Vánoce, svátky miliardy lidí na této planetě, podivuhodný a čarovný čas. Bohužel ale ne po všechny. Jsou také miliardy lidí, jejichž kultura tyto svátky nezná, nebo neuznává, a miliardy jiných, kterým jsou lhostejné, či dokonce trnem v oku, jako celá křesťanská víra.
A přece se tak či onak slaví i tam, kde Boha neznají, přinejmenším pracovním klidem a dobrým jídlem. Měly by tedy být Vánoce svátky míru a lásky, jak to hlásají nejen křesťanské a jiné monoteistické církve, ale i světská media a politici.
Pro nás sice svátkem míru a lásky jsou, ale přesto k nám i v onu sváteční dobu doléhají z různých částí světa výkřiky nenávisti, střelba a pláč. Proč? Co vede některé lidi, společnosti, či státy k ubližování jiným, ba dokonce ke snaze je vyhubit?
Je člověk od přírody dobrý a zlým se stává až působením okolí, nebo naopak má v sobě zakódováno zlo, které je potlačeno teprve cílenou výchovou? To je otázka pro filozofy, kteří na ni nenalézají jednoznačnou odpověď, a tím méně já. Ale ať je tomu jakkoliv, myslím, že jsme takovou směskou lidí různých povah a mravních zásad, takže v jednu chvíli můžeme potkat ty i ony v různém poměru. To mi potvrdil i jeden zážitek z loňského prosince.
Bylo třiadvacátého, ulice bez sněhu, teplota kolem nuly a já se vracel z města z nákupu posledních drobností pro zítřejší svatvečer. Když už tramvaj zastavovala a já se chystal k výstupu, zahlédl jsem z okna, jak na druhé straně ulice leží na chodníku nějaký člověk. Vystoupil jsem, ale pro nepřetržitý proud vozidel v obou směrech jsem nemohl hned přejít. A po celou tu dobu několika minut se u té postavy nezastavil jediný chodec, ač jich přešlo kolem nejméně deset. Nakonec se mi podařilo rychle tam přeběhnout.
Na chodníku klečel starý muž, zcela bezpochyby bezdomovec se špinavou taškou plnou nějakých hadrů, s hlavou na rukou a rukama na chodníku v pozici modlícího se muslima. Ale nebyl už sám – skláněl se nad ním asi desetiletý chlapec. „Pane“, obrátil se na mne klučík, když si mne všiml,“pomohl byste tomuhle pánovi? On mi neodpovídá a je mu určitě zima, podívejte, jak se třese!“
Promluvil jsem tedy na toho nešťastníka já a dostal jsem z něho jen: „Já už nemůžu, nechte mě umřít, já už opravdu nemůžu!“
„Chlapče, prosím, počkej tady“, požádal jsem hošíka,“já skočím pro nějaké jídlo.“
Koupil jsem trochu salámu, pár housek a láhev piva a vrátil se na místo. Z přijíždějících tramvají vystupovali další a další lidé, někteří nám věnovali letmý pohled, ale nezastavil se nikdo. Pořád jsme tam byli jen my dva, starý důchodce a malý kluk. Když se náš chráněnec pustil do jídla, přinesl jsem z hospody naproti ještě sklenici horkého čaje a čekal, až ho vypije, abych mohl sklenku vrátit.
„Co teď s ním bude, pane“, ozval se chlapec, „nemohli bysme ho dovést do nějakýho domova důchodců?“
Dojalo mne, jak se takový malý školáček snaží pomoct člověku, který je očividně na dně. „Bohužel, chlapče, domovy důchodců ho nepřijmou, ale zavoláme někomu, kdo by mu měl pomoct.“
Počkali jsme, až muž dojedl, a pak jsem zavolal mobilem městskou policii. Když po čtvrthodině auto se strážníky přijelo, řekl mi jeden z nich, že by „toho chlapa“ dovezli do útulku na lodi v holešovickém přístavu, má-li alespoň nějaké peníze, protože se tam platí dvacet korun za noc. A tady se náš Samaritánek projevil podruhé: „Pane strážníku, já mu tu dvacku dám, ale víc nemám. Mamka mi ji dala na žvejky, ale já se bez nich obejdu. Stejně budu mít zítra na stromečku spoustu cukroví.“
Než to těm dvěma uniformám došlo, vtiskl chlapec tu žlutou minci do zkřehlé ruky našeho bezdomovce. V tu chvíli se mi oči zamžily a já vytáhl peněženku a přidal k té minci papírovou padesátku a měděnou desetikačku. Víc mi po těch nákupech taky nezbylo. Strážníci pomohli muži s jeho taškou na zadní sedadlo, práskli dveřmi vozu a rozjeli se k tomu „botelu.“
Náhle jsem ucítil dotek teplé dětské ručky: „To jsme udělali dobře, pane! Za to může ten pán bydlet na tý lodi celý Vánoce, že jo?“ ,podíval se na mne rozzářeným očima, „Jsem rád, že jsme mu pomohli, a já mám dneska zase jeden dobrej skutek. Skaut má každej den udělat aspoň jeden, víte? Tak já už musím běžet, na shledanou!“
„Na shledanou, skautíku!“, pohladil jsem jeho kudrnatou hlavičku a hleděl za tou poskakující postavičkou, než zmizela v postranní ulici. Pak jsem se pohnul i já, vrátil do hospody sklenici od čaje a zamířil k domovu.
Jen v hlavě mi zněla otázka, v jakém asi poměru jsou k sobě počty dobrých a nedobrých lidí v naší čtvrti, a jaká vlastnost byla vrozena tomu malému dobrodinci. Neodvážím se hádat!
Na shledanou skautíku!