Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.
Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
Těšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Executive Director, Australian Police Ethnic Advisory Bureau (ve výslužbě) jeden z nejúspěšnějších autorů našeho magazínu SeniorTip.
Ivan KOLAŘÍK, OAM
Zrcadlo: Ahoj Ivane, od našeho posledního rozhovoru uplynulo plných 16 let, a tak si říkám, že by stálo za to se tě zeptat co se za ta dlouhá léta v tvém životě odehrálo.
Ivan: Ano, ano, tenkrát rozhovor se Zrcadlem vyšel ve slavných Pozitivních novinách. Od té doby se v mém životě dost odehrálo.
Zrcadlo: Třeba ta podivná zkratka za tvým jménem. To máš nějaký nový akademický titul nebo jsi si tam, jako známý srandista, sám přidal zkratku, která znamená „OSEL A MAGOR?“
Ivan: Hele, zrcadlo, teď jsi se sice snažilo sršet vtipem, ale musím tě zklamat. Ta zkratka totiž v mém životě hodně znamená. V angličtině to znamená „Order of Australia Medal“ což je vysoké státní vyznamenání za práci, kterou jsem odvedl na policejním poli pro australskou společnost. Nejvíce si na této medaili cením to, že musela být schválena dnes už nežijící královnou Alžbětou. To, že mě země v 1968 přijmula s otevřenou náručí, a kterou miluji zrovna tak jako zemi rodnou, odměnila tímto způsobem, mě činí pokorným. Je to veliká pocta a často si říkám, jestli si jí vůbec zasloužím. To, že si zkratku OAM přidávám za jméno, je zde normální. Naopak nenormální je si připojovat akademické tituly za jména. To snad dělají jenom lékaři a profesoři na univerzitách, a to také ne pokaždé.
Zrcadlo: Takže žádné oslovování „pane inženýre, pane doktore, atd?“
Ivan: Ne, to tady nejede a je mi to velice sympatické. Zrovna tak je príma, že se zde lidé oslovují téměř výhradně křestními jmény a vlastně si všichni tykáme.
Zrcadlo: Dobrý. No, a přejděme k tvému životu. Jakpak se ti na penzi daří? Nebyl to veliký přechod z let, kdy jsi byl pracovně velice vytížený a najednou nic?
Ivan: No jo, já jsem šel do penze ani ne v neuvěřitelných 55 letech. Tenkrát to bylo státním pracovníkům umožněno. Mohl jsem samozřejmě u policie zůstat, ale můj finanční poradce vypočítal, že bych za dalších deset let v práci dostal prakticky tu samou penzi jako v těch 55 letech. Tak jsem se dlouho nerozmýšlel a hurá do penze.
Zrcadlo: Tak nám řekni jak jsi se cítil. Je přece známá věc, že se někteří lidé nedovedou s radikální životní změnou vypořádat.
Ivan: Ano, je tomu tak. Někteří opravdu skončí špatně. S radostí tady musím říct, že já ne. Zrovna tak, jako jsem si zamiloval Austrálii prakticky od prvního dne, tak tomu také bylo s mým odchodem do výslužby. Ano, v té době jsem byl teprve začínajícím dědečkem. Takovým dědkem na baterky, protože i když jsem měl už vnoučátka, tak jsem nebyl dědkem v tom pravém slova smyslu.
Zrcadlo: Co tím myslíš?
Ivan: No a teď jsme u toho. Správnej dědek totiž trpí mořem neduhů a jeho pohled na život je diametrálně jiný než ne-dědek.
V době, kdy jsem odešel do penze jsem ještě třeba závodil na kole, chodil rád na návštěvy, surfoval ve vlnách Pacifiku, chodil po zábavách, do divadel, na koncerty, výstavy a prostě jsem se bavil a žil tak jako žijí mladší lidé. Když jsem měl neobyčejné štěstí a sekal jsem dobrotu, tak jsem se směl dokonce za odměnu pomilovat z mojí milovanou ženou Máňou.
Zrcadlo: Tak to mne zajímá. Jak se ti této krásné odměny dostalo?
Ivan: No, tak jsem třeba musel po sobě uklízet, doma šůrovat, snažit se nechrápat, nečůrat do umyvadla, chodit nakupovat, nemluvit sprostě a vůbec, dělat takový ponižující věci jen abych mohl ještě když jsem mohl, zpečetit manželství. Vždyť my, opravdoví dědci, přece víme jak je krásné utužovat zdraví nejenom prostocviky, ale i něžným pomilováním se. Krutá pravda je, že teď o tom jenom sníme a s notnou dávkou nostalgie a přehánění si o tom se slzami v očích vyprávíme.
Zrcadlo: Chápu. Ale teď, ve svých 77 letech jsi se zařadil mezi opravdové dědky. Jaká je rozdíl mezi dnes a co bylo?
Ivan: Bohužel jde o veliký rozdíl. Předně mi bolí celý člověk. A to hlavně v noci. A vůbec se ozývá všechno, co nerozdílně se stářím souvisí. Stal se ze mě morous. Nemám rád chodit na návštěvy a nemám ani rád návštěvy. Nechápu, proč člověk musí hodiny mrhat čas kecáním o chorobách a neustálými stížnostmi na všechno. Čas, který by mohl strávit u piva nebo spaním.
Já si myslím, že nejvíce dvě hodiny návštěvy jsou tak akorát. Uvádím ženu k šílenství, když po dvou hodinách začnu před návštěvou pokašlávat, koukat se na hodinky a když nakonec řeknu: „Přátelé, byl to krásný večer“ a oddychnu si, když návštěva sbalí fidlátka a odejde. Vůbec jsem poslední dobou nejraději sám. Mám totiž garáž, kterou jsem si proměnil v trucovnu. Tam mám před sebou celý život. Stěny okrašlují všechny ty policejní plakety z mnoha zahraničních policejních organizací, které jsem služebně navštívil, policejní čepice a piškuntálie, které jsem po dvacetilé době služby u policie státu Victoria, nasbíral. Mám tam vystavené dresy, ve kterých jsem na kole závodil a samozřejmě, že tam mám v tranažéru upnuté kolo a před ním televizi, abych se nenudil, když trénuji. A pak samozřejmě velkou lednici s pivkem. A miluji po hodinovém tréningu na kole usednout, otevřít si pivo a být obklopen tím svým životem, který mi nikdo neruší…
Zrcadlo: A to nemáš kamarády, se kterými by jsi vyrazil třeba do hospody na pivo?
Ivan: Jo, tak to se taky, milé zrcadlo, změnilo. Ve stáří jsem mnohem vybíravější, co se týká kamarádů. Nějak mi přestaly bavit bezvýznamné kecy o ničem. Najednou jsem si uvědomil, že je lépe mít malou hrstičku opravdových kamarádů, se kterými si rozumím, než někoho, kdo mně nevyhovuje. Je zvláštní, že až po letech jsem zjistil určitou intelektuální a morální plytkost lidí, se kterými jsem se kdysi stýkal. To, že můj dlouholetý kamarád fandí Putinovi a Rusku způsobilo, že si s ním nemám co říct. Nejlepší moji kamarádi žijí mimo Austrálii. Ať již jsou to kámoši z kola, spolužáci nebo pár výborných kamarádů okolo Seniortipu. Ti vědí o kom mluvím. A těch si vážím, protože jsou to dobří a spolehliví lidé, kteří nemají vzduch mezi ušima. A pak mám samozřejmě několik výborných kamarádů, Australanů, kolegů od policie.
Zrcadlo: Dobrý, jsi rád sám, ale nenudíš se?
Ivan: Naštěstí ne. Celý svůj život jsem zasvětil komunitě. A v tom pokračuji. Například učím přistěhovalce angličtinu. Což je legrace, protože oni pak mluví anglicky z českým přízvukem! Taky jsem stále zapojen v organizaci bývalých, většinou vysokých policejních důstojníků. S těmi řešíme celou škálu palčivých problémů, kterým je vystavena naše společnost. Zabýváme se například kriminalitou mládeže, problémy souvisejícími s policisty, kteří byli vystaveni násilí a díky tomu se nervově zhroutili, s násilím proti ženám, s drogami, atd. Tu práci si velice považuji, protože jsem mezi svými. Jsme na jedné bázi, politicky do prava. Jsme kolegové a dědci zároveň.
Abych zcela nezakrněl, tak dělám politiku na Univerzitě Třetího věku. Tam se bláhově snažím přesvědčit obstarožní studenty, většinou levičáky, že socialismus opravdu není lepší než kapitalismus. Bohužel jsem v menšině. Studenti mě považují za pomatence. Marně jim navrhuji, ať jdou zkusit žít v Severní Koreji, na Kubě nebo v jiných zemí, kde vládne komunistická strana. Nějak se k tomu nemají.
No, a nakonec mě nedávno potkal významný úspěch, když jsem se v celo australském výběru dostal do zvláštní národní komise, která se zabývá řešením stížností obyvatel na reklamy. To je pro mě něco nového a velice zajímavého. Zjišťuji, že lidé nemají co dělat, tak si stěžují. A my to pak musíme vyšetřit a udělat patřičná opatření. Když je stížnost oprávněná, tak se reklama buď musí stáhnout nebo pozměnit. Jelikož je můj pracovní úvazek zatím jenom na dva roky, tak snad si do té doby uchovám zdravou mysl. Je to naštěstí na poloviční úvazek. I tak mám horko těžko co dělat, abych při osmihodinové schůzi neusnul. Ale platí tak vysoké honoráře, že si s radostí dám párátka mezi víčka, abych nezamáčknul oči.
Zrcadlo: To jsi tedy machr. Že se ale na to v tvých letech nevykašleš a nestrávíš je raději v tvé trucovně nebo někde na cestách.
Ivan: Ne, nicneděláním člověk zblbne a taky se dřív dostane do penálu. A tam zatím nepospíchám. Jo, zapomněl jsem říct, že se denně věnuji hodinu sportu. Kromě kola jsem se také vrhnul na plavání. V bazénu uplavu 1300 metrů, za což mně známý bývalý dálkový plavec a otužilec Václav Židek gratuluje. Tak musím říct, že pocta od takového šampiona obzvláště potěší. Pak také chodím, ale díky bolavým kolenům jenom čtyři kiláky. Ale i po nich pivo chutná. Na cestování už nejsem. Ta šílená dálka letu do Evropy mi nahání hrůzu. Takže budeme s Máňou raději popojíždět po naší překrásné Austrálii. Že se ale jedná a obrovské dálky, to vám snad nemusím říkat. Alespoň jsem ale na matičce zemi. Létání nemám rád.
Zrcadlo: A Ivane, co tvoje vnoučata. Řekni nám o nich něco.
Ivan: Vnoučata máme tři. Samý holky. Já nevím, čím to je, ale ty ženský mě v životě pronásledují. To je asi tím, že je mám tak rád. Dvě dcery, tři holky vnoučata. Ty vyrůstají v krásné slečny, ale jako celá tato mladá generace, jsou naprosto v zajetí mobilů-debilů a počítačů. Takže konverzace je krajně pofiderní a téměř neexistující, což nás s manželkou mrzí. O našem původu vědí velice málo a vlastně je to ani nezajímá. Jinak naše dcery jsou už taky na cestě se zařadit mezi začínající babky. Starší holce je 52 let a mladší 48. Domluva je s nimi zajímavá, protože my se na ně snažíme mluvit česky a ony sveřepě odpovídají anglicky.
Zrcadlo: Ivane, pamatuji si, že jsi v mládí chtěl být hercem a dokonce jsi úspěšně složil zkoušky na DAMU. Drží tě ještě vášeň k divadlu?
Ivan: Měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem se hercem nakonec kvůli chronické nedomykavosti hlasivek, nestal. Pamatuji se, jak mně profesor Otto Sklenčka promluvil do duše a varoval mě, jak bych byl hrozně zklamaný, kdybych herectví nemohl dělat, protože bych ztratil ten nejdůležitější nástroj k němu-hlas. Ale láska mě docela neopustila. Dodnes mám rád poezii a recitaci. Proto jsem pro zdejší českou komunitu udělal několik pásem hudby a poezie. Například jsem se podílel na programu poezie Prokletých básníků, poezie Robinsona Jefferse a před měsícem pásmo hudby a poezie oslavující Jiřího Ortena. Divil jsem se, že o poezii mají lidé stále zájem. Na Ortena například přišlo 30 lidí. Měl jsem štěstí, že jsem hlas neztratil. Hrozně rád bych ještě udělal Hrubínovu Romanci pro křídlovku, což je moje vůbec nejoblíbenější báseň, ale nevím, jak to provedu, protože se jedná o báseň velmi dlouhou a neopovažuji se do ní zasahovat tím, že bych jí zkrátil.
Zrcadlo: Ivane, a jak je to s tvým psaním.
Ivan: Jo, musím se přiznat, že mi dochází inspirace. A nechci si cucat z prstu, protože to pak podle toho vypadá. Samozřejmě, že si nemyslím, že moje tvorba má nějakou literární hodnotu. Já se totiž snažím držet jedné věci. Lidé v této smutné a pohnuté době se kromě seriózních článků chtějí také pobavit a přijít na jiné myšlenky. Proto snad všechny moje fejetony jsou psané doufám že humorně a s notnou dávkou nadsázky. Podle komentářů si myslím, že se mi to snad i daří. Humor je totiž kořením života. A podle toho se řídím i v každodenním životě i za cenu toho, že tím někomu lezu na nervy. Máňa právě zvedá ruku.
Zrcadlo: A co bys chtěl říct na závěr?
Ivan: Chtěl bych moc poděkovat všem, co se starají takovou vervou o úspěch SeniorTipu. Jde o nepředstavitelně úmornou práci a klobouk dolů před takovými nesmírně obětavými lidmi jako je Lidunka Holubová, Václav Židek a jiní. Ve stáří si teď nemohu vzpomenout na jejich jména. Sakra! SeniorTip lidi informuje, pobaví a hlavně jim pomáhá překonat osamění. A za to moc děkuji a všem přeji zdravíčko a dobrou náladu.
Zrcadlo: Takže díky a opatruj se.
Ivan: Jelikož jsem věřící tak končím svým: „OPATRUJTE SE A BUĎTE OPATROVÁNI".
Ivan Kolařík (a zrcadlo)
* * *
Anotační ilustrace František Kratochvíl (FRK) a Eva Rydrychová
Prozraď mi zrcadlo, jaký jsem
