Babibajky
Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
Babibajky
* 16 *
Byla jednou jedna bystrá holčička, která chtěla všechno vědět a pořád se vyptávala… proč svítí sluníčko… proč jsou na obloze mráčky… proč prší… proč roste travička zelená a ne červená… proč a proč a proč… Sotva otevřela ráno očka, pusa se jí nezastavila. Moc se naše holčička těšila do školy, protože jí všichni slibovali, že právě tam se dozví, co ji zajímá, a když se bude dobře učit, může jít až do té nejvyšší školy ve vzdáleném městě.
V noci před tím slavným dnem, kdy měla jít do školy poprvé, se jí zdál sen o dědečkovi, kterému vlasy zářily jako zlato a který jí dal červené jablíčko. Ani nebyla moc překvapená, když je ráno na talířku vedle namazaného krajíce našla. Snědla je na svačinku a po mnoha letech stejné jablíčko od dědy Vševěda nachystala svým dvěma prvňáčkům na talířek k snídani. Vždyť která maminka by nechtěla, aby její děti byly moudré a vzdělané?!
* * *
Jsem violka vonná a nejsem jen tak k mání! Pouze brzy na jaře, kdy se unavené sněženky už chystají ke svému letnímu spánku, se pod holými větvičkami hlohu či jiného křoví objeví moje lístečky jako zelená myší ouška. Stačí trochu slunečního svitu a žádný opožděný mrazík už nezabrání, aby se na světlo ze studené země neprodraly fialové korálky mých poupátek. Podívejte, už se i stonky mých květů vytáhly dost vysoko, aby každý, kdo jde kolem, viděl, že jsem rozkvetla do plné krásy. A kdyby mne nějaký nepozora náhodou přehlédl, určitě ucítí moji vůni. Je něžná, krásná, jedinečná, prostě fialková. Přivoňte si, ale netrhejte, jsem už velmi vzácná!
* * *
Kdysi tenhle čajník stál na polici v obchodě a netrpělivě čekal, až si ho někdo koupí.
...jsem přece takový krásně modrý a blyštím se jako naleštěné zrcadlo, tak honem honem, už se nemohu dočkat, až ve mně bude bublat voda na čaj nebo voňavé kafíčko…
Asi by tolik nespěchal, kdyby věděl, jak s ním budou zacházet. Té ušmudlané hospodyňce ani nestálo za to, aby ho aspoň jednou za čas pořádně umyla a vyleštila, natož aby dávala pozor na jeho choulostivý smalt. Buch sem buch tam hned byl celý oprýskaný a bylo po parádě. Chudák čajník, to si přece nezasloužil. Nakonec ho přešla chuť do života a dovolil rzi, aby mu prožrala díru do dna.
No, někdy ani čajník zklamané očekávání neunese.
* * * 
Když po několika letech přestěhovali koberec z obýváku do dětského pokoje, byl docela rád a těšil se, kolik si s caparty užije legrace. Chuďátko, vůbec netušil, co ho čeká. Že jsou po něm pořád rozházené hračky, to mu nevadilo, ale skvrny od rozlitého kakaa, třásničky slepené cucavým bonbonem a zaschlé nudle s mákem, to na něho bylo moc. Koberec nebyl žádný ufňukánek, nebrečel nad rozlitým mlékem, ale přemýšlel, jak situaci vyřešit. Příležitost se našla při velkém letním úklidu, kdy ho přehodili přes plot, aby tam počkal, až na něho dojde řada. Ten den byl už od rána pěkně větrný, něco se v povětří chystalo a náš koberec byl ve střehu. Při prvním velkém poryvu se lehce zvedl z plotku, zavlnil se nad zahradou, třásničky se vesele rozevlály a koberec se ztratil v dálce nad lesem.
No vida, a potom že létající koberce jsou jen v pohádkách!
* * *
Tak se mně, drahouškové, zdá, že moc fantazírujete. To by se vám líbilo, létající koberec a frnk pryč?! To vy přece umíte i bez koberce, člověk vás vidí jen u jídla. A co takhle vysavač do ruky a pořádně vyčistit ten, co máte v pokoji a už na něm skoro není ani poznat, jaký má vzor! Jo, vy věříte na pohádky?! A na prsten splněných přání?! No, je vidět, že jste ještě moc mladí, že vás život ještě nestačil poučit.
Pojďte, upekla jsem povidlové koláče, to je vůně, co? Dostanete taky hrníček šípkového čaje, aby se vám líp poslouchalo. No vida, jak umíte pěkně potichoučku sedět jako kuřátka, ani se nepoštipujete. Tak kterou? O hloupém Honzovi, nebo o Sněhurce, jak ji princ políbil? Nebo o zlé Ježibabě? Copak, vy to všechno znáte? Dobře dobře, když jinak nedáte, bude to o tom, jak byla babička mladá, to už je vlastně taky pohádka.
… Kdysi, před dávnými časy se jedné mamince narodila taková pěkná holčička …
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky