Virtuální budoucnost?
Ještě donedávna jsme jezdili do Čech autem. Ale od určité doby nemám ani náladu, ani chuť, být po víc než osm hodin vystaven různým litevským, estonským, polským, bulharským, rumunským, ruským, maďarským a jiným nájezdníkům, kteří změnili cestu po dálnicích v pokus o sebevraždu. V Česku se bude prý brzy smět jezdit po dálnici 160 km, těch dosud povolených 130 km, to jsou prý rychlosti pro nedělní jezdce. Tak do toho se teda nepohrnu.Proto jsme se rozhodli využívat v budoucnu více možnosti leteckých spojů. Je to velice jednoduché. Na počítači si najdete nějaké ty „ KLM levné lety“, kliknete a vida: Snad do celého světa se dá poměrně lacino létat. Ale pozor, ne do České republiky. Z letiště Maastricht - Achen, které je blízko nás, létají letadla po celé Evropě, byli jsme s nimi například ve Vídni, v Londýně, i do Turecka, do Řecka a na Krétu jsme odtud letěli. Ale výběr letů do Prahy, tedy najmě z Holandska, je velice omezený, ba skoro nicotný. Otázka poptávky a nabídky? Pravděpodobně..
Co se týká té láce, jsme skoro vždy nuceni akceptovat normální linku KLM nebo ČSA, která tedy není nijak moc levná. Pokud nepřijmeme ten téměř nemravný návrh, abychom letěli přes Švýcarsko, kde se musí v Basileji přestupovat do jiného letadla. Podobně komplikovaně se dá letět do Prahy přes Berlín. Jiný náš problém je v tom, že letiště Schiphol u Amsterodamu je pro nás sice snadno dosažitelné vlakem, který nás doveze přímo na letiště, ale cesta trvá dvě hodiny. Protože vlaky mají předepsán noční klid, aby nerušily spící občany, a na letišti je potřeba být nejméně hodinu před odletem, musíme omezit výběr letů na několik těch pro nás časově (vlakově) dostupných.
A nyní přijde ono neuvěřitelné. Sedíte si u počítače, najdete si na tabulkách cíl cesty, 
termín odletu a zároveň i zpáteční let a hle, oni malí šotkové v počítači se míhají a najednou vám na obrazovce ukáží, kolik máte možností. Aby vám usnadnili výběr, označují barevnými políčky výši finančních nákladů. Pak už nezbývá nic jiného, než si něco vybrat a ťuknout na klávesnici, zda jsou vybrané termíny k mání. Obratem oznámí neviditelný uspěchaný mužíček, že vybrané lety jsou k disposici a ptá se, zda to akceptujete. Opět klepnete ano a hle, neviditelný zvědavec se zeptá jak chcete platit a zda chcete letenku poštou nebo tzv. E-kartu. Udáte své jméno a adresu, číslo kreditní karty a chytře akceptujete E-kartu, protože ta je bez poplatku. Za chvíli vám ten mužíček e-mailem ohlásí, že je vaše karta akceptována, let zaplacen, a že si letenku můžete vytisknout. Zároveň vám opět tato chytrá vymoženost oznámí, že se můžete 30 hodin před nastoupením letu elektronicky „inchekovat“ to je přihlásit se a vybrat si, jaké místo v letadle chcete. To jsem ještě zapomněl napsat, že se ten tajemný mužíček ptá, zdali máte nějakou dietu a nepotřebujete-li na letišti tak zvanou asistenci. To jako kdybyste byli špatní na nohy. Trochu z toho jde na člověka, který je zvyklý jednat s živými lidmi, hrůza, ale na druhé straně - ta pohoda. Zvláště když je venku ohavné počasí, že by psa nevyhnal. Ještě to má tu další výhodu, že nemusíte hledat místo na parkování u cestovní kanceláře.
Všechno se zdokonaluje a já si proto představuji, jak v blízké budoucnosti bude možné prostě zůstat klidně sedět doma, třeba na zahradě, číst si v nějaké hezké knize, třeba o cestách do dalekých zemí, například na Havaj a popíjet k tomu skleničku vína. Nikam nebudete muset spěchat. Nemusíte vůbec vytáhnout paty z baráku. Paty už jsem se navytahoval až dost a viděl jsem moc krásných věcí. Teď už mi stačí jen sem tam nějaká ta cesta za uměním, Paříž či Florencie, nebo Benátky.Ale nejlíp bude, když se za nás budou po světě pohybovat naše virtuální ega, neskutečné osoby, které nás zbaví nutnosti někam se pachtit, tedy jít, zbaví nás obtížné jízdy vlakem, nebude žádné přestupování z vlaku do vlaku, či do letadla. Budou možná i virtuálně balit a tahat naše kufry, stát ve frontě před pasovou kontrolou, poletí za nás. A my? My se budeme na monitoru laptopu, umístěného doma přímo vedle našeho křesla, pozorovat, jak si to všechno pěkně užíváme někde na horách či u moře. Jsem zvědav, zdali se také opálíme. Možná, že za příplatek. Třeba i žralok bude člověka okusovat. Virtuálně, čili bez nebezpečí.
Ještě přemýšlím o tom, jestli je možné, aby si člověk virtuálně zlomil na lyžích nohu. A měl jí virtuálně v gypsu.
To nejlepší nakonec: Víte vy vůbec, jak to bude skvělé pro zlepšení zemského klimatu?
Ale zatím musím ještě balit kufry sám a jet také na to letiště. Zatraceně.
Jednu výhodu virtuálního cestování jsem zapomněl připsat. Velice důležitou, přímo životně důležitou: nestane se nám potom, při tom virtuálním cestování, jako tentokrát při návštěvě Prahy a okolí, že na tom zbrusu novém pražském mezinárodním letišti pojíme na rozloučenou v celkem normálně a nevinně vypadající „osvěžovně“ kuřecí řízek, ozdobený neviditelnou salmonelou a nebudeme tedy týden zvracet a pobývat jen na WC a nebudeme nakonec viset ve špitále na infuzi – a to bohužel ve skutečnosti, ne jen virtuálně. Ale dobře nám tak. Měli jsme si všimnout, že ten bezdomovec, který spal v odletové hale natažen na několika sedadlech s botami pod hlavou už asi kuřecího řízku pojedl. Zvratky byly malebně rozprostřeny kolem něj. Škoda, že jsme si ho nevyfotili. Ale přirozený stud nám v tom zabránil. Někdy se člověk stydí i za to, za co nemůže. A některá vážná varování dojdou v životě člověku také příliš pozdě.
Karel A. Pokorný
