„Tak nám zabili zeleň u domu!“ mohla bych volně parafrázovat proslulou větu, jíž začínají Osudy dobrého vojáka Švejka. A měla bych bohužel pravdu.
Tam, kde ještě včera rostla borovička, vysoký smrk a skoro stejně vysoká túje, v jejímž stínu se poněkud krčila její slabší sestřička, zůstaly dnes jen nevzhledné pařízky. Jejich řez však ukázal, že všechny dřeviny byly naprosto zdravé… Pokácením této věčně zelené ozdoby se odhalil celý východní roh našeho panelového domu, který pro svou délku a ne právě reprezentativní vzhled nese už dobrých pětatřicet let málo lichotivou přezdívku „kravín“. Ano, je pravda, že ten, kdo před více jako třiceti lety zasadil všechny stromky, zapomněl na to, že za pár desítek roků bude každý z nich potřebovat k životu mnohem více prostoru, než kolik jim poskytl při jejich výsadbě, a proto si kupříkladu obě túje a smrk vzájemně překážely. Také je pravda, že urostlý smrk se vyšplhal až do výšky čtvrtého patra a obyvatelé bytů, jejichž okna smrk stínil, si stěžovali na přílišné šero v příslušné místnosti bytu. Poslední kapička, která o osudu nebohých stromů rozhodla, bylo namontování osvětlení chodby a schodiště. Toto osvětlení se totiž zapínalo automaticky, když kdokoliv vstoupil do zorného pole čidla- ovšem až tehdy, když bylo příslušné šero. No a díky stromům nastalo to šero o něco dříve… A tak se před časem sešla valná hromada nájemníků, kteří se usnesli, že nejvíce vadí smrk a malá tújka že se zbytečně tísní, tudíž požádáme o jejich vykácení. Jak se usnesli, tak učinili. Asi před týdnem jsme zaznamenali, že inkriminované stromy jsou fotografovány ze všech stran pracovnicí městského úřadu – jako by se jednalo o kandidáty na Oskara. Budiž! Se ztrátou smrku coby nevhodné clony jsme se smířili, a tak nás pohyb kolem našeho domu nijak neznepokojil.
Včera jsem hned ráno odjela do města na nákupy. Když jsem se po poledni vrátila, nevěřila jsem svým očím. Nejprve mi jen cosi neurčitého vadilo, když jsem se blížila k domovu. Jako by mi něco před naším domem chybělo… Teprve až jsem se ocitla před naším vchodem a po levé ruce uviděla jen kousek udusané půdy pokryté zbytkem pilin kolem čtyř smutných pařízků, pochopila jsem. Ortel smrti byl vykonán! Ne však pouze na dvou „odsouzených“ stromcích, ale za své vzala všechna zeleň vlevo od vchodu do domu. Napravo ještě roste vysoká túje, do jejíž koruny se vždy ráda dívám, když ráno sedím v kuchyni u stolu a snídám. Na jedno z „pater“ větví si zvykly létat dvě hrdličky. Snad je to manželský pár, nevím. Ale jeden čas přilétala jen jedna hrdlička. Celé hodiny se choulila u kmene stromu či se procházela po svém patře a do okolí se neslo její teskné volání : „Joséééfkůůů! Joséééfkůůů!“ Až jednoho krásného dne se „Joséfek“ vrátil a od té doby mi při snídani často přešlapují na větvi přímo proti oknu hned dva společníci. Ale i o tuto oblíbenou podívanou brzy přijdu, protože motorové pily se prý co nevidět zahryznou i do kmenů stromů, které rostou od vchodu napravo…
Říkají tomu „revitalizace sídliště“. Na místě vykácených starých stromů prý vysází novou zeleň… Přijdeme tedy nepochybně i o nádherné vzrostlé břízy na druhé straně našeho domu. Ano, vysázejí novou zeleň! Ale nikdo z těch, kdo vydávají příkazy sídliště najednou na povel „oholit“, si zřejmě neuvědomuje, jak dlouho roste takový strom do výšky, která zaručuje aspoň trochu stínu v rozpálených letních dnech, jak dlouho trvá, než se pár větviček mladého stromečku změní v košatou korunu, jež potěší naše oko… Jedno však vím jistě: než k tomu dojde, já už tady určitě nebudu. A těch ztracených stromů mi je moc líto! Copak neexistuje způsob výsadby, který by dovedl staré stromy nahrazovat novými postupně? Na jaro a léto se už netěším. Na jaře se u našeho domu nic nezazelená a ptáci se se svou písničkou nebudou mít kam posadit.A v létě? Budeme se dívat na předčasně zežloutlý trávník spálený paprsky slunce, jimž nebude ještě hezkých pár roků nic stát v cestě.A trochu milosrdného stínu v bytech budou muset obstarat stažené žaluzie…
