Jiří Růžička zemřel v Pardubicích v červenci 1987 na infarkt. Ještě mu nebylo šedesát, ale přesto odešel tak náhle, že se ani nestačil se svou rodinou rozloučit.
Vdovu její dosud nepředstavitelný stav doslova šokoval. Ještě včera večer seděli manželé na lavičce před svou chaloupkou, popíjeli pivo, pozorovali západ slunce, pojídali na ohni opečené špekáčky a povídali si o tom, jak se jim v životě daří, když už odchovali děti a nežijí si zdaleka špatně, a náhle, doslova z ničeho nic, byla tato zdánlivě nezničitelná idyla navždy přervána. Provedená pitva prokázala jednak fakt, že smrt pana Růžičky způsobil rozsáhlý infarkt myokardu, ale i skutečnost, že prodělal v předchozím období už tři menší infarkty. Nikdy však o svých potížích nemluvil.
Zprvu se vdovský život paní Růžičkové silně zadrhával, takže zdaleka nenalézala vysněný a hledaný pocit postupného zklidnění. Po dnech psychického strádání však došlo k prudkému zlomu, kdy se v její mysli rozsvítilo zvláštní světlo neobvyklé víry a naděje. V ten den totiž měla po dlouhé době pocit, že se k ní vrací duševní zdraví a že její nitro opouštějí mnohomluvní a lomozní démoni. Stalo se to po jediném dni, kdy konečně poslechla radu své sousedky, rovněž vdovy, která jí poradila, aby za duši svého zesnulého manžela nechala v katolickém kostele odsloužit zádušní mši.
Paní Růžičková se k tomuto kroku dlouho odhodlávala, protože všechny křesťanské obřady považovala jednoduše řečeno za nedůstojné šaškárny, k nimž se bůhví proč propůjčovali snad nejvzdělanější lidé - kněží. Nakonec se dala přemluvit, snad v přesvědčení, že by měla vyzkoušet vše, aby měla konečně od svých duševních muk pokoj. Když se vrátila z kostela, kde se zúčastnila zádušní mše za Jiřího, cítila se vskutku lépe. Byla si posléze málem jista, že se dostala do spojení s energií, která zůstala v pozemském světě po jejím zesnulém manželovi. Kde však sebrala argumenty pro tak bizarní a vlastně zcela neuvěřitelné přesvědčení?
Paní Růžičková totiž po svém náhlém osvícení přišla na všechna ona tajemství, která si její manžel vzal s sebou do hrobu. Na základě svého podivného jasnozření a duchovního vytržení, doprovázeného rovněž bezeslovnými informacemi shůry, naráz například věděla, že zlaté šperky po manželově matce jsou uschovány v plechové krabici od perníčků, jež byla přikryta v kůlně pod hromadou uhlí. Rovněž věděla, že zlaté dvouplášťové hodinky po jejím otci leží společně s vkladními knížkami ve výklenku ukrytém za dřevěnou lištou příborníku, který kraloval obývacímu pokoji. A hotové peníze viděla paní Růžičková ležet přímo pod jekorem v manželově pracovně, na němž byl položen ještě béžový plyšák. A klíček od domácího trezoru, v němž ležely formuláře jejich životních pojistek, pak zahlédla upevněný špendlíkem na zadním rámu obrazu tančící kreolky…
Intuitivní a duchovní prohlédnutí.
Nešlo však jen o tyto vnitřní vize, které jí přinesly praktický užitek, ale jednalo se i o náhlé, zásadní, intuitivní a duchovní prohlédnutí, které přineslo nesmírnou úlevu jejímu nitru. Věděla rovněž s naprostou jistotou, že její manžel zemřel přesně v onom okamžiku, kdy zemřít měl, když totiž náhlá smrt byla zákonitou výslednicí jeho předchozího života.
Z hlediska vyššího kosmického řádu, který se paní Růžičkové nepřímo, ale v náznacích vyjevil, na tom nebyl nebožtík vůči ní nijak zle, protože nezanikl úplně, jak si předtím myslela, ale malý dílek jeho duše zůstal i po fyzické smrti zachován, a tento dílek byl navíc schopen jistého sebeuvědomění. Nikoli však jen onoho sebeuvědomění, někdejší životní reality Jiřího Růžičky, nýbrž uvědomění si věčné reality celkového smyslu, jenž je dán společně všem živým bytostem.
Karel Burdík
Ukázka z knihy P. Franka - Záhady posmrtného života - doporučuji
rozloučit.