Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Čmeláci
Vlastík nemyslel na nic jiného než na letadla. Vystřihoval je z časopisů a lepil do sešitu, doma vyráběl modely a ve škole o přestávkách aspoň pouštěl z okna papírové šipky. Nad jejich domem se točily nádherné stříbrné stroje, mířily k blízkému letišti, nebo do neznámých dálek. Jak rád by se v takovém letadle aspoň jednou svezl, než bude velký a stane se pilotem!
Zjara šla jeho třída kreslit do přírody. Učitelka řekla, aby si vybrali námět pro obrázek. Na polích ale nikdo nebyl, jenom nad jetelem bzučeli čmeláci.
„Já budu malovat traktory!“ volal jeden chlapec. „A já kombajny!“ volal druhý.
„To nejde,“ řekla učitelka. „Budete malovat jenom to, co vidíte.“
„Už jsem řekla,“ zamračila se učitelka, „že budete malovat jenom to, co tu je.“
A tak si vzal Vlastík pastelky a snažil se zachytit cestu na pole, jetel, dřevěné sušáky, čmeláky… Jenže ti čmeláci se za chvíli začali podobat letadlu, které se také jmenuje Čmelák, takže se najednou na jeho výkresu objevila spousta žlutých letadýlek a opylovala květy jetele.
Učitelka výkresy sebrala a uložila v kabinetu. Než se dostala k tomu, aby je oznámkovala, přišel ředitel a že rychle potřebuje pár výkresů do soutěže, kterou vypsalo ministerstvo zemědělství. Učitelka sáhla po hromádce posledních prací a řekla, aby si z nich vybral. Při další hodině pak vybídla děti, aby to, co viděly na poli, nakreslily nyní zpaměti. Vzala si brýle a chodila mezi lavicemi. Pak se zastavila u Vlastíka. „Co to maluješ?“
„Čmeláky.“
„To nejsou čmeláci, to jsou letadla! Neříkala jsem ti, že máš malovat jenom to, co vidíš?“
„Já jsem chtěl,“ ospravedlňoval se Vlastík, „ale když jsem se na ty čmeláky chvíli díval, tak…“
Učitelka si vzpomněla na výkresy, které dala řediteli. „Na poli jsi maloval totéž?“
Vlastík přikývl.
„Tos mi udělal schválně!“ vykřikla. „Abych měla ostudu.“¨A běžela do ředitelny, že takový výkres do soutěže nepošle.
Jenže výkresy už byly pryč, nedalo se nic dělat.
Před koncem roku přišla z ministerstva zpráva, že se jim Vlastíkův výkres líbil a že ho zvou k vyhlášení výsledků. To bylo překvapení!
Ještě větší však čekalo odbojného malíře v Praze. Dostal jednu z cen, naložili ho s ostatními dětmi do velikánského letadla a to se s nimi vzneslo k vyhlídkovému letu nad městem.
Tak se Vlastíkovi splnilo jeho velké přání a navíc zjistil, že se malíři vyplatí, vidí-li víc než ostatní – a trvá na svém.
