Jsou věci mezi nebem a zemí...
Ano, jsou věci a situace mezi nebem a zemí, nad nimiž náš omezený lidský rozum zůstává stát! Tak třeba – když za války v roce 1943 se zastavily naše kuchyňské hodiny přesně v okamžiku, když zemřel děda! Ovšem velmi často zažijeme situace – ať už nechtěné, nebo enšpíglovsky připravené, které si také pamatujeme po celý život. I když jsou některé tak říkajíc „na hraně“, snad mi prominete, když je tady připomenu...
Vezmu to pěkně popořadě chronologicky a hned ta první situace je dokonce možná trochu za hranou! Koncem druhé světové války si parta našich jičínských kluků z nádražního okolí jako obyčejně hrála mezi namořenými železničními pražci, které se sušily na poměrně velkém pozemku u tratě kousek od nádraží. Ty pražce byly vyrovnány do krásných pagod a mezi nimi vyrostlo velké bludiště úzkých pravoúhlých cestiček. Ideální prostor pro naše schovávání, ale také potřebné „odskočiště“ pro traťové dělníky... A zde jsme byli jednou svědky následujícího „zázraku“. Jeden akutně potřebný a zpocený pracující se uvelebil v uličce mezi pražci a připravoval se vykonat svou velkou potřebu. Ovšem jeho enšpíglovsky naladěný kolega nelenil a pěkně opatrně, potichoučku mu zeza rohu podstrčil pod zadek velkou lopatu – uhelku! No – slušnost mi nedovolí vylíčit další detaily, ale určitě nikdo nikdy neviděl tak divoký výskok s nedopnutými kalhotami, když ten nešťastník pod sebou marně hledal výsledek své úlevy, který se prostě mezi nebem a zemí ztratil!
A nyní dvě serioznější příhody. Můj prastrýc Bóža, legionář, který se po první světové válce vrátil do vlasti mezi posledními, byl jakýsi senzibil a lidový léčitel. Nevím zda to bylo těsně před druhou světovou válkou anebo těsně po ní, ale prý udržoval v Liberci po celý rok při životě tuberkulózní mladou dívku, které lékaři dávali jen pár týdnů života! Pak mu to bylo zakázáno a dívka během pár týdnů zemřela! A tady přichází má vlastní zkušenost. Když jsme byli asi v roce 1948 u strýce v Liberci pod Ještědem na návštěvě, pořádně mě rozbolel zub. Rodiče si vzpomněli, že Bóža míval lékařské úspěchy a chtěli, aby mi bolest zahnal. No – svýma rukama i očima to dost dlouho zkoušel, ale bez výsledku. Vysvětlil to tím, že každý nedovede s léčitelem spolupracovat, že musí usilovně chtít se bolesti zbavit. Ale mně bylo tehdy pouze třináct let a asi jsem se dost usilovně nesnažil...
O pár let později – už ve Vrchlabí – jsem se málem stal velkým médiem já osobně! To bylo tak - za dlouhých zimních večerů jsem se scházeli v lehkoatletické klubovně, kde jsme hráli různé stolní hry, například foukanou pinpongovým míčkem na stole a další. Protože na horách se vždy dařilo různým historkám o médiích a podobných podivnostech, jednou na to přišla řada i v naší „Boudě“ u Tyršova domu. Jeden z našich starších vedoucích nás začal „prověřovat“, zda nemáme nějaké ty okultní schopnosti. Samozřejmě prvním prověřovaným jsem byl já a ani nevím proč... Vedoucí zmuchlal do malé kuličky kousek papíru, a než mě poslal za dveře, řekl, že bude u někoho uschována. Až mě zavolají, měl jsem se ji pokusit najít, když všichni budou „usilovně“ na tu kuličku myslet. A představte, mě se to povedlo hned napoprvé! Samozřejmě jsem to chtěl prověřit a povedlo se mi to vždy! Všichni přítomní začali obdivovat mé senzibilní schopnosti a vrchol byl, když jsem nakonec objevil kuličku i pod čepicí na stole. Opravdu jsem si začínal myslet, že jsem médium a kamarádi mě v tom nechali až do příští schůzky, kdy mi prozradili jednoduchý fígl. Stejnou kuličku měl prostě u sebe každý a jen nakonec trochu riskli tu naaranžovanou čepici na stole! A tak jsem byl zase normální...
A nakonec opět jedna příhoda na hraně. Bylo to někdy na jaře v roce 1957, kdy jsme se my - čtyři kolejáci - rozhodli napodobit Krista a zkusili proměnit vodu na víno! Přípravy na tuto jistě nezákonnou akci byly složité a náročné psychicky i na „logistiku“.
Sehnali jsme několik prázdných lahví s různými vinětami vlašského ryzlinku, tehdy jednoho z nejběžnějších našich vín, naplnili je vodou obarvenou čajem z menzy a zašpuntovali. Samoobsluhy tehdy ještě nebyly a tak jsme si vyhlédli jeden malý koloniál v Nuslích. Protože se jednalo o „vinný podvod“, všichni jsme se dokonce trochu maskovali, někdo kloboukem, já brýlemi. Vyjeli jsme tam s falešnými „vlašáky“ ve sportovním pytli. Bylo dopoledne a plán byl následující. Nejprve půjde do krámku jeden, to jsem byl já, koupí nějaké rohlíky a hlavně omrkne, zda je na regálech za pultem vlašák s odpovídající vinětou. To vyšlo. Pak půjdou další dva, Franta se Zdeňkem číslo 1 a provedou akci „Kristus“. Jeden objedná láhev vlašského ryzlinku, zaplatí ji a dá do toho sportovního pytle. Pak se ten druhý zeptá, co to koupil a rozzlobí se, že špatně vybral, že je lepší veltlínské zelené, které tam na regále spatřil. Ten co tak „špatně“ vybral pak vyndá z pytle láhev se správnou vinětou, leč s „vodočajovou“ náplní a poprosí prodavače, zda by ji nevyměnil za ten „lepší“ „veltlín“. Cena byla tehdy stejná. Tak to mělo být, leč vyskytl se problém. Prodavač láhev zabalil do jemného papíru a náš plán byl zmařen, neboť naše lahve zabalené nebyly. Ti dva odešli a za rohem na schodech vedle banky jsme dumali, jak to napravit. Nakonec jsme zabalili další láhev do onoho balícího papíru a nastoupil poslední odvážlivec, Zdeněk číslo 2, který v tom krámku ještě nebyl. Jeho herecký výkon byl velkolepý. Objednal si vlašák, nechal si ho zabalit a dal ho do pytle. Pak se rozhlédl a „náhle“ spatřil veltlín. Zavzdychal, že tuto značku přehlédl a poprosil o výměnu. Promluvil i něco o jižní Moravě a o vinném kameni, bylo to riskantní, ale vyšlo to! No – byla to spíše recese, neboť jsme tímto podvůdkem získali tři lahve a zaplatili dvě. Ale nejvíce jsme se pak večer na mejdanu bavili vymýšlením, jaký osud ta naše láhev bude mít. Třeba někoho rozzuří, půjde ji vrátit a pořádně se pohádá s prodavačem, nebo dokonce zhatí nějakou důležitou oslavu, například zásnuby! Jistě je tento ohavný čin dávno promlčen, ale byli jsme to dárečkové – co? Parta jsme však byli skvělá!
Text: Vladimír Vondráček
Foto autor, obrázek FrK Kratochvíl
* * *
Zobrazit všechny články autora