Policejní dar - 2
Mé zlé předtuchy odvál přátelský pozdrav Franty. Usedl jsem do Volhy a samozřejmě, že jsem nelenil položit otázku jak to, že kriminálka má auta, která do nedávna byly privilegií obávané Stb. 
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzli estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme do nedávna jezdili ve starých Škodovkách”, vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.”Jo, to byla, panečku kasta sama pro sebe”, zasmušile řekl Franta a vzápětí dodal:”Hele, Ivane, my jsme právě založili Kriminalistický Klub. Dnes je slavnostní otevření a tak si myslíme, že když jsi se na nás přijel podívat z tý daleký Austrálie, tak že bys jako k nám mohl promluvit”.
“Co tím Franto myslíš, jako dát přednášku?”, otázal jsem se a čekal jsem to nejhorší. “No jo, když tomu tak chceš říct, tak přednášku. Jako o tom co tam děláš, jaké máte v Austrálii kriminální problémy a vůbec, je bude zajímat všechno. Vždyť tady všichni jenom prahnou po informacích”, řekl Franta. “No jo, kamaráde, ono se řekne, dej přednášku, ale vždyť já se česky nedomluvím”, řekl jsem doufaje, že to Frantu zviklá a nabídku stáhne. “Člověče, Ivane, o čem mluvíš, česky mluvíš jako kniha”. “ No jo, ale blbě napsaná”, lakonicky jsem odvětil. “A kolik vás tam asi bude”, zeptal jsem se váhavě. “No asi tucet, neboj, všechno bude v naprostý pohodě. Nech to na mě. Jsem předseda a když tak tě ze šlamastiky vytáhnu. A uvidíš, že se ti tam bude líbit. Pivo poteče proudem”, mrknul na mě Franta.
Frantovo ubezpečení, že se bude čepovat okamžitě zabralo a já se uklidnil. Ne však na dlouho.
Franta otevřel klubovní dveře a ja ztuhnul! I skrz hustý kouř bylo vidět, ze je sál narvanej k prasknutí. Po našem příchodu ustal čilý hovor, orgáni vstali ze židlí a začali uctivě tleskat.
“To je teda pěknej průser Franto. To jsi neřekl, že tu bude tolika lidí” spustil jsem na plukovníka. “No jo, já to sám nevěděl, ale oni přijeli kolegové až z Košic”, vysvětlil Franta. Mě se zamotala šiška, trémou mi vyschlo v hrdle a teprve přísun piva mi vrátil hlas.
Franta mě obecenstvu představil, já se postavil na třesoucí se nohy… a začal blekotat. Každý, kdo se ocitl v podobné situaci, ví přesně o čem mluvím. Jak je zatraceně těžké se vyjádřit v češtině, když mluvíte o své práci. Tož jsem si odkašlal a třesoucím se hlasem zahájil svojí přednášku elitě československé kriminální policije.
”Milí a vážení policejní úředníci a moji drazí kolezi”, zahájil jsem nejistě. “ Byl jsme sem invited abych s vámi discuss very important téma policejní work v Austrálii a v overseas”. Pot mi polejval záda, dělalo se mi mdlo, pivo nepomohlo třesoucím se rukoum a cejtil jsem se jako úplnej blb. Prostě jsem nebyl schopen mluvit o své práci přijatelnou češtinou.
K mé nesmírné úlevě orgáni v hale vůbec neprahli po informacích spojených s policejní prací v Austrálii. Bombardovali mě banálními otázkami ohledně policejních platů, kolik stojí v Austrálii auta, baráky, pivo, jestli tu máme krásný ženský a vůbec. Tak o tom jsem mohl mluvit celkem s přehledem a navíc dobrou pražskou češtinou. Náhle jsem byl sám na sebe pyšný.
Po mé slavné přednášce se v hledišti najednou nejistě na nohy postavil jeden orgán, který pravil: ”Tak já bych chtěl jako za nás za všechny co tady dneska jsme, kolegovi z daleký Austrálie poděkovat a vlastně mu tak nějak vlastními svými slovy říct, jak bezvadně mluví po tolika letech česky. To jsme tu, pane kolego, nedávno měli toho slavnýho tenistu Lendla a ten to lámal tak, že mu nikdo nerozuměl” řekl, a spokojen svým projevem nahrnul do řepy další pivo a tiše se svezl přímo pod stůl.
Pak už jsme se oddávali bohapustému chlastání, poplácávání se po zádech, a vyprávění policejních historek. Já, potěšen dopadem své přednášky, jsem se uvolnil a nalámal se jako carskej důstojník. Kolegové zrovna tak.
Nálada šla plným proudem, dehtový žlábek pisoáru začal vesele přetýkat a já, plný kuráže, jsem se s kolegy podělil o trochu nejapný a ne příliš se hodící vtípek o českých policajtech.
Jedou v noci dva policajti na hlídku, když na jednoho přijde těžká chvilka a musí si odskočit. Po čtvrthodince se z temného pangejtu ozve zoufalý hlas:”Jendo, kurva, hoď mi baterku”. “Na co chceš prosím tě baterku? To si chceš na to hovno posvítit?,otázal se partner v autě. “Ty vole, na hovno si posvítit nechci, to už sem měl třikrát v ruce, ale obušek nemohu najít!!!!”
No tak na to jenom mohu říct, že kdybych nebyl tak vzácná návštěva, tak bych asi dostal přes kušnu a facku jako mísu salátu. Takhle se orgáni jenom křečovitě zasmáli a pokračovali v zábavě.
Když byla nálada v nejlepším, halou náhle zašumělo a policajti šli do lati. I já, nemaje tuchy o co šlo, jsem se postavil do haptáku a začal jsem s připitomělým úsměvem na tváři salutovat, nevěda komu.
Do haly rázně vešel člověk připosraženého vzrůstu. Ještě na prahu si mě změřil orlím zrakem a prohlásil: “Aáááá, pan Ivan Kolařík. Poslední adresa před odchodem za hranice Nad Homolkou 13, Praha 2. Nelegálně opustil republiku….”. Z chlapa sršely přesné informace o mojí osobě a okolnostech mého útěku. Já se slabým hláskem zeptal Franty, kdo to je.
“Generál Figer, šéf Federální Policije, zašeptnul Franta”. A to už se malinký generál přihasil k našemu stolu, potřásl mi pravicí, objednal si pivo a řekl s úsměvem:” Klídek, pane kolego.To já si vás dal prověřit, abych vědel s kým tady dneska budu pít pivo”. Spiklenecky na mě mrknul a předal mi fascikl o mé osobě, připravený Stb.
“Pane generále, víte, já každýmu tady přivez malinkej dárek, ale vám nedám nic, protože vy mě teď šoupnete rovnou do kriminálu”, řekl jsem věda, že nemám co ztratit. “Ale kdepak, soudruhu, řekl a okamžitě se opravil. Kdepak, pane kolego, teď je nová doba, teď tu máme tu demogracii, takže žádný strachy a dejte si pivo”. Takže jsem si oddychl a nahrnul jsem tam další dvanáctku.
Zábava v klubu vesele pokračovala. Generál se správně zlískal, pozastesknul si na staré časy a pravil, že budoucnost bude patřit těm mladejm. Netrvalo dlouho než z podpaždí vytáhl služební bouchačku brněnské výroby a pyšně mě upozorňoval na její přednosti. Do stropu naštestí nestřílel. Nicméně večer se protahoval, hlahol orgánů pomalu ztrácel na ráži a tu se pan generál zvedl ze židle a hromovým hlasem zaburácel:”Chlapi, ticho!” Halou zašumělo a opilci ztichli jako pěna.
“Tak než se rozloučíme, tak bych vám chtěl, pane kolego, tady předat jménem Federální Policie tuto upomínku na dnešní úspěšný večer, která vám připomene vaší vlast a kolegy od fochu”, řekl generál a předal mi krásně zabalenou krabici.
“Važený pane generále”, pronesl jsem se slavnostním zanícením. “Ja vám moc za dar děkuji a jsem si jist, že mi vskutku připomene rozmarné chvíle prožité ve vaší společnosti.” Poté jsem otevřel krabici a vydechl překvapením. V krabici byl opravdu krásný porcelánový kávový servis. Opatrně jsem vyjmul jeden hrníček a nevěřil jsem svým očím. “SNB” stálo zlatým písmem na koflíčku. “SNB”, oznámil jsem hlasitě hale, která zaburácela nadšením. Páníčku, jak tohle vysvětlím kamarádům v Austrálii, proběhlo mě rychle hlavou!
Poté jsem i já slavnostně předal panu generálovi chlupáče koalu a policejní čepici. Generálovi to muselo způsobit náramnou radost, protože si čepici narval na hlavu a začal rychle promrkávat, aby zatlačil deroucí se proud slz.
Hbitě jsem využil danné situace a jakoby nic jsem se otázal:”Pane generále, když jsme se takto sblížili, měl bych k vás velikou prosbu”. “No, copak?” zeptal se důstojník a obezřetně se podíval, kdo poslouchá. “No, já bych děsně rád něco domů propašoval”, řekl jsem a čekal na generálovu reakci.
Generál na zlomek vteřiny ztuhnul, utřel si čelo a neklidně se zeptal:”Co tím, kolego, myslíte, propašoval? Co pro pána krále chcete odtud pašovat”?
“Galusky”, utrousil jsem ledabyle. “Galusky? A co to je”? zeptal se zmatený generál.
Tož jsem rychle vysvětlil,že to jsou ty báječné české pneumatiky, na kterých Honza Veselý vyhrával Závod míru.
Generál se bohapustě rozchechtal, mávnul rukou, naklonil se k plukovníkovi Frantovi, kterýmu dal služební rozkaz zdárně a bez úhon mě provést celními prostorami ruzyňského letiště. I s prašivými galuskami.
Bylo kolem jedné ráno, když jsem se konečně krajně vyčerpán dostal domů. Franta na mě přátelsky mávnul z Volhy, protočil kolečka a zmizel ve tmě. Tak tady furt policajti můžou chlastat a pak řídit, řekl jsem si s troškou lítosti, že toto je nemožné doma v Austrálii.
Pobyt v Praze uběhl až příliž rychle a nastal čas loučení. Ráno se před barákem opět zastavila napulírovaná Volha a kromě Franty se mi ještě představil podplukovník kriminálky Jarda Zralý, který na přednášku nemohl, ale o všem slyšel a chtěl se se mnou seznámit.
“Je dobrý, když s tebou jedeme dva”, řekl Franta a dodal, že v dnešní rozbouřené době, kdy v Praze řádí bandy cikánů a Ukrajinců, člověk nikdy neví. “A pak taky potřebujeme pustit hrůzu na celníky, kdyby jako něco skrz ty gumy”, řekl ledabyle Franta.
Na Ruzyň jsme se přihasili nejméně sedmdesátkou, což byly prdy na strašnou vozovku vedoucí k letišti. Volha ale vesele zdolávala zrádné díry v silnici a jela nejméně o dvacet kiláků rychleji než ošuntělé Trabanty a hadraplány.
Tož jsem vyndal veškeré saky-paky včetně tašky narvané galuskami, kterou jsem třímal v levé ruce. Pod pravým paždím jsem nesl krásně zabalený policejní dárkávový servis.
“STÁT”! zahřměla prsatá celnice se zadkem, který zaclonil výhled na přistávací dráhu. “Copak to pane nesete v tý krabici?”, vypálila na mě. Aniž bych měl možnost nabídnout nějakou vhodnou výmluvu, plukovník Franta ledově vyndal policejní placku, představil sebe a Jardu a řekl:” Tohle, paní kolegyně, tohle je prosím náčelník od australský policije. Veze si sebou dárek od generála Figera a je to kávovej servis”. “Aááá, kávovej servis” zasršela celnice. “A z čehopak je dělanej”?, zeptala se.
Nic netušící úředníci vysvětlili, že je to servis porcelánový. Kozatka zbrunátněla a vítězoslavně zaburácela: „ZAKÁZANÝ VÝVOZ”! Na čele mi vyvstaly kapičky potu a už jsem si představoval otázku další, tentokráte týkající se tašky napchané galuskami. Začal jsem vidět věci černě. Strašná pokuta, zabavení zakázaného vývozu, články v novinách, průšvih v práci, ztráta práce, živoření…
Policajti začli s celnicí vyjednávat. Co vyjednávat, začali přímo škemrat, aby mi bylo dovoleno vzácný dar s ozdobou SNB vzíti do Austrálie. Velice dobře si asi uvědomili, že pouštení hrůzy by s obdařenou celnicí nehlo a bylo by nám tak dobrý jako mrtvýmu šála. Nepřeháním, když řeknu, že chvíli hlučná, chvíli šeptem vedená diskuse trvala nejméně čtvrt hodiny. Teprve když Franta okatě vyndal peněženku a prsty přejel bankovky, věděl jsem, že máme vyhráno. Celnice zjihla, mávla na nás baculatou rukou, kterou naznačila, že můžeme jít řkouce: ”Nic jsem neviděla, jděte”! Ani štastnou cestu mi nepopřála. Jsou to v tom Česku ale mravy.
Otřesení důstojníci kriminálky v půl deváté ráno doklopýtali k právě otevřenému baru a promptně poručili tři vodky. Pak další tři a na kamarádšov ještě tři. Nad nimi jsme se bavili jak to bylo na kahánku a jak ty hajzlové celníci maj nyní hroznou moc. Vzpoměl jsem si na maměnku, která by určitě nebyla ráda, že jsem tak brzo ráno pil alkoholické nápoje.
Konečně nastal čas odletu. Letoun se odpoutal od betonové dráhy a já, smutný, okénkem sledoval menší a menší postavičky nových kamarádů, kteří mně mávali na pozdrav. Náhle jsem si uvědomil, za jak vlastně krátkou dobu po Sametové revoluci dříve všemi obávaná policije ztratila moc.
DOVĚTEK.
S plukovníkem Frantou jsem udržoval úzký styk a stal se jedním z mých nejlepších kamarádů. Slušňák do morku kosti, znechuceně po roce se vším praštil a šel do výslužby. Nemohl pracovat pro policii, ve které prý stále přežívají staré složky. Republika tak ztratila vynikajícího experta přes padělky peněz, které po revoluci zaplavily Československo. K mému velikému zármutku mi Franta zemřel. Na historky v Kriminalním Klubu a na časy spolu v Praze prožité nikdy nezapomenu.
Cyklistický šampion Budha, kterému jsem pašované galusky u piva slavnostně předal, se na nich málem zabil. Při závodech se mu ve sprintu guma zošmýkla z předního kola a Budha težce spadl přímo na hlavu. Slavné pneumatiky se na ráfcích kroutily jako had a nešlo na nich jezdit. Všechny byly zmetek. Budhův nešťastný pád způsobil, že přítel zanechal cyklistiky, začal se zamilovávat do slavných českých hereček a nyní se věnuje přestavování baráků bývalým milenkám z mládí. Díky vadným galuskám Austrálie přišla o vynikajícího kolečkáře.
Žena Máňa mě přivítala toužebně očekaváným chlebem máslem zavařeninou a byla ráda, že jsem se jí vrátil v jednom kuse. Pohrozila, že mě už na žádné štace v zahraničí nepustí.
Kávový servis sedí ve vitríně a pochlubím se s ním jenom lidem, kteří mě znají. Ti také znají historku s ním spjatou. A to jsou také kamarádi, kteří mě přemluvili o tom všem napsat. Což jsem právě udělal!
A vůbec nakonec. Všechna jména policejních orgánů jsou smyšlená. Povídka, jen krapátko nadsazená, se nicméně zakladá na pravdě.
