Kdykoliv jdu městem, neopomenu se zastavit u výlohy pohřební služby, abych si přečetl jména na úmrtních oznámeních. Nikoliv proto, abych se, jak říkají někteří vyznavači nejčernějšího humoru, podíval, zda už tam náhodou nevisí moje vlastní parte, ale proto, že se už dávno kácí v mém lese. Jinak řečeno, že nás, bývalých spolužáků ze základky, žije už jen polovina a stále ubýváme. Anebo taky proto, abych se nedostával do situací, jakou jsem si protrpěl nedávno. Potkal jsem se s manželkou kamaráda z dětství a zažertoval: „Vypadáš nějak smutně. Musím Jardovi domluvit, aby tě netrápil!“ A Jarda byl už týden pod kytkama. Tomu se říká vražedně trapná chvilka!
Jednoho dne jsem pohledem na černě orámovaná smuteční sdělení zjistil, že právě zemřel přítel a kolega z divadelního souboru, výborný ochotnický herec a režisér Vladimír. Naštěstí! Tedy… naštěstí jsem si to přečetl, takže když mne následující den navštívila truchlící vdova, věděl jsem, že ke vtipkování není právě příležitost.
Požádala mě, abych promluvil za ochotníky nad rakví. „Poprosila jsem i Karla, aby zarecitoval,“ pravila se slzami v očích. Já se však v tom okamžiku orosil nejen na čele.
„Jarmilo, povídám, uvědomuješ si, že Karel má v poslední době problémy s pitím? A pohřeb kamaráda je důvodem, dát si pár panáků!“
„Ne, ne, Karel mi slíbil, že bude všechno v pořádku,“ bránila Jarmila bývalého divadelního milovníka a poetu.
Nadešel den pohřbu. Podle režie pozůstalé rodiny se nejprve konalo občanské rozloučení v obřadní síni krematoria a poté ještě církevní obřad před uložením rakve do rodinné hrobky.
S Karlem jsme se sešli v místnosti za obřadní síní. Než nám zaměstnanec pohřební služby udělil nezbytné pokyny, přihnul si Karel nejméně pětkrát z kovové placatky, ukryté v náprsní kapse černého saka, které mu přes objemné břicho nešlo zapnout.
„Karle, kroť se, až neuděláš ostudu!“ napomínám ho.
„Bez obav, mám to pod kontrolou. Ale bez panáka bych ze sebe asi nevysoukal ani slovo! Vladimír bude na svoji derniéru dlouho vzpomínat.“
Ani Karel, ani já jsme netušili, jak hlubokou pravdu právě vyslovil.
Z obřadní síně zazněla hudba, funebrák pootevřel dveře a téměř jako ostřílený divadelní inspicient pokynul, že máme nástup na „jeviště!“
Zadrhnutým hlasem – tyhle smutné okamžiky mi nedělají dobře – jsem pronesl monolog o Vladimírově zaujetí pro divadlo zavzpomínal na pěkné společné okamžiky a vyjmenoval několik rolí, v nichž se, za šedesát let na prknech, která znamenají svět, blýsknul. Svůj projev jsem si předem pečlivě napsal a pak se po tři večery poctivě nazpaměť naučil, možná ještě pečlivěji než kdy dříve jakoukoliv roli, neboť, jak známo, za rakví nesedí nápověda, která by v případě výpadku paměti hodila potřebnou narážku.
Když jsem domluvil, zdálo se mi v periferním vidění, jakoby si Karel po mém boku vestoje zdřímnul. Šťouch jsem ho tedy do žeber. Spal… neboť po žďuchanci sebou prudce trhl a do ticha obřadu vykřikl: „Jej!“ Postoupil k věnci pokryté rakvi, toporně se uklonil a zřetelně, s krásnou divadelní dikcí pronesl: „Milý Vladimíre, příteli z nejdražších, dovol, abych ti na šťastnou cestu do nenávratna zarecitoval verše nám oběma milého Šrámy Fráňka.
Pak pateticky recitoval: „Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal...“ Už teď bylo patrné, že se trápí, nasucho polkl, ale chytil se: „Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se…“ (to už jsem se bál za něho) „Na můj práh, kdybys vstoupila, snad bys mě tím zabila…“ Škytnul a lapal po dechu. V poledním lese kdo miluje… zašeptal jsem zoufale a on opakoval: „V poledním lese kdo miluje…“ nevěda dál, vytřešil oči a při pohledu na rakev ukončil recitaci: „…rakev už neunese…“
Moje vyslovení upřímné soustrasti pozůstalým už nikdo ve směsici pláče a smíchu neslyšel.
Pak se ze zákulisí vynořili čtyři statní „černí ptáci“, pozvedli rakev, za kterou se postavili příbuzní a nejbližší přátelé, za ně se pak řadili i další lidé, a průvod v čele s farářem a ministrantem nesoucím kříž důstojným krokem vyšel z šera obřadní síně do slunečného dne.
Karel, jenž jedním mohutným lokem již zcela vyprázdnil placatku, se spěchal rovněž zařadit, jak jinak, přítel nejbližší, za rakev. Na schodišti v čelním prospektu krematoria právě funebráci balancovali s těžkou rakví, když Karel na horním schodu zavrávoral, zamával rukama a s grifem kaskadéra se zřítil zadnímu „havranovi“ pod nohy. Ten zavrávoral, rakev se naklonila, srazila ty dva přední nosiče a se zlověstným zaduněním dopadla na pískovou cestu. Naštěstí byla pevná a nerozbila se.
Divadelní dvojice Karel a Vladimír byla opět na scéně v hlavních rolích. Skoro jako před lety, kdy si vysloužili zasloužené ovace jako Jakub Simonides a Filip v inscenaci Hej rup. Tentokrát potlesk nezazněl, nicméně účastníci si ten zážitek určitě budou pamatovat až… si přečtu jejich jméno na úmrtním oznámení.
Jan Řehounek
***
Anotační foto Marie Zieglerová
Ilustrační foto převzato https://www.spontis.de/schwarze-szene/improv-everywhere-beerdigung-am-ersten-april/
Naše knižní novinky: Pohádky mašinky Lízy, Julinka a její písmenkoví kamarádi, Rožďalovice - město s atmosférou 19. století, Betlémský příběh. Objednat si je můžete mailem nebo telefonicky na 603 238 523.
Nabízíme knihovnám, obecním úřadům a dalším pořadatelům uspořádání literárních besed. Zobrazit všechny články autora
Nezapomenutelná derniéra