Taxi u nádraží mi spadlo přímo z nebe. Spěchala jsem dnes víc, než obvykle.
Dobrý den, tak kam to bude?“ zeptal se taxikář.
„Jeremiášova 12,“ zněla má odpověď.
„Jeremiášova 12,“ nahlásil hned adresu na dispečink.
Z vysílačky se zeptal dívčí hlas: „K lékaři nebo k holiči?“
„Jedu z nádraží,“ upřesnil trasu řidič.
„Tak to přijela dcera z Prahy,“ řekla dispečerka.
Překvapením jsem málem nezavřela pusu: „Vy máte ale přehled.“
„Však maminku vozíme už pár let. Je naší taxislužbě věrná,“ rozzářil se řidič. „Už se stala prominentním zákazníkem.“
Maminka po Olomouci nejezdí taxíkem z lenosti či rozmařilosti. Od doby, co si zlomila postupně oba krčky v kyčlích, už by lán cesty k tramvaji ani s hůlečkou neušla.
„Řeknu vám, je to čupr bábina,“ chválil ji řidič. „Vyřídilku má a smysl pro srandu by mohla rozdávat. O hůlku se opírá snad jen z frajeřiny. K taxíku vždycky přicupe jako mladice.“
„Mladice, co jí za pár dnů bude devadesát.“
Taxikáři povylezly oči: „Tak to si vymýšlíte.“
„Na mou duši. Právě mě čeká velká příprava narozeninové oslavy.“
Maminka nad mým nápadem jen mávla rukou: „Takových cirátů s devadesátkou. Za rok to bude zase jinak.“
To je celá ona. Stále s plány do budoucna. Život ji dost válcoval - a přece má nad ním navrch.
„Maminko, však já tě něčím překvapím.“
„Copak máš za lubem?“
„Trochu ti přebuduju bydleníčko. Budeš to tu mít moderní.“
„Nestačí, že moderní jsem já?“ řekla napůl vážně.
Objala jsem ji kolem ramen. „Chtělo by to novou sedačku, pár barevných bulíčků na ni, aby ti barevně doladily pokoj a snad ještě koberec a nějakou skříňku. Nech si to projít hlavou. Hned ráno se můžeme vypravit na nákupy.“
„Chceš mi sem rozestavět nábytek z katalogu, abych si ve vlastním bytě připadala jako na návštěvě?“ zamračila se. „Tak to ať tě ani nenapadne.“
Už to nehodlala dál rozebírat. Než za sebou zavřela dveře do ložnice, řekla ještě: „Žádné šifonéry, žádná oslava, uvaříme si dobrou baštu - a vyřízeno z jedné vody načisto.“
Bylo mi jasné, že s ní nehnu.
„Tak uvařím nějakou dobrotu hned a zítra se místo nákupů pěkně nadlábneme,“ rozhodla jsem se.
Nepatřím k ranním ptáčatům, kteří bez problémů vstávají s východem slunce a jsou čilí jako rybičky. Zato večer musí brzy do postele. Říkají si skřivánci a jsou protipólem sovy, která má pravé poledne v noci. Já jsem sova přímo ukázková. Nejvíc napilno mám, když uhodí půlnoc. Proto mě šlo vaření pěkně od ruky. Z ingrediencí, co jsem vyštrachala v lednici, postupně vznikala pochoutka, která voněla po celé kuchyni a na jazyk čarovala veliké chutě.
„Ještě chviličku podusit pod pokličkou, a dobrota bude hotová,“ oddychla jsem si, neboť už i na mne začala padat únava. Však se ručičky na hodinách začaly klonit k půl druhé ráno. Jen na pár vteřin jsem zavřela oči v křesle, abych si trochu pohověla po tom celodenním martiriu - a najednou mě probudila fistulka: „Normální lidi spí, jen ty u toho vaříš!“
Vyskočila jsem jako když mě píchne: „Co je? Co se děje?“
V oblacích černého štiplaveného dýmu stála maminka. Noční košili až na paty, vlasy rozježené a v očích blesky.
„Otevři okna, ať se tu nezadusíme!“
A sama hned rovnou cestou ke sporáku. Tam zůstala, chuděrka, stát jako přibitá.
„Můj nejmilejší kastrůlek… a je v tahu…Dostala jsem ho do výbavy, když jsem se vdávala,“ málem uronila slzu.
Nevěřila jsem svým uším. „To už je přece celých sedmdesát let!“
„Tak se nediv, že jsem k němu za ty roky citově přilnula.“
Smutně se dívala na spečenou černou hmotu v hrnci, kterou by nikdo nevysekal ani majzlíkem. Na první pohled bylo jasné, že už ho čeká jen cesta na smetiště.
„Ještě že tu moji neopatrnost odnesl jen kastrol,“ došlo mi konečně.
„Ještě že netěsní dveře a spálený odér mě včas probudil,“ ukazovala prstem maminka. „Ten centimetr navíc, o který se truhlář utnul, se teď vyplatil.“
Mezi podlahou a spodní hranou dveří byla opravdu větší škvíra, než bylo zapotřebí, aby se lehce otevíraly.
A vtom jsem dostala nápad: „Nic tak nepozvedne interiér jako nové dveře. Koupím je - a až budou viset v pantech, každá diskuse už bude zbytečná.
Kamarád Vojta mi nabídl pomoc. „Nakoupím, odvezu, přivezu. Na takovou práci jsem fakt machr,“ tvrdil. „Začnu tím, že dveře přijdu změřit, aby na milimetr přesně pasovaly.“
„Já, holka z vesnice, co stála věčně za zády tatínkovi, když stavěl, přistavoval, opravoval a donekonečna vylepšoval nejprve domek v mých rodných Petrovicích u Rakovníka a posléze v Rakovníku, kam jsme se později přestěhovali, přece umím změřit vzdálenost od dolního pantu k podlaze,“ řekla jsem.
„Radši si to přeměřím sám,“ rozhodl a druhý den přišel se skládacím metrem.
Štěstí, že si maminka vždy po obědě hodí šlofíka. Jen tak se nám podařilo můj geniální plán utajit. Vojta měřil zárubně, přeměřoval panty, lezl po kolenou a zapisoval do notýsku. Když byl hotov, vypravili jsme se do prodejny s největší nabídkou všemožných dveří.
„Co se tak rozmýšlíš?“ byl netrpělivý, když jsem už drahnou chvíli obcházela vystavené vzorky. „Dveře jako dveře. Popadneš za kliku, otevřeš, zavřeš a hotové.“
„Chci vybrat něco extra,“ uslyšel mou odpověď. „Když už, tak už. Ať je maminka spokojená.“
Konečně jsem se rozhodla pro dveře jedna báseň. Celoprosklené a rám z masivní borovice, jedinečné provedení bez lepených spojů. Prostě luxus.
„Hlavně ať je nerozkřápnem, až je povezeme k truhláři na podříznutí,“ strachoval se Vojta. „Dole zase přebývá pěkných pár milimetrů.“
Když jsme je v truhlárně opatrně vybalili z kartonových obalů, mistr se k nim hned měl jako v rukavičkách.
„Tak o kolik je fikneme?“ zeptal se.
Vojta vylovil notýsek a řekl hausnumero.
„Mně to vyšlo jinak,“ nešlo mi to do hlavy. „A měřila jsem pro jistotu dvakrát.“
„Asi krejčovským metrem, že?“ podíval se na mne svrchu mistr.
Bylo mi, jako bych měla jít vrátit školné.
„Na chlup stejným metrem, jaký vám čouhá z kapsy u montérek,“ zdálo se mi rozumné vzdorovat.
Truhlářský mistr však mé námitky pustil jedním uchem tam a druhým ven. Za vydatné pomoci Vojty nakreslil tužkou na luxusní dveře čáru a pak podle ní pilou šmik, fik - a dveře opět putovaly z truhlářské dílny zpátky do auta.
Maminka spráskla ruce, sotva je uviděla. „Co tě to, děvče, napadlo?“
„Nelíbilo se mi, že byla pod dveřmi škvíra. Teď budeš mít dveře tip ťop.“
Když je však Vojta zavěsil do zárubní, polilo mě horko.
Po vteřině hrobového ticha maminka řekla: „Pod těmi starými byla škvíra, ale pod těmi novými proleze jezevčík.“
„Dvakrát měř, jednou řež,“ zatvářil se provinile Vojta. „Příště se tím budu řídit.“
Pak odnesl staré dveře k výtahu, aby je odvezl do sběrného dvora. Dostal k nim ještě starý připálený kastrol. Když se s námi rozloučil, vylovila jsem ze skříně krabici převázanou mašlí a položila ji před maminku: „Ještě jedno překvapení.“
Trochu v ní hrklo: „Copak sis to zase vymyslela?“
Poté z balíku vybalila krásný kastrůlek z nerez oceli. Voněl novotou a svítil jako slunce za oknem.
„Abys k němu citově přilnula, musíš v něm vařit ve zdraví a pohodě ještě mnoho let.“
Obejmula mě a bylo na ní vidět, jak ráda by mi mé přání vyplnila.
Taxi u nádraží mi spadlo přímo z nebe. Spěchala jsem dnes víc, než obvykle.