TŘEBOŇ – magická kráska
Třeboň je jedno z míst, kam jezdívám dost pravidelně v létě, přitahuje mě nejen město, ale i kouzelné okolí, které mám prochozeno hodně, hodně moc. Moc ráda jezdím po okolí vláčkem motoráčkem, je to příležitost poznávat krajinu, příjemné lidi.
Ovšem letos v létě byla přímo invaze komárů, při různých cestách byl člověk skutečně napaden, v životě jsem takové přemnožení této havěti nezažila. 
Toto starobylé město Třeboň je pro mne jedním z nejkrásnějších měst v jižních Čechách. Leží v oblasti Třeboňské pánve, nejstarší stopa po historii Třeboně pochází z 12.století, kdy celé jihočeské území získal Vítek z Prčic. Jako město se Třeboň označilo v roce 1341 a v roce 1362 získalo svůj český název. Vlastníky území se stali páni z Rožmberka a díky nim Třeboň vzkvétala.
Třeboň má dokonalé náměstí jež leží v centru městské památkové rezervace. Z věže raně barokní radnice je pěkný výhled na město s opravenými domy, červenými střechami, na renesanční kamennou kašnu, mariánský sloup. Radnice vznikla přestavbou dvou shořelých domů, dnes je zde divadlo J. K. Tyla postavené již v roce 1832. Zde také hostovala Ema Destinnová i Antonín Dvořák. V rámci jarního Anifestu se zde konají různá představení a vystupuje zde řada známých herců.
K významným památkám v Třeboni patří augustiniánský klášter s kostelem Panny Marie Královny a sv. Jiljí. Děkanský kostel je
postaven v gotickém stylu, vybavení je většinou barokní. Jeho věž je v rovinatém kraji viditelná zdaleka jako dobrý orientační bod. V kostele vidíme proslulou Třeboňskou Madonu jejíž stáří je kolem 1400 a před kterou často sedával básník Jaroslav Seifert. Věnoval jí také svou báseň „Prsten Třeboňské Madoně“. Socha Třeboňské Madony je dle odborníků jedním z nejkrásnějších výtvorů českého sochařství. Vyvinula jsem značné úsilí, abych básnickou perlu Jaroslava Seiferta získala, letos v létě se mi zadařilo v jednom antikvariátu. Tisk je dokonce na ručním papíře. Stojí zato interiér kostela si prohlédnout, mají zde staré fresky, gotická okna a rajský dvůr.
O známém Třeboňském zámku, který je jedním z největších 
zámeckých komplexů u nás, snad není třeba se rozepisovat. Jak šla léta, přestavovali zámek Rožmberkové, Schwarzenbergové, majitelé zámek obohatili barokními dostavbami. Zámek nabízí různé prohlídkové trasy, v jeho veliké části jsou depozitáře Státního oblastního archivu, kde i já jsem se snažila dopátrat mých předků.
Místní pivovar REGENT to je pojem! Je to jeden z nejstarších pivovarů ve světě. Zařízení na výrobu piva vlastnili již augustiniánští řeholní kanovníci. Pivovar dle historických pramenů byl klášterní, panský, měšťanský. Kdysi pro potřeby pánů z Rožmberka vařil bílé i červené pivo.
Jaké chuti asi bylo tehdejší pivko z 15.století? Možná by nám ani nechutnalo. Proč zrovna „REGENT“? Inu název je inspirován postavou Jakuba Krčína z Jelčan, který byl regentem Viléma z Rožmberka, což značilo vysokou hodnost, zástupce panovníka.
Pivečko se zde vaří přes 600 let a mohu potvrdit, že posezení u piva přímo v pivovaru je mým oblíbeným zážitkem, dávám si buď řezané pivo nebo mám ráda kvasnicové 12stupňové pivo - nepasterizované, plné zdravých kvasinek. To je přímo lahodný mok, a když je vedro, tak příjemně osvěží.
Tradice vaření piva je v Třeboni veliká. Podíl na jeho kvalitě má i čistota vody z 90 metrů hlubokých třeboňských artézských studní. Bála jsem se trochu kalorií, ale vše je v normě, ve vedru se pivo nějak z mého těla vypařilo. Je to prostě bezva pití! Připadalo mi jako zneuctění tohoto kultovního místa, když si dal někdo pomerančový džus. Vím o takových, nedají si říci, že pivo je zdravější a já pak trpím při pohledu na to co pijí. Také v pivovaru dobře vaří a je možné objednat si prohlídku historických prostor.
Třeboň je důležitým místem lázeňství, jako léčivý zdroj se využívá hlavně rašelina a různé nové metody. Proslulé jsou tzv. Bertiny lázně“, malebné, krásné, domácí. Jsou postavené v roce 1881 - 1883. Nové lázně – pojmenované Aurora byly otevřeny v roce 1975. V obou komplexech se léčí hlavně poruchy pohybového aparátu, revmatické a kožní choroby. Já si dala ambulantně z velké nabídky pivní lázeň jako regenerační koupel. Je to taková legrácka za dost peněz, neublíží, ale zázraky se nedějí. 
V prostoru mezi Třeboní a Veselím nad Lužnicí protéká umělý kanál „Zlatá stoka“, dlouhá asi 48 kilometrů, díky níž rybníkáři regulují vodní hladinu v jednotlivých rybnících a dodávají do nich „živou“ vodu z Lužnice. Tvůrcem tohoto pozoruhodného díla byl nejstarší rybníkář Štěpánek Netolický, nejvyšší porybný pánů z Rožmberku.
Nelze se nezmínit o malebném okolí, snad jen „obcházející“ výlet – „Cesta kolem Světa“, možná kolem 14ti kilometrů, podle toho jak se vezme. Cesta nemapuje přesně obvod rybníka, ale jde i po polních a lesních pěšinách, je to výlet téměř na celý den, možná i delší, záleží jak a kam je jde.
V horku je možné se osvěžit buď na oficiální pláži se vstupem nebo na nuda pláži zadarmo. Druhá pláž je dovedně ukrytá zrakům kolemjdoucích, i vstup do vody je schován pod mohutnými větvemi dubů.
Součástí cesty kolem Světa je i unikátní Schwarzenberská hrobka v obci Romanin, stojí v parku, v těsném sousedství Třeboně. Hrobka je postavena podle italského Campa Santa v novogotickém slohu s monumentální schodišťovou rampou. Úžasné bylo vybudování složitého odvodňovacího systému pod úrovní terénu, protože stavba je pod úrovní hladiny rybníka Svět. Přímo v krásném novogotickém prostoru hrobky se v létě konají koncerty. V den našeho příjezdu to byly Sefardské balady v podání dvou umělců. Často tuto hudbu neslyším a tak jsem šla a nelitovala. Bylo to takové vnitřní ztišení, možná mi 
připadaly balady dost smutné, ale život není jen ejchuchu…
A máme tady rybník SVĚT, jenž je dílem Jakuba Krčína z Jelčan o rozloze přes 200 ha. „Nevděk“ - tak se jmenoval původně, se nachází na jižním okraji města. Polohu a velikost určuje mohutná hráz založená zmiňovaným Jakubem Krčínem v roce 1571. Vydržela i povodeň v roce 2002. Kdysi rybník zaujímal plochu přes 380 hektarů, po povodni počátkem 17.století byl rozdělen na Svět a Opatovický rybník. Zakladatele připomíná Krčínova socha na hrázi. Cesta o hrázi vede staletými duby.
Třeboň se jimi může pyšnit, některé možná mají přes 500let. Zjistila jsem, že většinou se jedná o „dub letní“. Šla jsem také kolem Rožmberka, ten má daleko mohutnější hráz a na hrázi je vysázeno dosti nových doubků, ale to mi už nezažijeme tu krásu a velikost dalších stromů.
Na hrázi Opatovického rybníka je nepřehlédnutelný dutý dub. Je bizardní, vyhořelý, dovnitř může vstoupit několik lidí. Z původního kmene zbyla jen kůrou pokrytá skořápka, strom však žije dál, kůrou 
proudí voda a živiny.
Na rozloučenou se vám svěřím s velikým kulturním zážitkem, který mne úplně dostal.. Probíhalo Třeboňské léto a jedním z koncertů v Zámecké zahradě byli Třeboňští pištci, dále folková skupina Nezmaři s Jihočeskou komorní filharmonií. Všechny je mám ráda, ale jednotlivě. Neuměla jsem si koncert představit, ale vstupenku jsem si koupila, přestože byla dost drahá.
Do zahrady pouštěli od 19 hodin, koncert byl od 20ti hodin a lidé utíkali jako o závod, aby vůbec získali slušné místo k sezení. Také jsem se vmáčkla. Nastalo mohutné stříkání repelenty, komáři se na nás vrhli docela krvelačně. Koncert začal po 20té hodině, vydržela jsem Třeboňské píštce, pak byla přestávka a začali Nezmaři s filharmonií. Všichni byli oblečení ve fraku, chtěli přijít v kraťasech, ale báli se komárů.
Hudba, zpěv, atmosféra nasvícení zámku - to je tak silný zážitek, že za něj člověk musí poděkovat a říkat si: potkalo mě úžasné štěstí a bylo mi dopřáno radovat se a těšit. Byl to tak hluboký zážitek, že jsem ani spát nemohla.
No a poslední den se jdu rozloučit se všemi milými místy, svezu se na lodi a pak usednu na to krásné náměstí a poslouchám hodinový jazzový koncert, muzikanti hráli jen tak pro radost posluchačům, krása. To byl konec mého snění, musela jsem do penzionu pro zavazadla a nasednout na směr domů…
V dalším pokračování vám napíši o krásném okolí, o bývalém pohraničí, o raritě – písečném přesypu a dalších přírodních lokalitách a také o vlacích. Bude-li v penzionku volno, mám v úmyslu ještě v září tak alespoň čtyři dny pobýt a ještě vidět místa, na která není čas…
Text a foto:Květa Roznětínská
Další články autorky: