Je to už pár let, co vnoučata svírala v rukách, nebo nechávala ležet poblíž na očích, tu malou elektronickou hračku, která vyžadovala trvalou pozornost: tu nakrmit, tu utišit, tu dát napít a já ani nevím, co všechno ještě. Každou chvíli se ozvala, nebo také ne, a bylo třeba konat. Bylo zajímavé pozorovat, jak se tato hračka stává kultovním předmětem. Dítě, které ji nemělo, bylo tuze smutné a cítilo se ošizené.
Na tamagoči jsem si vzpomněl, když jsem jel onehdy tramvají a pozoroval mladé lidi i starší občany, jak sedí, svírají v ruce svůj mobilní telefon a toužebně očekávají, kdy se ozve. V tom okamžiku se na tvářích objevil výraz upokojení, se svítícíma očima četli zprávu, nebo nadšeně začali hovořit, a vůbec nic jim nevadilo, že to všechno slyší, a musí poslouchat, všichni spolucestující. Pokud se mobil neozval, nervózní těkání rázem přestalo jen tehdy, když dotyčný, nebo dotyčná, dostal spásnou myšlenku, poslat někomu SMS. S výrazem spokojeného soustředění začaly prsty ťukat po miniklávesnici a lovit písmenka.
Když jsem se tak na ně díval, napadlo mě, jak si asi v budoucnu archeologové a prosektoři budou lámat hlavu nad tím, proč mají pozůstatky lidí z XXI. století zbytnělé palce. Doufám, že se tyto řádky někde zachovají a poskytnou jim vysvětlení: může za to tamagoči pro dospělé – mobilní telefon.
.jpg)
Je to už pár let, co vnoučata svírala v rukách, nebo nechávala ležet poblíž na očích, tu malou elektronickou hračku, která vyžadovala trvalou pozornost: tu nakrmit, tu utišit, tu dát napít a já ani nevím, co všechno ještě. Každou chvíli se ozvala, nebo také ne, a bylo třeba konat. Bylo zajímavé pozorovat, jak se tato hračka stává kultovním předmětem. Dítě, které ji nemělo, bylo tuze smutné a cítilo se ošizené.