s námi hrát, tak hrej – do svého důchodu,
Dokud můžeš lásku dát, nesmíš stále jenom brát, tak dej – vždyť máš dost důvodů.
Věz, že míza, že ta druhá míza, je jak Mona Líza s tím úsměvem svým,
Žádná kouzla, věz, že žádná kouzla do tebe nevklouzla, já to prostě vím!
Tak ať láska, ať ten sport a láska, komořanská cháska osudem je tvým!
Podrž mládí, dlouho podrž mládí, ať se vydovádíš, život přec je tvůůůůj.
Ani chvíli, neleň ani chvíli, spěchej přímo k cíli, musíš býti svůůůůj.
Podrž mládí, dlouho podrž mládí, dokud tělo svádí, nikdy nelituj!
* * *
Pro hudební fandy – je to na melodii, kterou proslavila ve světě Bonny Tyller a u nás pak Karel Gott pod názvem – Jen se hádej!
Do „ústavního“ či „podnikového“ sportování také patří několik mezinárodních akcí. První z doby, kdy na podzim v roce 1967 povoloval režim a my mohli pozvat meteorology a spojaře z Vídně na fotbalové utkání. Konalo se blízko mého bydliště v Praze – Lhotce, sice jsme prohráli, ale díky našim známostem natočila krátký šot z tohoto utkání Československá televize a dokonce ho i odvysílala! A na jaře 1968, několik dní po narození mého syna, mi manželka dovolila jet na odvetné utkání do Vídně. Tam jsme dostali pořádnou nakládačku, ale většina z nás byla prvně „na západě“, i když od nás to bylo vlastně na jihovýchodě! Pokračování těchto vzpomínek si pak nechám do jakýchsi střípků politických. Co bylo o několik měsíců dále, to už je jiná kapitola. Pak opět spadla klec a na další výměnný zájezd jsme vyjeli až po dvaceti letech v létě 1988, a to do Evropského regionálního centra v německém Offenbachu. O tom se také ještě zmíním později, nyní jen krátce – fotbalové utkání jsme ve Vídni prohráli 5:0, volejbalové ale vyhráli, což zcela skromně ponechávám bez komentáře…
A to by snad mělo o sportu stačit. Jestliže si náhodou ještě na něco zajímavého vzpomenu, není nic snazšího, než to přidat k některým dalším střípkům.
Pamětníci, vzpomínejte!
