Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (28)
Je docela zajímavé, že ačkoliv sociální prostředí obou mých rodičů se velmi lišilo, kultura na mne útočila už od útlého dětství z obou stran. Samozřejmě více ze strany maminčiny, zejména zásluhou dědy - kantora, který mě vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé rodné vísce mého tatínka se kultuře dařilo, že byste žasli! Takže si nyní dovolím zařadit něco z kulturního soudku.
I když jako první filmy, které jsem viděl už těsně před válkou, byla zcela jistě Sněhurka a sedm trpaslíků a pak asi němé grotesky s Laurelem a Hardym, možná ještě větší zážitek jsem zažil v Železnici. V tomto městyse s malými lázněmi nedaleko Jičína žila jedna z dědových sester a její manžel tam za války v malém sálku promítal filmy. Protože americké filmy byly najednou zakázány, zmíněnou dvojici komiků měla zřejmě nahradit dánská dvojice, jejíž humor také vycházel z kontrastu jejich postav. Pat a Patachon samozřejmě nedosahovali úrovně americké dvojice, ale jako náhražka se všeobecně líbili, v napjaté válečné atmosféře přinášeli jistou úlevu dospělým a my děti jsme se při jejich řádění téměř válely smíchy. Protože tito komici jsou už téměř zapomenuti, dovoluji si je tady připomenout nepříliš kvalitním obrázkem.
Různé životní peripetie se ve vzpomínkách neustále promíchávají a tak opět přeskočím z rodného Jičína na jih – na Příbramsko. Zapomněl jsem, zda to bylo ještě někdy za války, spíše asi těsně po ní, ale na tom nezáleží. Podstatné je, že málokdo asi poprvé viděl a slyšel Prodanou nevěstu ve vesnickém přírodním divadle v lese! Nevím také, který soubor tu naši krásnou národní operu uváděl, určitě tam hostovali i umělci z Prahy, jak bývalo tehdy zvykem, ale mým hlavním zážitkem nebyl ani medvěd, ani Indián, ale fakt, že v tom představení v průvodu komediantů „hrála“ i Vondráčkovic koza. Čestné slovo! Trochu nás ale mrzelo, že byla uvedena v programu pouze anonymně jako – „zvířectvo laskavě propůjčili občané Hájů“. V tom hezkém lesním divadle jsme shlédli během několika prázdnin i pár operet. V paměti mi zůstal zejména Petříček a Pavlíček, s moc hezkými písničkami skvělého skladatele Josefa Stelibského. Řadu z nich si pamatuji dodnes. Nemusíte mi věřit, ale následující velice pozitivní text jsem opravdu vydoloval z paměti:
Chtěl bych se vrátit zpět, aspoň o tři sta let! Tenkrát to bývalo krásné, tenkrát byl jinačí svět! Na lokty měřili, srdce si svěřili, tenkrát si lidi jen plácli a už si věřili!
Je to prosím valčíček!
Josef Stelibský patřil spolu Jaroslavem Ježkem, Járou Benešem, Eduardem Ingrišem, Karlem Hašlerem a Rudolfem Frimlem mezi naše nejplodnější „hitmakery“ první poloviny 20. století - Bohužel většina z nich - snad kromě Ježka - sešla s očí i s našich myslí. Stelibský zcela určitě, když po únoru 1948 emigroval. Jeho poslední opereta měla velmi příznačný název – Praho, na shledanou! Krátce jsem pak jeho hlas slyšel ještě z Radia Svobodná Evropa. Posledních už nešťastných osm let svého života strávil Stelibský v Hollywoodu a na věčnost odešel dobrovolně v roce 1962...
A na závěr těchto kombinovaných „kulturně-hájeckých“ střípků určitě patří další neuvěřitelná životní náhoda. Tchán mé dcery, o rok mladší než já, pochází od Příbrami, z obce se zajímavým jménem – Pičín, a na Háje také jezdil často o prázdninách ke svému strýčkovi. A tak jsme při vzájemném seznámení zjistili, že jsme si tehdy koncem války a těsně po ní chodili hrát na stejnou louku před jejich statkem! Hráli jsme na příklad „Škatulata – hejbejte se!“, „Pan čáp ztratil čepičku“, Na slepou bábu“, nebo „Na smradlavé vajíčko“. To poslední jsem zapomněl, jak se hraje, ale zato si od té doby pamatuji další krásnou píseň bratří Juristů, kterou krásně nazpíval R.A.Dvorský – „Letí šíp savanou“. Za teplých večerů při soumraku se totiž na té louce často i zpívalo…
Pamětníci, vzpomínejte!
Je docela zajímavé, že ačkoliv sociální prostředí obou mých rodičů se velmi lišilo, kultura na mne útočila už od útlého dětství z obou stran. Samozřejmě více ze strany maminčiny, zejména zásluhou dědy - kantora, který mě vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé rodné vísce mého tatínka se kultuře dařilo, že byste žasli! Takže si nyní dovolím zařadit něco z kulturního soudku.
Různé životní peripetie se ve vzpomínkách neustále promíchávají a tak opět přeskočím z rodného Jičína na jih – na Příbramsko. Zapomněl jsem, zda to bylo ještě někdy za války, spíše asi těsně po ní, ale na tom nezáleží. Podstatné je, že málokdo asi poprvé viděl a slyšel Prodanou nevěstu ve vesnickém přírodním divadle v lese! Nevím také, který soubor tu naši krásnou národní operu uváděl, určitě tam hostovali i umělci z Prahy, jak bývalo tehdy zvykem, ale mým hlavním zážitkem nebyl ani medvěd, ani Indián, ale fakt, že v tom představení v průvodu komediantů „hrála“ i Vondráčkovic koza. Čestné slovo! Trochu nás ale mrzelo, že byla uvedena v programu pouze anonymně jako – „zvířectvo laskavě propůjčili občané Hájů“. V tom hezkém lesním divadle jsme shlédli během několika prázdnin i pár operet. V paměti mi zůstal zejména Petříček a Pavlíček, s moc hezkými písničkami skvělého skladatele Josefa Stelibského. Řadu z nich si pamatuji dodnes. Nemusíte mi věřit, ale následující velice pozitivní text jsem opravdu vydoloval z paměti: