Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Moji přátelé a já
Banjo band, Hoboes, Porta
Byla druhá polovina roku 1971, byl jsem v Praze a musel likvidovat podnik Fortuna, který jsem založil, a přemýšlel, čím se budu živit. Z možnosti pracovat v hudebním oddělení ministerstva kultury sešlo, ale naskytla se mi příležitost dělat v Propagační tvorbě obchodního náměstka. Zdálo se mi to lákavé už proto, že v tomto družstvu svého času pracoval Jiří Suchý, a tak jsem tam nastoupil. Než jsem se však stačil pořádně rozkoukat a něco udělat, zavolal si mě předseda, ukázal mi kádrový posudek, který na mě přišel z Karviné – a na hodinu mě propustil. Místo uznání za to, co jsem v tamějším učilišti a klubu vybudoval, nějaký zapšklý funkcionář z podnikového výboru ROH, který se opět dostal k lizu, sepsal nenávistný pamflet, v němž označil mé politické postoje za protisocialistické a kontrarevoluční, hospodářské úspěchy za restauraci kapitalistických praktik, a opepřil to obviněním ze zneužití služebního vozidla k rozvážení protisovětských letáků. Proti tomu nebylo obrany a bylo mi jasné, že s takovým posudkem mě nikde nezaměstnají ani jako vrátného. A tak mě musela zachránit hudba.
Při pořádání Folk a country festivalu jsem se seznámil s Ivanem Mládkem, který tam vystupoval se svým Banjo bandem, ale ke komerčnímu úspěchu měl daleko. Nabídl jsem mu svoje služby nejen jako flétnista a saxofonista, ale i jako manažer. Shánět pro tuto skupinu vystoupení bylo totiž velmi krušné a mělo to několik důvodů. Prvním bylo to, že v té době tvořily charakteristický sound skupiny tři banja. Ivan hrál na tento nástroj brilantně, ale další dva banjisti za ním hodně pokulhávali a byli brzdou při nácviku nového repertoáru. Druhou a závažnější příčinou bylo to, že humorné texty, které už tehdy Ivan psal, nechtěl sám zpívat a svěřoval je někomu jinému, např. Janu Pacákovi či Luďku Sobotovi. Jednak podléhal rodinnému prostředí, které soudilo, že vystudovaný inženýr z přední pražské rodiny by se měl živit důstojnějším způsobem, jednak nevěřil tomu, že by jeho „lehce přiblblý projev“ měl na jevišti úspěch.
O zlom v jeho kariéře se přičinily tři okolnosti: 1) podařilo se mi ho přesvědčit, že „ptákoviny“, které píše, nemůže zpívat nikdo jiný, 2) Ivan zredukoval nástrojové obsazení na jedno banjo a přibral takové šoumeny jako Ivo Pešáka a Ladislava Gerendáše, 3) redaktor Mojmír Smékal jeho písně protlačil do rozhlasu a díky tomu se staly populárními.
Do nové formace jsem už jako hudebník nezapadal a pokud šlo o obchodní záležitosti, bylo jasné, že soubor potřebuje profesionálního manažera tvrdšího kalibru, takže jsme se ve vzájemné shodě rozešli.
V pozdější době jsem sledoval i jeho výtvarnou činnost, což vedlo k tomu, že jsem přispěl k vystavování jeho obrazů v galerii Zjeviště.
Trvalejší existenční zajištění při nedobrovolné obživě „na volné noze“ mi přinášelo spojení s folkovými a trampskými skupinami. Organizačně jsem se podílel na cyklu pořadů „Trumfy léta“ v divadle Ateliér a na autorských i interpretačních soutěžích Porty. Zvlášť jsem si vychutnal onen rok, kdy se finálové kolo konalo v Karviné, a soudruzi, co mohli mít prsty v mém zničujícím kádrovém posudku, mě museli vítat jako člena ústředního štábu Porty.
Ve zmíněné hudební scéně působili lidé, s nimiž jsem se znal již z Fortuny, např. Jupp Konečný či Kobra Kučera, a dále jsem se seznámil s řadou vynikajících muzikantů i kamarádů. Výčet slavných jmen by byl příliš dlouhý, a tak chci za všechny jmenovat aspoň Mirka Kováříka, který koncerty uváděl. Měl dokonalý přehled o všech účinkujících, uměl je zasvěceně a vkusně uvádět a dokázal přitom trampskému publiku servírovat básně Václava Hraběte a amerických beatniků. Kromě toho, že měl za sebou úspěšné působení v litvínovském divadle poezie a v ústeckém rozhlase, se věnoval začínajícím básníkům v pražském klubu Rubín a vytvořil svébytný způsob prezentace jejich pokusů pod názvem Zelené peří.
Na nejdelší dobu mě dané okolnosti nejvíce spojily s trampskou skupinou Hoboes, jejímiž protagonisty byli bratři Ryvolové. Miroslav zvaný Miki působil v propagaci Lidového nakladatelství, Jiří zvaný Wabi pracoval na dráze a oba byli intelektuály v tom nejlepším smyslu slova, zemitými, neodtrženými od reality. V té době si Miki naplánoval dvouletou dovolenou a zdůvodňoval to tím, že musí ve svém kladenském domku vybudovat septik. Ať už to byl pravý důvod, nebo ne, Hoboes jako náhradu angažovali Jaroslava Velinského, alias kapitána Kida, a mě. Zopakoval jsem si zde to, co jsem dělal pro Ivana Mládka: manažera a hudebníka, ale působení u Hoboes bylo úspěšnější. Moje flétna posouvala jejich písničky blíže k folku, Kid jejich repertoár rozšiřoval o vlastní písně. Kromě stálého vystupování v Malostranské besedě jsme zajížděli do mnoha míst po celé republice. Při této činnosti jsem měl možnost nahlédnout do životního stylu a do okruhu zájmů generace, která představovala moderní variantu táborových osad a trampských písničkářů. Kromě uměleckých a sociologických hledisek tu samozřejmě hrálo důležitou roli i hledisko politické tím, že se tu vytvářela platforma protirežimního odporu, sféry svobodného myšlení a solidarity.
Z básnického pohledu se dá říci, že jak Ryvolové, tak Kid přistupovali k tematice trampské písně obdobně. Rozdíl byl jen v tom, že u Mikiho a Wabiho byl odstup k námětům a reáliím trampského života menší, stále jej ctili jako něco, čemu se lze usmívat jen do jisté míry, zatímco Kid žádné hranice neuznával, dokázal se vysmívat jak reáliím a relikviím divokého Západu, tak trampské komunity, české společnosti i sám sobě. Podobný vztah měl i k vyhraným Portám: keramické sošky připomínající filmového Oscara zasazoval do zahrady před okny svého ústeckého bytu. Ke Kidovi mě samozřejmě poutalo i to, že se programově věnoval literární činnosti, psal detektivky, sci-fi, fantasy… Některé jeho práce jsem četl už v rukopise a sděloval mu svůj názor.
V té době jsem poznal i trampské osady, do nichž jmenovaní kamarádi patřili. Kapitán Kid byl šerifem osady Island. I její „sídlo“ odpovídalo Kidovu despektu ke všem konvencím, nacházelo se na vrcholu jedné z Jizerských hor a byl to v podstatě jenom skalní převis, pod nímž se vyspalo nejvíc pět lidí. Byl tu však tlustý zápisník, kam se všichni nocležníci zapisovali. Drsnou atmosféru této severní výspy skvěle vystihl Miki Ryvola v písni „Trail to Island“. Zpívá se v ní: Až někdo ti hochu o Islandu řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej. Kdo slovíčko dobrý vo tom kraji cekne, je dočista blázen a ty se mu směj. Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě, kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má, kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě, ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá. Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj. Mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.
Hoboes byli členy trampské osady Zlatý klíč, která se nacházela v jižních Čechách. Byl to dlouhý srub uprostřed louky s krytou verandou a zábradlím na přivazování koňů, jemuž říkali Fort Hazard. Jezdili sem však s dopravním prostředkem, který měl koně pod kapotou. Byla to prvorepubliková aerovka, do níž byl zabudován motor z wartburga. Takže když je na silnici někdo s úsměškem předjel, Miki šlápl na plyn a v mžiku mu ukázal záda.
Návštěva jejich srubu-chalupy o jedněch prázdninách mě nadchla. Trávilo tu letní čas několik rodin s dětmi a tvořili jednolitou komunu, která zvládala rušný provoz bez problémů. Když jsem se takové idyle podivil, byl jsem informován, že to bezproblémově funguje teprve od té doby, co se přítomní dospělí několikrát přeženili a převdali.
Kapitán Kid se pomstil Ryvolovi za dehonestující píseň o jeho osadě tím, že navedl pár kamarádů, aby se vydávali za geodety, rozložili se s měřícími přístroji kolem Fort Hazardu a vyděšeným členům Zlatého klíče, kteří se kolem nich sběhli, tvrdili, že tudy povede silnice a jejich chalupa se bude muset zbourat. Když už jim za tuto Jobovu zvěst hrozila inzultace, vylezl Kid se členy své osady z úkrytu, odkud vše pozorovali, a vychutnali si sladkou pomstu.
Posledním zdrojem mé obživy v této životní etapě byla činnost producenta Pantonu, kdy jsem připravil k vydání několik desek skupin, jakými byli českobudějovičtí Minnesengři nebo pražští Havrani (Milan a Libor Dvořákovi).
O tom, jak jsem se po etapě „svobodného povolání“ opět zapojil do pracovního procesu, příště.
Eduard Světlík
* * *
Fotografie © archív autora
Zobrazit všechny články autora