Kouzelné Toskánsko - den prakticky zcela poslední.
Zasaženi sami sebou se kácíme zcela nejjistěji, protože nejde sám sebe netrefit. Nemyslím kulkou stříbrnou, jako se používají na upíry, vampíry, Drákuly a vlkodlaky, ale vlastní náladou. Nevím, zda se dá vlastní nálada zcela bezpečně naladit či si ji přivodit. Spíš se nám může přihodit zcela nahodile. Ale jsou jistoty takřka jisté, že podnět lahodný, byť náhodný, zcela pravděpodobně vytluče z našeho já, niterného, pocity libé, ba přímo lahodné. Jsem zasažen těšením na krásnou a spanilou dámu zralého věku. Florencie, nazývajíc sebe samu božskou, může nabídnout mnoho jinochovi nezkušenému, ale i starci dosti vyžilému, jako jsem já. Zde je mnoho krásy pozemské, smyslné i nesmyslné, ale i to, co vyznávají všechna náboženství pod názvem duše.
Už nepátrám, zda duši vlastním a už vůbec nepátrám, zda ji mám ušlou, propíchnutou či zvadlou, abych se nedopátral zlých pravd. Nebo, nedej bože, pravd zcela pravdivých, které nejsem s to pochopit. Není názvů pro nepoznané pravdy, a proto je mnoho pravd nepoznaných a mimo naše životy. Proto máme rádi pravdy poznané a naší duši milé a nazýváme je rádi krásou.
A já tuším, že Florencie je pravdou krásnou. Něco jsem viděl, něco jistě neuvidím a pak zbývá to, na co se těším. Ta fotka z plošiny Piazzale Michelangelo je jedním z nejčastěji focených míst světa. A přesto jste tam jen vy, Florencie a Michellangelo v zastoupení svého Davida a čtyř denních období. Toto spojení je nesmrtelné a už ve vás zůstane navždy. Ale to předbíhám a to se přece nesmí.
Je ráno, vstávám bez budíku, což je má nelibá vlastnost už od dob vstávání s píšťalkou a řevem-BUDÍČEK - aneb co se v mladí naučíš, to tě nepříjemně dobíjí zbytek života. Leč zcela nedobit, vstávám hbitě. Ubytovali nás tu třetí noc v hezkém hotýlku na italském venkově. Na několikátý pokus se zadařilo hotýlek najít a nebyl na kopci, kde ho viděla Květa na internetu, ale pod kopcem na jakémsi okraji vesničky, vedle potoka. Předtím jsme jeli chvíli i po cyklistické stezce, což není pro poněkud neskladný autobus zrovna vhodná silnice. Ale dorazili jsme, povečeřeli a pospali. Všichni si bereme všechno s sebou, protože už večer pojedeme domů. Ale do večera je ještě daleko a nás čeká finále. Nasedáme a Jarda montuje objektiv na Praktiku. On už ve Florencii byl a nejvíce mu utkvěly v hlavě sochy Davidů. Jejich vzájemný vztah. Asi se Michelangelův a Donatellův David přátelili, a tak vedle sebe stojí zcela přátelsky, nekonfrontačně a dávají tím vyniknout genialitě svých tvůrců. Ale ten třetí, kterého Florenťané nazývají tlouštík, stojí stranou a závistivě a nepřátelsky je pozoruje, kose, jako by nebyl z jednoho vrhu a neproslavil se týmž metem prakem na Goliáše. Skoro to vypadá, že on Goliáše netrefil a ten zemřel na inkfart a omylem a všichni to o něm vědí a smějí se mu za to.
Ale zatím jsme jen v autobusu a Florencie se jen blíží. Vystupujeme na nádraží, ale ne, toto není bezzáchodové. Toto je taky trochu větší a autobus odjíždí až do večera na předměstí. Je tu nějak víc lidí, ale nedá se tu údajně moc zabloudit, jak nám tvrdí naše Eva z Brna. Asi nás ještě pořád dobře nezná, že tohle tvrdí. Ale má pravdu. Nikdo za celý zájezd nezabloudil. Jsme malí, ale šikovní. Naše stádečko se hromadně přesouvá k Santa Maria del Fiore. A ta je obrovská tak, že kolem ní už nezbyl skoro žádný prostor. A tak vlastně obrovská nevypadá a obrovsky nevyzní. Ale je krásná, i když trochu humpolácká. Ne humpolecká, tam by se asi nevešla. Stavěla se šest set let a od dostavění se nepřetržitě opravuje, což je osudem všech slavných a velkých staveb. Samostatně, leč ve stejném stylu vystavěná Campanila, se již nepyšní originály soch Donatella a Michelangela. Ty jsou ukryty před počasím a vyšinutými ničiteli, a to v muzeu. Tam je i slavná Pieta. Je to ta Pieta bez patetiky, která na rozdíl od té krásné a mladé z Říma, vyjadřuje agonii a Kristus na ní nemá jednu nohu, neboť s ní nebyl Michelangelo spokojen, tak ji prostě ve vzteku urazil. Pokud to nevíte, ani si toho nevšimnete. Já si toho tedy nevšiml, neboť jsem ji nestihl vidět. A nestihl jsem toho víc. Tak snad někdy příště. Katedrálu jsme si obešli asi dvakrát a chvílemi jsme se schovávali před deštěm.
Ale Eva nás vede dál. Zase chvíli neprší a my vcházíme na Piazza della Signoria. Náměstí je plné, ale nejsou to Benátky, a tak se dá projít až k Davidům. Ano k Davidům. Není tam jen ten od Michelangela. Ten je jen nejslavnější. Ale ten Donatellův není o nic horší. Je jen jiný. Už tím, že je to sousoší. U Donatella je to jasný mord. Michelangelův David, to je jen takový pokus pětadvacetiletého Michelangela, co vlastně dokáže. Mramor byl kazový a nikdo ho nechtěl. A tak Michelangelo udělal z prdu kuličku. Geniální kuličku a nepotřeboval k tomu žádnou televizní soutěž. Od těch dob byl slavný a nenáviděný těmi průměrnějšími, ale přesto výbornými umělci. I katové mají svého kata, tak proč by neměli mít umělci svého umělce. On ten Michelangelo byl taky pořádný protiva a samotář. No, nic moc parťák.
Mimochodem,zblízka je tenhle David dost neproporcionální a dá se říct i škaredý. Mnoho kolemjdoucích Italů vypadá podstatně lépe. A na Davida musíte z dálky, jinak je skoro nekoukatelný. Toť můj kacířský názor. Ale jinak je tam toho na tom náměstí ke koukání hrozně moc, i když Italové si toho ostatního moc neváží. Zhýčkaní domorodci!
Neprší moc a my jdeme kolem galerie Ufizzi. Jak já říkám Ufiči. Samozřejmě špatně, ale já si rozumím. Kupodivu. Původně to byly vládní kanceláře. Dnes jedna z nejslavnějších a největších galerií světa. Kolem se vine šílená fronta a vine se velmi pomalu. Naše Eva se nám snaží koupit zrychlenou vstupenku, což je vstupenka na určitý čas, ale jsou jakési komplikace, a tak se koupě ruší a musí každý sám a sám. Mám rád obrazy a vůbec výtvarno, ale mám rád taky svůj čas. A ten je zatím pouhopouhé prozatím. Všechno nestihnu. Začíná trochu víc pršet a my jdeme s davem k Ponte Vecchio. Všude je plno lidí pod deštníky a pláštěnkami a my jdeme po nábřeží k mostu,který je milý, starý, slavný a žlutý. Ale je hlavně moc pěkný a takový nějaký domácký. Všichni ho fotíme, vykláníme se přes zábradlí nad řeku, pak kousek popojdeme a znovu se vykláníme a fotíme. Po řece Arno jede skifař na skifu, řeka teče, dav proudí a déšť padá. Konečně jsme na mostě. Na něm jsou přilepena zlatnictví, luxusní obchůdky s kravatami, kabelkami, sklem a je to nádhera. I lidi jsou takoví slavnostní a podivně nadšení a spousta z nich jen tak postává, jako by se jim nechtělo dál. Asi nechce, ale musí. Všichni bychom se na Ponte Vecchio nevešli, neboť je nás už hrozně moc na tom našem světě. Tak velký tenhle most není.
Z paláce Pitti do Ufizzi si nechal zbudovat kníže Cosimo krytou chodbu a ta vedla i nahoře na tomto mostě. Tehdejší řezníci, kteří zde měli své krámky, měli tenkrát smůlu, neboť Cosimo nesnášel pach jejich masa a tak je vyhnali a krámky dostali zlatníci a ti jsou zde stále. Zlato nesmrdí ani dnes. Zvláštní věc.
A teď už jen poslední cesta s průvodkyní k paláci Pitti a rozchod. Od jedné do půl osmé máme individuální volno. A pak domů. Skoro všichni se vrhají zpět. Jen tři zůstáváme. Dva chceme vidět zahrady paláce Boboli a ta třetí obrazárnu klanu Medici. Ale i my tři se zindividualizujeme a každý si jdeme sólo.
Zahrada Boboli je zahrada slavná a opěvovaná. Vznikla dávno, ale je to zahrada, kde se pořád něco mění a tak vzniká vlastně stále a asi nebude nikdy dokončena. Není zas tak obrovská, ale je fakt, že jsem ji ve své nevědomosti neprošel celou a tak vlastně nevím a jen tuším. A tušení to je věc, která mě nabádá se tam někdy vrátit. Viděl jsem dost. Hlavně klid a půvab. Ne, není to zahrada dramatická, ani veselá, ba ani záhadná. Je to zahrada pro mír v duši. A cítíte v ní chůzi času. Čas našlapuje měkce, tiše a vám se zrak občas dlouze zastaví a spočine. Až u východu jsem objevil vytouženou Buontalentiho umělou jeskyni. Je mnohem menší, než jsem si představoval, ale to ji neubírá na půvabu. Nenašel jsem Isolotto, což je umělý ostrov uprostřed umělé vodní nádrže, tak snad příště. Stejně jsem byl spokojený, jako po něčem ,co se vám povede a z čeho máte radost. Vůbec to byla radostná osamělost poutníka v očekávání.
Sám kráčím po nábřeží Arna k mostu na druhý břeh a jdu kolem splavu, pak do kopce. Stále výš po svahu. Po silničce traverzuji vzhůru a nejezdí žádná auta. Sám a sám jako v zapomenutém městě. Ve městě, kde i sám Hitler vydal rozkaz, že se nesmí zbourat Ponte Vecchio. Všechny mosty ano, ale ne tento. Je za mými zády, pak před mým čelem a já jsem už skoro nahoře.
Vystoupal jsem na Piazzale Michelangelo. Ne, teď se nesmím otočit. Teď ještě ne! Je tu nečekaně málo lidí a nečekaně málo autobusů a nečekaně málo stánků. Přede mnou je kopie Michelangova Davida a jeho čtyř denních období, jak je navrhoval na pomník. Snad dokonce na posmrtný pomník sám sobě. Nebo si snad vymýšlím a já si lžu, ale takhle se mi to líbí nejvíc. Kopie není zase tak stará a asi není ani moc zdařilá. I když je prý někdy z devatenáctého století. Je asi z bronzu, neboť je pokryta zelenou patinou. Zde je David nějak lidštější a sousoší upřímnější. Čtyři ležící postavy pro čtyři fáze dne, bez krásných a umělých proporcí, bez zbytečného patosu. Zamrzlé v čase a v prostoru.Genialita je tak prostá. Neomračuje, neuráží, nevyzývá, nepoučuje. Prostě tu je a vy máte dojem, že tu byla vždycky a že tu vždycky bude. Je tak samozřejmá a tím je výjimečná. To není gesto, to je gesce. Záruka, že nežijeme ve snu. Ach, Davídku, kolik bezesných nocí jsi připravil nedokonalým mužům. Kolik bezesných nocí jsi připravil roztouženým ženám. A teď se koukáš někam nade mne. Někam k městu, které ti leželo u nohou a které ti u nohou leží stále. Pak se pořádně nadechnu a otočím se. Božská Florencie mi leží u nohou. Mně a Michelangelovi. Už zase mží a já blbec nevím, jestli slzím deštěm nebo výjimečností chvíle. Teď bych si rád urazil všechny svoje nedokonalosti jako Miki nohu Krista u své Piety, ale nic by ze mne nezbylo. Tato chvíle je výjimečná a já vím, že už se nikdy nebude pro mne opakovat. Jen párkrát v životě vystoupíš sám ze sebe k bohům. Ne svojí zásluhou, ale zásluhou poutníků, kteří tě vyprovázejí po cestě. A tak tu stojím, pomalu ani nedýchám, čas pádí a já trochu bulím. Jsem já vlastně vůbec chlap?
Zpátky do reality. Ještě jsem cosi prochodil po ulicích. Ještě jsem měl pocity, ještě jsem měl nálady, ještě jsem měl zvlhlou hlavu od deště. Všichni jsme se u autobusu sešli. Naposledy jsme si spolu sedli. Noc byla klidná a v jižních Čechách bylo krásně. Taky je toho u nás moc hezkého k vidění. Pak Praha, metro a já naposledy zahlédl mávající Květu a ani jsem jí nestačil odmávat zpět. A vážně mi ty fotky poskytla. Hodná, hodně mě přerostlá Květa. A pak že sliby se maj plnit hlavně o Vánocích. A příště? Příště třeba Řím nebo Provence pro Vencu.
Tak ahoj!
Jiří Suchánek
Na fotogalerii se můžete podívat zde