Příběhy zemské atmosféry - aneb Za vše může klima nebo počasí (22)
Bouřlivý vývoj meteorologie (1)
Popis porodních bolestí synoptické meteorologie v polovině 19. století už máme za sebou, a právě si už poněkolikáté uvědomuju, že dosti často je problém, jak srozumitelně jednotlivé příběhy řadit. A tak se tu bohužel různě prolíná a prohazuje časová rovina s rovinou tematickou. A tak je tomu i nyní.
Po vynálezu a realizaci teploměru a tlakoměru v druhé polovině 17. století se sice začalo leckde ve světě měřit o sto šest, ale většinou jen nepravidelně a nesoustavně. Nejstarší zachované řady měření teploty jsou důležité zejména pro klimatology a asi je známo, že naše měření v pražském Klementinu patří mezi nejstarší. Protože nás ale několik zemí předběhlo, uveďme si je pěkně po pořádku.
Nejstarší teplotní řada je ze střední Anglie a začíná už v roce 1669. Následuje Nizozemský De Bilt, kde začali měřit pravidelně teplotu v roce 1706 a měří ji dodnes. Dále – švýcarská Basilej (1755), ve Skandinávii Stockholom (1756) a Trondheim (1761), Milano a Padova (1763). A pak přichází na řadu Klementinum (1771). První ředitel pražské hvězdárny – známý Josef Stepling sice začal pravidelná měření už v roce 1752, ale ta se bohužel nezachovala, čímž jsme přišli o „bronzovou medaili“ za třetí místo! Za velkou louží v Severní Americe jsou nejstarší zachovaná měření teploty od roku 1781 z New Hawenu a od roku 1840 z Toronta.
Stále se samozřejmě jednalo pouze o měření teploty a synoptická metoda vyžaduje mnohem komplexnější meteorologické údaje. A tady mohu posloužit informací, jak se rozšiřovalo „komplex měření“ v pražském Klementinu.
Od samého počátku (1752) se zde měřila teplota, směr a rychlost větru a množství oblačnosti. Od roku od roku 1781 se začal měřit tlak vzduchu, od roku 1804 množství srážek a od roku 1845 vlhkost vzduchu. Samozřejmě kromě těchto „tabulkových“ meteorologických prvků, které lze zapsat čísly, se zaznamenávaly i další jevy jako druh srážek, bouřky, mlhy a podobné. Můžeme klidně předpokládat, že tak nějak to bylo i na dalších observatořích. V první polovině 19. století zejména v Evropě rychle rostl počet meteorologických stanic. Připomeňme si, že Le Verrier ve Francii při objasňování příčin „Balaklavské bouře“ v listopadu 1854 shromáždil údaje z asi 250 evropských stanic a ve své zprávě zvýraznil význam rychlosti předávání zpráv o počasí telegrafem! Opět se můžeme pochlubit, že pravděpodobně první, kdo už v roce 1842 navrhl, aby se meteorologické informace předávaly telegraficky, byl tehdejší ředitel klementinské observatoře Karl Kreil, pozdější ředitel c.k. Ústředního meteorologického ústavu ve Vídni. A je třeba i zdůraznit další, bohužel smutný fakt, že teprve po dvou velkých už komentovaných katastrofách na moři se vyšší místa rozhoupou a konečně v šedesátých letech 19. století dají pokroku ve vědě zelenou, i když se při tom „nepřetrhnou“! Jak poučné i pro současnost!
Nyní se bohužel opět musíme na chvíli vrátit zpět, neboť bychom měli připomenout ještě několik jmen, která jsou ve vědeckých odborných kruzích dobře známá. Němec H.W.Dove nejprve už v roce 1828 perfektně popsal děje – proudění proti směru ručiček hodinových i špatné počasí - v oblasti tlakové níže, které se asi o 15 let později začalo říkat cyklona. Dále objevil, že počasí mírných šířek je výsledkem neustálého souboje polárního a tropického vzduchu. Dalším známým jménem je Nizozemec Buys-Ballot. Ten objevil pravidlo, které říká, že když stojíte na severní polokouli a vítr vám fouká do zad, pak máte po své levé ruce a poněkud vepředu tlak nízký, a po pravé ruce a poněkud vzadu tlak vysoký. Všechny tyto poznatky vzal v potaz admirál FitzRoy a na jejich základě poznal, že tlaková níže není vyplněna jedním „vzduchem“, který víří, ale jakousi poruchou, kterou v atmosféře vytvořily dva různě teplé už zmíněné „vzduchy“ – polární a tropický. A to už byla opravdu revoluční myšlenka!
Na přelomu šedesátých let měl FitzRoy v Anglii významného, a navíc prominentního konkurenta. Sir Francis Galton byl původně antropolog (navíc i bratranec Darwina), ale pronikl i do tajností atmosférických. I on sestavoval mapy podobné FitzRoyovým, ale říkal jim mapy „synchronní“. Galton někdy mezi roky 1856-60 objevil tlakové výše – anticyklony. To jsou mohutné víry, uprostřed kterých je tlak vyšší než na okraji, a kolem jejich středu vzniká proudění po směru ručiček hodinových. Další výzkum těchto tlakových útvarů pokračoval až na přelomu 19. a 20. století.
Po nešťastné smrti FitzRoye v roce 1865 byly v Anglii předpovědi počasí na čas zakázány! V osvícenější Francii na tom byli sice poněkud lépe, i když „úřední šiml“ ani zde příliš nepospíchal. Le Verrier stále zásadním způsobem a poměrně úspěšně pokračoval ve snahách o vytvoření jakési mezinárodní sítě meteorologických stanic a v listopadu 1857 sestavil aktuální mapu, na které už jsou kromě údajů o počasí ze 14 ti francouzských stanic i informace z řady evropských velkých měst. Ale pak i francouzský úřední šiml „trochu“ zařehtal. Téměř na 5 let se vývoj zejména v předávání meteorologických informací zarazil a „šimla“ trochu popohnala až už zmíněná anglická námořní katastrofa u welšských břehů koncem října 1859. Konečně od roku 1862 se podařilo v Paříži zajistit pravidelné předávaní zpráv o počasí z celé řady evropských měst. Tyto informace byly zpracovány do tabulek a rozesílány zájemcům.
Číselné údaje sebe pečlivěji zanesené do kolonek v tabulkách jsou však nedostačující. Bylo potřeba je pravidelně zanášet do povětrnostních map, analyzovat je a připravovat archivy pro následné bádání, které by odhalilo příčiny současného počasí a také našlo různé empirické poučky pro jeho předpověď. A v roce 1863 se podařilo přesvědčit francouzského císaře Napoleona III., aby umožnil vydávání těchto synoptických map. Od poloviny září téhož roku pak začínají tyto mapy vycházet pravidelně každý den! Obsahovaly údaje o tlaku vzduchu a větrných poměrech v rozsáhlé oblasti Evropy až po 20° východní délky.
Nyní si nejprve opět dovolíme malou patriotskou odbočku. Rakousko zavedlo telegrafický systém sběru meteorologických zpráv v létě roku 1865 a od ledna 1877 začal c.k. Ústřední ústav pro meteorologii a zemský magnetizmus ve Vídni vydávat a abonentům za úplatu telegrafem předávat pravidelné předpovědi počasí na příští den pro jednotlivé země své říše.
A kupodivu, k odběru těchto informací pro období od poloviny června do poloviny září téhož roku se jako první přihlásil Hospodářský spolek v Moravské Třebové! Předpovědi hodlal využít pro informování zemědělců v asi patnácti obcích, ale nastal problém, jak ty předpovědi k nim dostat! Moravští koumáci tak vymysleli optickou signalizaci, když na několika vyvýšených místech v oblasti použili buď otáčecí trojúhelníky, nebo koše, vytahované do různé výšky na stožár, anebo i různobarevné vlajky. Předpovídaly se jednoduše tři možnosti – pěkně, proměnlivo a déšť! Vyhodnocení těchto předpovědí se bohužel nezachovalo a je to jistě velká škoda!
