Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Cestářův Míša Pokud se to celé nepohnulo, těžko se dalo odhadnout že je to pes. Skoro jak na délku to bylo na šířku. Spíš to připomínalo kratší, silné jelito. I ten ocásek byl krácený. Takže pokud se to nedalo do pohybu, bylo záhadou kde končí a kde začíná. Tak vypadal cestářův Míša. Byl psem se vším všudy co k tomu patří a také tak si svoje povinnosti plnil.
Jenže měl i nadání, které jsem si nikdy nedovedl vysvětlit. Soused chodil po vesnicích zabíjet prasata. To se vybavil velkou taškou s vercajkem a vyrazil pěšky na místo určené. V pozdější době už jezdil na pařezu, Pionýrku.
A tady to přišlo. Aniž by to soused vyslepičil komukoliv kam jede, vyrazil Míša v předstihu a čekal tam na něho. Počkal na zabití pašíka, na opaření a když soused prase čistil vyřezával z uší chlupy i s kouskem masa a zahazoval to. Míša na ten okamžik čekal. Popadl sousto a vypochodoval na cestu k domovu. Jak mohl vědět dopředu ve které vesnici a chalupě se ten mord odbývá jsme nikdo nepochopili. Jisté bylo, že se nezmýlil. Takovouto vlastností byl obdařen.
Ale největší pomník své slávy si postavil úplně jinou příhodou. Taky se to týkalo zabijačky.
Jako dobrá hospodyně si panímáma Pospíšilova připravila na příští den pro pohoštění návštěv (u nás vždycky prase mělo nespočetný počet příbuzných, kteří se s ním přišli rozloučit) do sklepa na prkénko naklepané řízky. Tam bylo nejchladněji. A aby to bylo zajištěné, ještě otevřela okénko na větrání. Noci už byly chladnější. Po celodenní honičce všichni zalehli k zaslouženému odpočinku.
Vesnička upadla do odpočinku a klidu. Všichni spali jen Míša ne. Při svojí pravidelné kontrole zjistil, že z okénka Pospíšilového sklepa to až moc voní. Vlezl dovnitř a našel na prkénku vyrovnané řízky na zítřek. Probudila se v něm zodpovědnost ke své smečce. Začal pracovat.
Těch řízků bylo 25. Musel se tedy tolikrát otočit, aby svůj plán uvedl ve skutečnost.
Pěkně tak nepřeházené a vyrovnané je uložil na cestářův práh. Ani jednou si neukousl. Tak vysoko sahala jeho poctivost. Zalehl vedle kořisti a čekal zasloužené uznání a pochvalu.
Ráno cestář ještě za šera šel pustit slepice a na něco na prahu šlápnul. K jeho velikému překvapení v šeru uviděl do řady vyrovnané řízky a na konci té řady hrdého Míšu. Protože vesnička je malá ihned ho napadlo odkud to nadělení je. Jak je vrátil tam kam patřily nevím.
Ani zda byly řízky zužitkovány nebo vyhozeny také nevím. Co vím však jistě je, že se od té doby nesmělo před cestářem o řízcích dost dlouho mluvit. My škodolibci když vyhrával v dudáku jsme se ho několikrát přeptali, jestli nás nepozve na řízky.