Na kafíčku v Americe (2) Cesta za velkou louži
Že se seznámím s Amerikou ještě před odletem na pražském ruzuňském letišti, mě v mých představách a nezodpovězených otázkách vůbec nenapadlo.
„Pane Kůrko, vystupte si prosím z řady.“ Příjemným hlasem mě oslovila pracovnice letištní správy, která prováděla kontrolu vstupního víza ještě před odbavením zavazadel. S mým pasem pak odešla k odbavovacímu pultu, pravděpodobně za svým nadřízeným. A mezitím, co si v něm pomalu listovali, mě zatím polil studený pot. Uniformovaný muž, který ke mně posléze přistoupil, vyčetl z mého pohledu vyděšený výraz a snažil se mi příjemným vystupováním ulehčit přijmutí nepříjemné zprávy.
Nezlobte se, prosím, ale na americké ambasádě se vloudila chybička, když jste byl označen u pohlaví kódem F.“ Ve všech svých dokladech, včetně pasu, jsem od narození veden, že jsem pohlaví mužského.
Přesto na vstupním vízu mě Američané označili za ženu – F (Female).
„Musíte si zajet na americké velvyslanecví a nechat si špatné označení opravit. Nemůžeme vás pustit do letadla, protože by vás z New Yorku vrátili zpět.“ Co v tomto okamžiku četl z mého výrazu zodpovědný pracovník pasové kontroly, nevím. Buď si uvědomil, že případnou opravou v pase nemohu stihnout dnešní odlet, nebo že ani změna mého pohlaví lékařským zásahem by situaci nevyřešila, protože by pak skutečnost odpovídala sice americkému vízu, ale nikoliv nacionáliím v českém pasu. Pak jej napadlo, jak jsem po několika dlouhých minutách zjistil, velice zdarma řešení. Zatelefonoval na velvyslanectví, aby je informoval o chybě v pasu a přesvědčil, že jsem „kluk jako buk“. Ambasáda USA pak telefonicky informovala New York, aby mne nebylo bráněno vstoupit na americkou půdu. Po 20 minutách jsem byl odbaven dle osobních dokladů jako „obojetný“.
Po devíti hodinách čistého času, v příjemném prostředí letecké společnosti ČSA, která mi poskytla podrobný popis mého přestupu, jsem se v odpoledních hodinách místního času ocitl v obrovském letištním areálu New York-Newark. Dle situačního plánku, který jsem obdržel v letadle (s anglicko-českým textem), jsem se bez problémů propletl pasovým a celním odbavením. Odbavil jsem kufry na další let do Chicaga a stanul na nástupišti elektrického samohybného vláčku „MONORAIL“. Ten v intervalu 90 vteřin převáží pasažéry do příslušných terminálů k přestupu na další letecké spoje. Terminál, v mém případě „C“, je vlastně samostatná budova, rozlohou jako pražské letiště, se vším vybavením a službami pro odbavení cestujících. Cestou na pojízdném chodníku jednou z přístupových hal (jejichž délky bych odhadoval na 300 metrů) jsem se blížil k nástupišti č. 155 na vnitrostátní linku společnosti Continental. Snažil jsem se pochytat co nejvíce dojmů.
Mezi jednotlivými nástupišti se střídaly prodejny suvenýrů s různými „snacky“. I „cepcare“, jak v Praze říkáme prodejcům ruských vojenských brigadýrek, jsem zahlédl a konstatoval, že se pražské letiště od Newarku liší pouze v některých „drobnostech“. Je „o něco větší“ a u odbavovacích pultů u každého nástupiště jsou zaměstnání převážně lidé s černou pletí.
Spokojen sám se sebou, jak lehce a bezpochybně jsem se proplet tím složitým komplexem, jsem sledoval pohyb obrovského množství lidí všech ras a národností, z nichž nějak nevysvětlitelně vyzařoval klid, pohoda a ohleduplnost. Ani jsem nepostřehl, že se blížím ke startu do druhé etapy své cesty. Snad všichni mi připadali, že mají úsměv na tváři. Nikdo nespěchal, nikdo se nikam netlačil a já se začal učit první anglická slovíčka – ta, s kterými jsem se setkával cestou přes letištní budovy: promiňte, pardon, děkuji, s dovolením, prosím a není zač.
Ta příjemná atmosféra, která z lidí vyzařovala, vlastní uspokojení nad překonáním všech nástrah, to vše mě motivovalo k tomu, že při dvouhodinové časové vůli, kterou jsem měl, se budu věnovat důkladnější prohlídce obchůdků, jednotlivých nástupišť, systému odbavování a vůbec celkovému dění v tomto obrovském „lidském mraveništi“. Netušil jsem však, že k realizaci mého předsevzetí, od kterého mě dělilo pár metrů k nástupišti č. 155, vůbec nedojde.
Po devíti hodinách čistého času, v příjemném prostředí letecké společnosti ČSA, která mi poskytla podrobný popis mého přestupu, jsem se v odpoledních hodinách místního času ocitl v obrovském letištním areálu New York-Newark. Dle situačního plánku, který jsem obdržel v letadle (s anglicko-českým textem), jsem se bez problémů propletl pasovým a celním odbavením. Odbavil jsem kufry na další let do Chicaga a stanul na nástupišti elektrického samohybného vláčku „MONORAIL“. Ten v intervalu 90 vteřin převáží pasažéry do příslušných terminálů k přestupu na další letecké spoje. Terminál, v mém případě „C“, je vlastně samostatná budova, rozlohou jako pražské letiště, se vším vybavením a službami pro odbavení cestujících. Cestou na pojízdném chodníku jednou z přístupových hal (jejichž délky bych odhadoval na 300 metrů) jsem se blížil k nástupišti č. 155 na vnitrostátní linku společnosti Continental. Snažil jsem se pochytat co nejvíce dojmů.