Čekají mne ještě tři roky...
V našem rozhovoru dostává prostor dáma, která v Ostravě pracuje na velmi významném postu, přestože je seniorského věku a vloni oslavila velmi významné životní jubileum.
Doc. PhDr. Eva Mrháčová, CSc., - děkanka Filozofické fakulty Ostravské univerzity.
Od poloviny července užívala zasloužené vysokoškolské prázdniny, a tak jsem ji navštívila v jejím útulném bytě téměř na okraji Havířova. Na stole jsou připravené publikace, které Eva napsala a okolo jsou rozloženy sbírky minerálů (bude o nich řeč). Manžel, rovněž kantor, odjel sám na dovolenou, protože někdo přece musí hlídat stařičkého a nemocného pejska Tristana. A aby paní docentka měla ještě nějakou starost, tak krátce přede mnou odcupitala s maminkou na procházku pravnučka, o kterou se teď paní Eva také tak trochu stará.
Ovšem Havířov nebo Ostrava nebyly městy Vašich začátků…
Jsem rodačka z Hranic na Moravě a mé dětství poznamenala hudba a zpěv, tatínek byl jejím horlivým propagátorem, však také co jiného se dalo dělat za války, než právě tato kultura.
Po roce 1945 jsme se odstěhovali do Opavy, tam už jsem chodila do gymnázia, kde učili m.j. dva profesoři, kteří mne ovlivnili na celý život - češtinář Vrla (později učil v Ostravě) a ruštinář Nešpor. I když nejdřív, a možná víc, jsem milovala přírodu, přesněji kameny a kamínky, tedy mineralogii. Nakonec zvítězily slovanské jazyky, ruština, čeština a také polština. Chtěla jsem studovat komparatistiku, tedy srovnávání slovanských jazyků. Tak tedy 
„mým“ třetím městem se stala Olomouc a její univerzita, aby tím čtvrtým, resp. pátým se staly Havířov a Ostrava. V Havířově nám nabídli byt a v Ostravě místo na tehdejším Pedagogickém institutu, teprve později to byla Pedagogická fakulta. Všechno se zdálo báječné, měla jsem už doktorát a čekala mne půlroční stáž ve Slovinsku u věhlasného akademika Bezlaje, jenže události roku 1968 vše zhatily. Vzali mi pas a brzy také možnost publikování. Dalších deset let jsem víc překládala, také třeba uzbecké a tádžické pohádky a jako odborná asistentka učila ruštinu. Po roce 1989 jsem se konečně dočkala toho, že jsem se mohla věnovat tomu, co jsem od mládí chtěla, tedy srovnávací frazeologii západních slovanských jazyků.
Který z těch jazyků je Vám nejbližší?
Je to čeština, i když se přiznám, že současná pravidla pravopisu mi dávají zabrat tak, že si netroufám tvrdit, že svůj mateřský jazyk plně ovládám, ale to bych asi neměla přiznávat. Dnes se věnuji hlavně češtině, dále polštině, slovenštině a chystám se na horní a dolní lužickou srbštinu, protože se velmi bojím, že tyto jazyky naši dobu nepřežijí.
Jste autorkou více než šedesáti publikovaných prací z oboru, ale naši čtenáři většinou ví, že jste stála u zrodu Filozofické fakulty v Ostravě.
Pustila jsem se do tohoto projektu s obrovskou chutí na popud profesora Hubáčka. Společně s kolegou profesorem Dokoupilem jsme zpracovali projekt a už v roce 1991 byla fakulta akreditována a já se stala její první děkankou. Byla jsem zvolena vícekrát, v mezidobí jsem trochu „odpočívala“ tedy tak, že jsem víc psala a publikovala své práce a vloni jsem opět přijala, už po čtvrté, děkanskou funkci. Čekají mne ještě tři roky, v nichž bych chtěla hlavně dosáhnout zřízení dalších exkluzivních humanitních oborů. To proto, aby mladí raději studovali v Ostravě, kde pak zůstanou. Pokud studují jinde, ať už v Praze či Olomouci, utíkají tam a nám ti odborníci zde v regionu chybí a budou chybět.
Jeden z nově otevřených oborů Vám vynesl i prestižní ocenění.
Velmi si považuji, že za mé úsilí o vybudování oboru "francouzský jazyk a literatura" na naší fakultě jsem dostala v roce 2005 od francouzské vlády titul rytíře Řádu akademických palem.
Co Vás naopak trápí ?
Asi nejvíc to, že jsme nemohli přijmout všechny dobré studenty, kteří se k nám hlásí, a kteří udělali přijímací zkoušky. Moci se bojím, co jim budu muset říci k nepodařenému startu do života.
Pojďme k příjemné části života, rodina, záliby...
Jsem po druhé vdaná, můj první muž byl známý sochař Kučera, s ním mám dceru, ta má také dceru a ta dcera má opět dceru a to je moje první pravnučka, pětiletá 
Anetka. Nedávno mne pobavila sdělením:“ Babičko, na podzim budu mít asi bratříčka. Přijdeš se na něho podívat, pokud budeš na světě?“ Druhý manžel je vlastně také kantor a teď si užívá Španělska. Pak bude našeho zvířecího kamaráda hlídat on a já pojedu do svého milovaného Řecka. Kdybych se ale podruhé narodila, tak bych chtěla žít nejlépe v Římě, nebo v Kapském Městě. Cestování je skvělá věc a ze světadílů mně chybí snad jen Austrálie, ale ta mne zatím neláká na rozdíl od Keni, kam by se chtěla podívat příští rok, protože tam se našly nejstarší stopy člověka.
A ještě musím připomenout jednu Vaši zásluhu, tentokrát o seniory.
Určitě myslíte Univerzitu třetího věku. Rozjeli jsme ji v Ostravě po Praze a po Olomouci jako třetí v republice. Dnes už máme za sebou osm cyklů a zájem je obrovský. Nestačí nám velikostí žádná posluchárna a oborů je hodně.
Nabízí se k povídání ještě hodně témat, třeba co budete dělat až nebudete mít akademickou funkci, či jak se Vám líbí Ostrava…
To první je jednoduché, budu psát to, co nestíhám jako děkanka. A Ostrava? Je to pro mne dnes nejkrásnější město, které bych neměnila ani s tím Římem. Jsem šťastná, že se mění k lepším, i když ještě všechno není takové jaké by mělo být, ale jsem optimistka, a věřím že se dočkám toho, že jako pravá penzistka budu sedět v pěkné kavárně u kafíčka a číst si noviny, a ta kavárna nebude mexickou haciendou.
Paní děkanka mně vyprávěla roztomilou historku o tom, jak se na jedné z budov OU objevila pamětní deska kterémusi kolegovi. Vyděsila se, protože se domnívala, že kamarád umřel. Pak ji studenti oznámili, že spokojeně žije, jen oni dostali jiného přednášejícího a toho už nemají tak rádi jako toho prvního, a proto mu věnovali desku.
Paní děkance Mrháčové proto do budoucna přeji také takovou desku.
Děkuji za rozhovor. Pavla Pešatová
