Je středa, druhý den zájezdu, a už jsem natolik poučený, že vím, že tento den bude fyzicky nejnáročnější. Spánek v autobuse moc spánkem není a i ti nejlepší spáči jsou zničení. Máme půlhodinu na zcivilnění a narovnání těla. Na rovnání charakterů není čas. Před námi je Parma, která je synonymem dobrého jídla. Parmezán je parmezán a šunka je šunka. Průvodkyně nám představila program - Parmu, výjimečnost obou potravin a sebe. Hlas má jak Uršula Kluková, jen ten její smích je jiný, ne tak ďábelský. Ale EEE před každou větou je stejné a i to klesání a stoupání hlasu velice podobné.
Parma není tím největším architektonickým klenotem Toskánska. Ale je to příprava na ně. A tak poprvé v životě vypiji energetický nápoj. Není to Red Bull, protože ten dává křídla a to bych moc neviděl. Stejně se mi chtělo celý den spát, tak tedy nevím. Samo město Parma je též spojeno s naším Otcem vlasti a císařem Karlem IV., který tu získával zkušenosti válečnické a počátek panovnické moudrosti. Ale to bylo léta páně kdysi a dnes tu možná koluje krev přemyslovská v místní populaci. Neboť, co je božího Bohu a co císařovo císaři. A Karel? Vlastně tenkrát asi ještě Václav! Takže Václav byl taky tenkrát mladý, určitě hezký a hlavně plodný. No hele, támhle ten pán, jako by mu z oka vypadl. Je teplo, jsme přece v Itálii a účastníci zájezdu jsou unavení.Piazza Garibaldi, palác místodržitele, radnice, dóm, no dobrý, ale nemáte někdo sirky, abych si zapřel víčka?
Jede se na parmazán.Dají nám ho i zadarmo ochutnat! Italská průvodkyně po parmazánu na nás má čekat na jakémsi nádraží. Nacházíme jakési nádraží, ale ne záchod a někteří začínají trpět. Všichni zmateně obíháme budovu, ale budova je zlá. Co to je za nádraží bez WC! Naštěstí přijíždí italská diva. Sympatická, od pasu dolů trochu při těle, ale hlavně nás přivádí ve svém Fiátku k výrobně a lidé jsou šťastní. JE TU WC!
Výrobna se podobá trochu kravínu. Nízké budovy, pes, kočka, dvůr, sucho a malinká zahrádka bez plotu. Výrobu sýra vám moc prozrazovat nebudu, abyste jim nekonkurovali. Ostatně - vyrábí se stejně jako jiné sýry, akorát mléko je od krav z okolních čistých kopců (ty krávy jsou normální a nejsou fialové ani zelené). Žerou jen trávu a žádné granule a sýr se vyrábí ručně, až na pár jednoduchých mechanismů. Míchá se dřevěným pádlem, nechá se zrát buď dvanáct, dvacet čtyři nebo třicet měsíců a přitom se obrací jistým zautomatizovaným mechanismem trochu podobným Marsochodu. Jo a taky se koupe ve slané vodě. Slaná je, neboť jsem ji ochutnal. Takový můj obyčej. V té místnosti zrání jsem já neuzrál, neboť to tam kupodivu nevonělo a já šel na sluníčko povídat si italsky se psem. Víte, že mi česky odštěkával? Vzdělaný pes!
Pak se ochutnávalo. Snědl jsem čtyři kousíčky chleba a dva kousíčky parmazánu. Pak jsme si šli sednout a snědli jsme dva kousíčky chleba a čtyři kousíčky parmazánu a dvakrát dva kousíčky různě sušené šunky. Té parmské. No,dobré, ale přecpaný jsem nebyl ani já, ani ty nejštíhlejší účastnice zájezdu. Pak jsme odpochodovali do malinké prodejny, kde jsme jim měli udělat kšeft. Všichni se dívali na tu šílenou cenu a bylo ticho jak v kostele. Tak jsem se zeptal, jestli ten kousek sýra stojí opravdu patnáct eur, ale naše laskavá Uršula K. nám vysvětlila, že cena je za kilogram. Ano, bylo to napsáno písmem tak maličkým a něžným, až to vhánělo slzy do očí. Nebo to už bylo únavou?
Mnozí se po tomto vysvětlení vrhli na nákupy. Sýr byl mastný a já nejsem ten správný gurmán. Mně stačí Blatenské zlato a pražská šunka. Tak třeba příště, až si dopředu přichystám nějakou pikslu.
Rozloučil jsem se italsky se psem, on mi česky odpověděl.
Pronájemce kravína odjel českou Oktávii kamsi. Všechen personál v počtu dva byl typově jako Fantuci ze známého filmu o účetním. Dokonce i ta paní, pomocnice z prodejny.
Obtěžkáni sýry jsme vyrazili do místa ubytování.Městečko se jmenovalo Montecatini a bylo to městečko za války vybombardované. Takřka bez památek a lázeňské. A mně připadalo i krásně italské. Hotel jsme našli na druhý pokus. Byl příjemný, majitelka měla sádru na noze a vše proběhlo hladce. Po večeři bylo něco času, a tak jme vyrazili do ulic. Rád chodím sám. Moc mi nezáleží na tom, co si můžu přečíst v průvodcích. Jsem lovcem pocitů. Stmívalo se, foťák měl vybitou baterii a já šel jen tak, co noha nohu mine, splývaje s davem. Byly tam spousty seniorů, jak to v lázeňských městech bývá, a všichni šli mým směrem. Hotely svítily do soumraku a pak už do tmy, girlandy osvětlovaly uličky ke vchodům. Před jedním hotelem zpívala zpěvačka bez kapely a Vietnamci i zde nabízeli různá světelná udělátka, umělohmotné hračky, šaty, šátky a jiné značky nesvětového významu. Dav se pomaloučku sunul k jakémusi divadlu pod kopcem, na kopci byl asi klášter a vyhlídka, nebo něco tomu podobného. V divadle dávali Pucciniho, Verdiho a jiné „velké“ a vstup byl asi zadarmo. Neměl jsem už sílu ani odvahu vstoupit. Pak jsem to otočil, vracel se zpět kolem kinematické sprchy. Ramena se pod tíhou vody otáčela, závěsy vrzaly a mně se už po trojchodé večeří začaly zavírat oči. Tak alou do postele a dobrou noc. Ať žije parmazán, šunka a noc. Zítra jedeme do Lucci a hlavně na Cinque Terre a já zase po roce potkám přítele moře.
nejlepší spáči jsou zničení. Máme půlhodinu na zcivilnění a narovnání těla. Na rovnání charakterů není čas. Před námi je Parma, která je synonymem dobrého jídla. Parmezán je parmezán a šunka je šunka. Průvodkyně nám představila program - Parmu, výjimečnost obou potravin a sebe. Hlas má jak Uršula Kluková, jen ten její smích je jiný, ne tak ďábelský. Ale EEE před každou větou je stejné a i to klesání a stoupání hlasu velice podobné.
Garibaldi, palác místodržitele, radnice, dóm, no dobrý, ale nemáte někdo sirky, abych si zapřel víčka?