Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Ramlice
„Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozčiloval ve strojetické hospodě malý, rtuťovitý děda.
Byl myslivec tělem i duší. Jen někdy mu flinta vhledem k jeho postavě byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pažba skoro na zemi. Nemělo to ale vůbec vliv na jeho mysliveckou důstojnost.
Ale k věci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té době to tvořilo nezanedbatelnou položku příjmu do státního rozpočtu, a to v tvrdých valutách.
Jak to má být, po odchytu se zasedlo k talíři strojetické speciality, kterou nazval můj kamarád Pepa Klementů z Křivosudova „loveckým gulášem“. To se prý člověk opravdu naloví, než nabere také kousek masa!
U stolu s námi seděl „sekvesta“, to byl jeden z cechu zelených, obklopen komplici, kteří nikdy nebyli proti jakékoliv legraci. Všichni velmi dobře věděli, kdo právě sedí za jejich zády a tak začali dost nahlas rozebírat dnešní dění v revíru.
„Člověče, to ti je divný. Z těch chycenejch nejmíň sedmdesáti zajíců jich kolem třiceti bohužel uteklo. A věřili byste, že z těch třiačtyřiceti zbylých byla jen jedna jediná ramlice?“
„To co uteklo, musely tedy být samé samice! Kdo ví, jestli tu vůbec zbyl nějaký ušák – samec? To budou těžko březňáci. Snad se sem časem nějaký ten samec z Otročicka dostane.“
Jak to začalo, tak to i skončilo. Malý děda u stolu na závěr pronesl: „Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už jsem starej!“
Co by myslivec pro svůj revír neudělal, kdyby mohl!
* * *
Bezpracný pych
Jednou takhle odpoledne sekal Tonda Kociánů na pankejtě nad Mnichovicemi trávu pro své ovce a králíky. Měl na to malou kárku a vlastnoručně seřízenou kosu – rakušanku.
V té bohulibé práci ho najednou přerušil nějaký člověk. Vyděšenec, paďour, měšťáček.
„Pane, já se střetl se srnkou, vběhla mi pod auto. Ona to nepřežila, leží támhle ve škarpě.“
Tonda přestal tahat smyčec a opáčil: „No a co s tím já mám mít společnýho?“
„No, víte pane, na tom autě není tak velká škoda, a já si ve svém postavení nemohu dovolit žádný skandál. Sháním někoho od myslivců. Vím, že takto usmrcená zvěř náleží jim.“
„A škodu na autě byste nechtěl hradit? Zabijete srnčí jen tak, mírnix-dýrnyx!“
„To určitě ne, pouze chci dodržet svoji povinnost.“
Rozzářil se Toník: „Chlape, to máte kliku. Já sem zde v obci zvolenej jako mysliveckej hajnej. Nechte tady, sedněte do auta a ujíždějte!“
Naklepnutý auťáček vyrazil ke Kunovicům, Tonda naložil srnčí na svou kárku, přihodil na vrch trávu a spokojeně jel domů.
Vůně, která se linula od Kociánů za několik dní potom dosvědčovala, že Toník pro svoje zvířectvo seče tu nejlepší travičku v širokém a dalekém okolí, a jeho Miládka že je výborná kuchařka.
Pamětníci, vzpomínejte!