Chvála češtiny
Ve svých chválách pochopitelně nemohu opomenout náš krásný rodný jazyk. A bude to chvála velmi dlouhá.
Čeština jako jazyk slovanský je dle názoru většiny cizinců jeden z nejtěžších a škodolibě by se dalo utrousit, že alespoň tak si může malý národ vyrovnat své účty s národy velkými. Pro nás, všechny Čechy, Moravany, Slezany, Češky, Moravanky, Slezanky a také Češata, Moravaňata a Slezata je navíc jazykem mateřským a doufejme, že i často otcovským. A kromě právě jmenovaných prý česky mluví i dalších téměř jeden a půl milionů lidí ve světě! Dále jsem se dočetl, že čeština má dvakrát více výrazů než angličtina, asi pětkrát víc než němčina a dokonce desetkrát víc než francouzština! Jak jsem četl, tak prodávám…
Jako snad každý jazyk má i čeština řadu hlásek, které dělí na souhlásky a samohlásky. Těch druhých hlásek je šest a nalezneme je dokonce hezky popořadě ve slově d v a c e t i k o r u n y.
Souhlásek pak máme tolik, že je musíme dokonce rozdělovat na měkké (z nichž ty s háčkem málokterý cizinec vysloví), tvrdé a obojetné, které mnohé z nás tak trápily při školních diktátech. Jistě si vzpomenete na známé befelemepeseveze a také na chytáky a lahůdky typu – „zavilí šakali vyli u vily na psy, kteří štěkali na výry a vířili pitomý pyl až k nevíře!“
Je ale také nezbytně nutné uvést naše pravděpodobně nejdelší slovo, které zabere půl řádku -
„nejzdevětadevadesáteronásobitelnějšími“. Má prosím 17 slabik a 38 písmen! Nejen že dá velkou práci to spočítat, ale i vyslovit to slovo lze jen s velkými obtížemi a také ho určitě nikdy v reálu neuslyšíme. Hezounké je také slůvko zcvrnkl – dvě slabiky a sedm souhlásek bez jediné samohlásky! Cizinci by si na něm určitě zlámali jazyk, ovšem některá jména v Africe a v Indii také stojí za to! A ještě jedna rarita - celé souvětí, které je sestaveno pouze ze souhlásek – „Smrž zvlhl z mlh, pln skvrn zmrzl!“
Mezi další nesporné rarity našeho jazyka určitě patří celá řada slov, které můžeme číst jak zepředu, tak zezadu! Takže tedy na příklad – Anna, bob, blb, cuc, děd, gag, klk, oko, pop, sos, ale i mnohem delší slova – kajak, lapal, madam, pochop, radar. Pravda – pár jich je cizích. Vrcholem v této raritě pak jsou známé oboustranné věty – „kobyla má malý bok“, „Sabina hrává na varhany bas“, „fešná paní volá – má málo vína pan šéf!“, „do chladu si masa mísu dal Chod.“ Když pomineme mezery mezi slovy a drobné pravopisné nuance, pak lze tyto věty číst z obou stran a mají stejný význam. Tomuto efektu se říká palyndrom a objevil jsem jeden ještě čistší a navíc se sympatickým námětem – „jelenovi pivo nelej!“
Bohužel náš rodný jazyk má i své nešvary, mezi něž patří i nesmírná nesystematičnost a genderová nevyváženost. Začíná hned tím, že pro něj používáme jediný termín – mateřština, a zcela byla zavržena nabízející se otečtina! No – a pak že feministky se hlásí ke slovu až dnes! Přitom se zcela paradoxně podobný termín – otčina - někdy užívá pro naši matku vlast! Ale asi to bude tím, že pouze matka je jistá, otec pak často nejistý... Zůstanu-li ještě jako amatérský jazykochvalec na chvíli v rodině, pak je jistě zajímavé, že ti šťastnější z nás sice mohou po dědovi něco zdědit, ale nemohou nic po babičce zbabit!
Obraťme nyní na chvíli svou pozornost k zajímavým významům a aplikacím některých českých slov, úsloví a sousloví. Tak třeba hned toto poslední slovo a jemu podobná, jako sousoší, souhvězdí a další, znamenají určitou množinu či skupinu slov, soch anebo hvězd. Naskýtá se pak známá mužská poťouchlost, tedy že množina žen znamená soužení a je třeba dodat, že samozřejmě neexistuje soumuží! Dále – družstvo mužů je jak známo mužstvo, ale bohužel málokdo použije termínu ženstvo u sportovního družstva žen. Podobně je zajímavé, že muž se ožení, ale žena se recipročně neomuží, nýbrž se vdá. Tím se jedna, ta lepší polovina lidstva dostane pod čepec a ta druhá, horší - do chomoutu. Korektní pánsko-dámské vztahy pak také narušují některá ustálená rčení. Tak třeba máme panství a nikoliv damství, máme panování a ne damování, a dokonce prý jsme pouze pány tvorstva a na dámy tvorstva se bohužel zapomíná!
Zanechme ale jazykového rádoby filozofování a podívejme se na několik dalších milých „paradoxů“ naší milé češtiny. Je jistě zajímavé, že máme svědka očitého ale nikoliv ušitého, že něco je očividné a nic není ušislyšné. Ach - opět ta nesystematičnost... A patří sem jistě i jakési „koktání“ – „Ulili-li liliputáni oheň včas, hasiči byli zbyteční“, anebo – „Nebudou se štítiti títi Ti ti tiší indiáni svůj tomahawk do Tvé lebky?“
A nakonec jsem si nechal několik svých snad i originálních lahůdek ve formě tak zvaných absolutních rýmů, i když pochopitelně některé trošínku kulhají.
Nevíme jistě, zda lze, či nelze-li, laskat svou lásku, leze-li do zelí?
Když se krásné dívky myjí, pak se těžko sprchy míjí!
Sotvaže se zbavil rýmy, složil dva-tři skvostné rýmy.
Radí-li ti někdo: „Ožeň se!“ Raději hned po něm ožeň se!
Honíme se stále za snem a pak jenom tiše žasnem.
Chceš-li dočkati se klidu, pak musíš promluvit k lidu.
Nevěřím už masám, proto jásám aspoň já sám!
Nemáme-li slušný stát, to pak není o co stát.
Radostí nemohu plát, protože mám malý plat.
Dobrá zpráva přišla zprava, že prý sleva přijde zleva!
Jako všichni správní Češi, na slevu se vždycky těší!
Takže – chvála češtině a ať žije!
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: FrK Kratochvíl
Chvála češtiny