Chvála emocí
Vím, že chvályhodných stavů, situací, věcí i lidí je habaděj, stačí je objevit, ale přesto člověk někdy dumá a dumá – a nepřijde na nic! Často si pak si většinou říká – proč já blbec se takhle trápím, stejně to možná nikdo ani nebude číst! Pak to ale náhle naštěstí v té mé makovičce zabliká a téma je na světě. Ejhle emoce!
Na tomto místě musím poprosit laskavé čtenáře, aby se na obrázku zaměřili na tvar obočí, úst a samozřejmě i na oči! Jak jednoduše lze vyjádřit různé emoce, když se to umí!
Přitom se nestačím se divit, proč naprostá většina komentátorů a publicistů na celém světě se neustále zaměřuje na záležitosti naprosto nechvályhodné, odpudivé, zavrženíhodné a pokud možno co nejdrastičtější. Od této skupiny psavců se neustále snažím distancovat, což už doufám vážení a milí čtenáři dávno poznali. Leč k emocím.
Řekneme-li – emoce, tak nevíme, zda se jedná o číslo jednotné či množné a už to je jistě velmi zajímavé. To slovo se dá přeložit jako pohnutí a jsou to vlastně psychologické procesy, které jsou doprovázeny třeba změnami rytmu srdečního i dechového, nebo i různou gestikulací a mimikou. Emoce mají jednu velmi podivuhodnou vlastnost, že – ačkoliv jsou velmi subjektivní – přesto se poměrně snadno přenášejí i na ostatní jedince v okolí. Jako chvályhodný příklad takového přenosu emocí lze uvést třeba neutěšitelný smích při vystoupení dobrých komiků, kdy třeba ani neudržíme jisté tělní tekutiny, anebo i soucitný pláč na pohřbech. Horší je to ovšem při šíření panického strachu nebo při emocích hněvu.
Homo sapiens se ve svém historickém vývoji projevoval emocionálně mnohem dříve, než rozumově. Emoce jsou tedy starší než rozumové jednání a některé emoce můžeme pozorovat i u vyšších živočichů.
Emoce přitom mají i celou řadu dalších zajímavých vlastností. O značné subjektivitě už byla řeč a projevuje se to tím, že různí lidé mohou reagovat na stejné podněty nejen různě intenzivními, ale dokonce i naprosto různými emocemi. Dalšími pozoruhodnými vlastnostmi emocí je jejich aktuálnost a spontánnost. Spouštějí se vlastně okamžitě, samovolně a jen těžko je ovlivníme svou vůlí či rozumem. Většina emocí má také značný vliv na naše paměťové procesy. Snadněji a trvanlivěji si zapamatujeme události, které jsou spojeny s výrazným emocionálním zážitkem. I emoce strachu při negativním zážitku je vlastně chvályhodná, neboť nás připraví na budoucí nebezpečí, a to tím, že nám vštípí do paměti prožitou situaci jako nebezpečnou. A skutečnosti, že i strach může být příjemný, „nezištně“ využívají zejména tvůrci různých hororů.
A když už tak beztrestně brouzdám milou Wikipedií, přidám ještě pár objevených mouder.
Základní emoce jako je radost, smutek, hněv, strach, ale i důvěra a znechucení jsou nám lidem přirozené a jejich projevy, tedy smích, pláč, vztek atd. jsou nám vrozené. I lidské projevy se však v průběhu tisíciletí vyvíjely a tak jsme získali i další, vyšší emoce a emoční inteligenci. Třeba cit pro odlišení pravdy od lži, věčnou zvědavost, ale také i různé frustrace, někdy i zcela zbytečné. Dále jsme se naučili třeba stydět, snažíme se poznat a alespoň trochu ovládat své emoce, bohužel jen někteří používáme svědomí, snažíme se potlačovat svůj egoismus a snažíme se emapaticky vcítit do emocí druhých. V neposlední řadě jsme pak získali i jisté emoce estetické, jako třeba vkus, samozřejmě také zde ve značně rozličných dávkách.
Podle intenzity a délky trvání rozdělujeme emoce do tří skupin. Velmi intenzivní a krátkodobé emoci říkáme afekt, méně intenzivní, ale dlouhodobější emoci říkáme nálada a intenzivní, dlouhodobé emoci pak vášeň.
Kombinací určitých emocí se pak vytvářejí velmi složité vazby – citové vtahy mezi lidmi. Láska, přátelství, nepřátelství, závist, nenávist, pohrdání a odpor. Které z těchto vztahů jsou chvályhodné a které naopak hodné zavržení, to ponechám na uvážení laskavého čtenáře.
Na závěr bych měl přidat vylíčení alespoň několika svých vlastních emocionálních zážitků, ale velmi pravděpodobně by byly podobné těm, které potkaly většinu nás smrtelníků. A tak přidám pouze jeden citát, který naprostou shodou okolností vypadá jako osobní či rodinný, leč není tomu tak. Už ani nevím, kde jsem narazil na krásný citát mého jmenovce (ale bohužel nikoliv mého příbuzného), slovutného profesora psychiatrie Vladimíra Vondráčka na toto téma: „Kdyby se mne kdokoli a kdykoli zeptal, co považuji pro člověka za nejdůležitější, bez váhání bych odpověděl, že emoce. K narozeninám je ustáleným zvykem přát si zdraví. Já ale myslím, že je lepší být mírně churav a šťasten, než být zdráv a nešťasten.“
