Uprostřed hnutí surrealistů, většinou extrovertů, kteří byli specializováni na provokace, veřejné skandály společenské i politické, rychle navazovaná přátelství, která stejně rychle končila hlubokými rozkoly a vášnivé semi-náboženské útoky, byl belgický malíř René Magritte tak trochu podoben solidnímu kamenu, korektní, šedý a na první pohled nudný.
Žil skoro celý život se svojí jedinou láskou, Georgette Berger na různých místech v Bruselu. Žil s ní také několik let ve Francii,mezi ostatními surrealisty, ale do Bruselu se vždy vraceli. Zůstal, na rozdíl od většiny svých přátel z řad umělců, až do smrti s dívkou, se kterou se poprvé setkal už v roce 1913 na pouti v Charelrois. Vzali se v roce 1922. Podle norem, platných ve třicátých letech minulého století v pařížských uměleckých kruzích, mohl nanejvýš být majitelem nějakého malého obchodu s koloniálním zbožím. Vpravo vidíte jeden z domů v Bruselu, ve kterém řadu let bydlel. Dnes je v něm možno navštívit umělcův bývalý byt a malou výstavu jeho prací. V létě tohoto roku bude v Bruselu otevřeno nové, velké Museum Magritte.
Studoval na malířské akademii v Bruselu, ale po absolvování se musel živit jako návrhář v továrně na tapety, kde navrhoval různé květinové vzorky. Nad vodu ho udržovala mnohdy manželka Georgette. Opravdového úspěchu se dočkal až v padesátých letech minulého století. Tento malíř, označovaný jako jeden z největších belgických malířů dvacátého století, neměl, jak se tvrdí, vlastně nikdy ani svůj vlastní ateliér. A přesto nám dalo toto dvacáté století v umění jen málo postav, které měly takovou představivost, takovou hloubku i šíři imaginace, jako tento flegmatický kouzelník.
Narodil se 21. listopadu 1898 v Lessen, v belgickém kraji Hennegouwen, kde byly uhelné doly zdrojem obživy většiny obyvatel. Jeho otec byl krejčí a obchodník s látkami, matka modistka.
Rodina Magritte, ve které byli ještě dva mladší bratři, Raymond a Paul se často stěhovala. Roku 1912 postihlo rodinu velké něštěstí, Reného maminka utopila v řece Amber. Chlapec René tehdy viděl její tělo, tak, jak ji přinesli domů. Navždy se mu vryla do paměti její hlava, přikrytá mokrou látkou noční košile, ve které do řeky skočila.
Na mnoha jeho obrazech je proto vidět postavy se zahalenou hlavou, které se marně pokoušejí o komunikaci. Matčina sebevražda chlapcem velmi otřásla, obrazy, které tehdy viděl, ho pronásledovaly po celý život.
Na rozdíl od většiny surrealistů nečerpal Magritte svoji inspiraci ze snů, ale z denního života. Umisťoval zcela banální předměty v bizarním kontextu, negoval všechny jejich fysické vlastnosti i skutečné rozměry, vytvářel kolem nich neobyčejnou, podivuhodnou a trochu strašidelnou atmosféru.
Na jednom z jeho velmi známých obrazů, z roku 1928-29, nazvaném „Zrada představivosti“, vidíme zcela jasně dýmku a pod ní francouzský nápis: „Toto není dýmka“. Dobře, ale co je to tedy, ptáme se spolu s diváky. Prostě malba, zní odpověď. Olej na plátně. Obraz přece není to, co představuje.
Magrittův svět hraničí na jedné straně s říší filosofie a na druhé se směšností.
Jeho práce jsou také říší strachu, často primitivního a schematického strachu, který tehdy například vyvolávaly němé filmy, zejména v letech 1913-14 pětidílný cyklus Fantomas. Ten byl obdivován ještě dalšími surrealisty, Pablem Picassem a básníkem Apollinairem. Kriminální policie, tak, jak tehdy vystupovala, v černém civilním obleku s tvrďákem (bowlerem) na hlavě byla možná předlohou pro podobné strnulé bizarní postavy na Magrittových obrazech. Pánové s tvrdým kloboukem, zvaným též český „buřinka“, zalidňují mnoho Magrittových obrazů, stávají se jeho typickými průvodci. Obraz vpravo nahoře nese název „Vrah v ohrožení.“ Když se díváme na tyto obrazy, nikdy nevíme na čem jsme. Je to život, který ustrnul, či mrtvá hmota, která ožívá? Proč se najednou stala z obyčejného jablka hrozba, vyplňující celou místnost? Co je za ním? Prohlédněte si ten pár bagančat, který má skutečné prsty. Je to kůže, která oživla, nebo život, který ustrnul? Ale i ty Magrittovy obrazy, které jsou na první pohled plné poesie a klidu dovedou toho, kdo chce, zneklidnit, naplnit strachem z neznámého.
Tichá noční ulice s lucernou, odrážející se ve vodě. Na první pohled zcela obyčejná situace. Ale obloha k tomu jaksi vůbec nepatří, je jasná, jako ve dne. Na obraze je současně den i noc. Proč? Obraz se jmenuje „Říše světla“ a umělec jej namaloval v mnoha variacích. Jedna z nich byla v roce 2002 v New Yorku vydražena u známé firmy Christies, vynesla 14 milionů Euro.
Surrealisté hledali svobodu projevu a někteří nějaký čas doufali, že jí našli v komunismu. Hovořili často o „teroru“, kterému musí být svět a tedy i svět umění, podřízen. Jejich představy o komunismu byly vágní a především tak zvaně „salonní“, jako u většiny intelektuálů, kteří si s touto myšlenkou pohrávali mezi dvěma válkami. Politika je totiž v určitých obdobích neodmyslitelná od umění. Tehdy (1925-28) vyšly ve Francii spisy Trockého a jeho akceptace Freuda, Junga a Adlera tak potěšila básníka André Bretona, autora známého surrealistického manifestu z roku 1924, že se Leo Trocký stal na chvíli pro surrealisty politickým vzorem.
Také v životě René Magritta hrála komunistická strana roli. Několikrát do ní vstoupil, aby zase zakrátko vystoupil, definitivně tak učinil v roce 1945.
Jedním z vůbec největších a stálých témat surrealismu je sexualita, která byla v tehdejší době ještě obklopena spoustou sociálních i jiných tabu. Ovšem, podíváme-li se na tento problém zblízka, uvidíme, že se u surrealistů vždycky jedná pouze o sexualitu muže, především heterosexuálního muže. Žena je ve všech těch formách, které můžeme vidět na surrealistických obrazech, přítomna jen jako trpitelka, oběť, byť mnohdy krásná. Pozoruhodnou heterosexuální surreální představu přináší Magrittův obraz „Znásilněná“ , na kterém se obličej ženy mění v to pro muže podstatné, její tělo, a který přes veškerou drsnost situace vyzařuje jakousi slepou, něžnou a pathetickou sexualitu. Salvador Dalí maloval obrazy se sexuální tématikou daleko neurvalejší a odvážnější. Na obraze vpravo, nazvaném „Černá magie“ vidíme Magrittovu manželku a magie spočívá v proměně milované ženy v oblohu. Krásná představa. Vůbec je těžké vměstnat malíře Magritte do krabičky s nápisem „Surrealismus.“ Mnohé z jeho obrazů tam nepatří, nejen proto, že měl ve své umělecké práci prokazatelně periody, kdy se sám počítal ke kubistickým malířům a také tak maloval. Za druhé světové války tvořil několik let zcela impresionisticky. Mnoho z jeho obrazů k surrealismu počítaných vyzařuje ne strach a surreálno, ale magický realismus, ke kterému je lze částečně také přiřadit. Ostatně jeho vzorem byl italský malíř Giorgio de Chirico, zakladatel stylu, zvaného „pittura metafysica“. Jeden z jeho obrazů, nazvaný „Mystérium ulice“ vidíte vlevo. Tajemné a trochu hrozivé jsou jen takové jeho obrazy jako ten vpravo, nazvaný „Zámek“.
Podívejte se znovu na obraz „Říše světla“. Ta malba prostě žádné obavy vzbuzovat nemusí. Je na ní zobrazen tichý večer, těsně po západu slunce. Obloha je ještě jasná, ale pouliční svítilny již svítí. Je zobrazena klidná atmosféra večera, vyzývajícího k procházce.
Z velkých belgických malířů 20. století, kteří byli počítáni po velkou většinu života k surrealistům, bych chtěla ještě upozornit na Paula Delvaux. Za svého dlouhého života (1897 - 1994) namaloval mnoho obrazů, a skoro na všech je zobrazena stejná žena a to i tehdy, když je ženských postav několik. Jsou to obrazy tajemné, trochu smutné a většinou velmi něžné, jako obraz vlevo: „La Robe marieé“. Delvaux, který byl synem známého advokáta a byl vlastně předurčen pro jinou životní dráhu velmi trpěl tím, že jeho rodiče, zejména matka nikdy neakceptovali jeho první lásku Anne – Marie, zvanou „Tami“. V roce 1937 se oženil s jinou dívkou, Suzanne. Sňatek pro něj znamenal emocionální fiasko. Zklamání a následné osamocení byly pro něj kupodivu velkým zdrojem inspirace, vytvořil v té době svá nejlepší díla, jako obraz „Jitřenka“ z roku 1938.
Až po válce, v roce 1947 se znovu potkal se svojí první láskou, opustil manželku, rozvedl se a až v říjnu 1952 se konečně se svojí „Tami“ oženil. Několikrát vystavoval společně s René Magritte, ale příliš si spolu prý nerozuměli.
Pokud mám vůbec ráda surrealisty, (kterých je v různých variacích v umění velmi mnoho a někteří se, pokud ještě mohou, vehementně brání tomu, aby byli historiky umění mezi surrealisty zařazeni) pak jsou to především tito dva velcí Belgičané.
Uprostřed hnutí surrealistů, většinou extrovertů, kteří byli specializováni na provokace, veřejné skandály společenské i politické, rychle navazovaná přátelství, která stejně rychle končila hlubokými rozkoly a vášnivé semi-náboženské útoky, byl belgický malíř René Magritte tak trochu podoben solidnímu kamenu, korektní, šedý a na první pohled nudný. 
Berger na různých místech v Bruselu. Žil s ní také několik let ve Francii,mezi ostatními surrealisty, ale do Bruselu se vždy vraceli. Zůstal, na rozdíl od většiny svých přátel z řad umělců, až do smrti s dívkou, se kterou se poprvé setkal už v roce 1913 na pouti v Charelrois. Vzali se v roce 1922. Podle norem, platných ve třicátých letech minulého století v pařížských uměleckých kruzích, mohl nanejvýš být majitelem nějakého malého obchodu s koloniálním zbožím. Vpravo vidíte jeden z domů v Bruselu, ve kterém řadu let bydlel. Dnes je v něm možno navštívit umělcův bývalý byt a malou výstavu jeho prací. V létě tohoto roku bude v Bruselu otevřeno nové, velké Museum Magritte.
uhelné doly zdrojem obživy většiny obyvatel. Jeho otec byl krejčí a obchodník s látkami, matka modistka.
pokoušejí o komunikaci. Matčina sebevražda chlapcem velmi otřásla, obrazy, které tehdy viděl, ho pronásledovaly po celý život. 
představivosti“, vidíme zcela jasně dýmku a pod ní francouzský nápis: „Toto není dýmka“. Dobře, ale co je to tedy, ptáme se spolu s diváky. Prostě malba, zní odpověď. Olej na plátně. Obraz přece není to, co představuje.
hlavě byla možná předlohou pro podobné strnulé bizarní postavy na Magrittových obrazech. Pánové s tvrdým kloboukem, zvaným též český „buřinka“, zalidňují mnoho Magrittových obrazů, stávají se jeho typickými průvodci. Obraz vpravo nahoře nese název „Vrah v ohrožení.“ Když se díváme na tyto obrazy, nikdy nevíme na čem jsme. Je to život, který ustrnul, či mrtvá hmota, která ožívá? Proč se najednou stala z obyčejného jablka hrozba, vyplňující celou místnost? Co je za ním? Prohlédněte si ten pár bagančat, který má skutečné prsty. Je
to kůže, která oživla, nebo život, který ustrnul? Ale i ty Magrittovy obrazy, které jsou na první pohled plné poesie a klidu dovedou toho, kdo chce, zneklidnit, naplnit strachem z neznámého. 
Tichá noční ulice s lucernou, odrážející se ve vodě. Na první pohled zcela obyčejná situace. Ale obloha k tomu jaksi vůbec nepatří, je jasná, jako ve dne. Na obraze je současně den i noc. Proč? Obraz se jmenuje „Říše světla“ a umělec jej namaloval v mnoha variacích. Jedna z nich byla v roce 2002 v New Yorku vydražena u známé firmy Christies, vynesla 14 milionů Euro.
Také v životě René Magritta hrála komunistická strana roli. Několikrát do ní vstoupil, aby zase zakrátko vystoupil, definitivně tak učinil v roce 1945. 
Magrittův obraz „Znásilněná“ , na kterém se obličej ženy mění v to pro muže podstatné, její tělo, a který přes veškerou drsnost situace vyzařuje jakousi slepou, něžnou a pathetickou sexualitu. Salvador Dalí maloval obrazy se sexuální tématikou daleko neurvalejší a odvážnější. Na obraze vpravo, nazvaném „Černá magie“ vidíme Magrittovu manželku a magie spočívá v proměně milované ženy v oblohu. Krásná představa. Vůbec je těžké vměstnat malíře Magritte do krabičky s nápisem „Surrealismus.“ Mnohé z jeho obrazů tam nepatří, nejen proto, že měl ve své umělecké práci prokazatelně periody, kdy se sám 
počítal ke kubistickým malířům a také tak maloval. Za druhé světové války tvořil několik let zcela impresionisticky. Mnoho z jeho obrazů k surrealismu počítaných vyzařuje ne strach a surreálno, ale magický realismus, ke kterému je lze částečně také přiřadit. Ostatně jeho vzorem byl italský malíř 
Giorgio de Chirico, zakladatel stylu, zvaného „pittura metafysica“. Jeden z jeho obrazů, nazvaný „Mystérium ulice“ vidíte vlevo. Tajemné a trochu hrozivé jsou jen takové jeho obrazy jako ten vpravo, nazvaný „Zámek“.
Z velkých belgických malířů 20. století, kteří byli počítáni po velkou většinu života k surrealistům, bych chtěla ještě upozornit na Paula Delvaux. Za svého dlouhého života (1897 - 1994) namaloval mnoho obrazů, a skoro na všech je zobrazena stejná žena a to i tehdy, když je ženských postav několik. Jsou to obrazy tajemné, trochu smutné a většinou velmi něžné, jako obraz vlevo: „La Robe marieé“. Delvaux, který byl synem známého advokáta a byl vlastně předurčen pro jinou životní dráhu velmi trpěl tím, že jeho rodiče, zejména matka nikdy neakceptovali jeho první lásku Anne – Marie, zvanou „Tami“. V roce 1937 se oženil s jinou dívkou, Suzanne. Sňatek pro něj znamenal emocionální fiasko. Zklamání a následné osamocení byly pro něj
kupodivu velkým zdrojem inspirace, vytvořil v té době svá nejlepší díla, jako obraz „Jitřenka“ z roku 1938.