Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (73)
Po roce 1977 normalizace přituhla a tak další dva výjezdy za železnou oponu, tentokrát i zeměpisně na západ, se nám podařilo uskutečnit až po jedenácti a dvanácti letech. Ten první na podzim v roce 1988 byl soukromý, patří tedy opět mezi ty „protekční“, tentokrát ale už poslední.
Byl ovšem ve znamení velkého smutku, neboť má žena byla právě po operaci prsu a jeli jsme s několika legálními a zejména s načerno sehnanými markami do Pasova pro lepší „ňadro“! Pobyli jsme tam jen asi tři dny u známých, kteří emigrovali před dvaceti lety také díky devizovému příslibu od mého bratra. Tehdy už konečně ledy opět trochu začínaly tát a doposud setrvalá tlaková níže na politickém barometru (díky – Karle Kryle!) se zatím jen pomaloučku začínala vyplňovat. Dokazuje to například i náš „pašovaný“ televizor i videorekordér, které jsme nejen legálně proclili, ale naši známí nám dokonce dopředu vrátili německou daň z přidané hodnoty, a tu slevu si pak vyzvedli, když jsme jim z Prahy zaslali potvrzení z celnice! O tom se nám při minulých cestách ani nesnilo.
Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat od roku 1968 opravdu předlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.
Prostě to vyplňování „tlakové níže na politickém barometru“ pokračovalo. V jejich centru jsme viděli mimo jiné i nejmodernější počítač, jehož výsledků jsme v té době už denně využívali v Komořanech při našich předpovědích počasí. Německé předpovědní mapy byly tehdy jedním z mála základních zahraničních podkladů, které jsme měli k dispozici.
Starali se o nás báječně, a jako průvodce nám byl přidělen náš bývalý letištní kolega – emigrant. Nevídané – neslýchané! K slavnostnímu přípitku nás dokonce přijal i sám starosta města a o naší návštěvě vyšel článek v místních novinách. Měli jsme také zajištěnu dvoudenní permanentku na krásné místní koupaliště s bazénem, v němž, jak se oprávněně chlubili, trénoval tehdy jeden z nejlepších světových plavců, několika násobný olympijský vítěz Gross. Toho jsme ale bohužel neviděli a to jméno v nás tehdy žádné pikantní asociace vzbuzovat nemohlo! Pikantérie až trapasy a renoncy se však dostavily také. A jaké…!
Do Offenbachu jsme jeli vlastním, přesněji pronajatým zájezdovým autobusem, a tak nám němečtí kolegové připravili zájezd k Rýnu s návštěvou velkých vinic.
Vinné sklípky tam sice nemají, ale koštování v restauraci, která patřila starému vinařskému rodu nás, neminulo. Majitel dodával své víno dokonce prezidentu Reaganovi do Bílého domu a velký děkovný diplom s jeho podpisem visel na stěně nad stolem, u kterého jsme leckomu připíjeli na zdraví! A tady přichází na řadu první trapas. Víno se koštovalo z malých decilitrových skleniček s krásným starodávným erbem vinařského rodu. A jistě tušíte, že leckterý čecháček se chystal ten hezký suvenýr podloudně získat. Jaké ale bylo naše překvapení, když nám nakonec majitel každému tu sklínku daroval! Bylo to samozřejmě domluveno a platili to naši hostitelé v rámci občerstvení. A ať to mám za sebou, přidám další, tentokrát osobní trapas. Mladé rodině naší dcery jsme slíbili, že jim přivezeme nějakou tu elektroniku a tak jsme šli nakupovat. V menším specializovaném obchodě jsme si vyhlédli barevný televizor a malé rádio – „jezevčíka“, kterého jsem chtěl vyndat z otevřené vitríny. Ani nevím proč, snad z obavy, aby nám ho někdo nevykoupil, protože nás v tom obchodě bylo koupěchtivých více! Ale ouha – když jsem to rádio uchopil, spustil se v obchodě alarm! No - trapák jak hrom. Přiběhl prodavač, ale naštěstí viděl, že už na pultě máme připravený televizor. Usmál se, rádio dal zpět do vitríny a přinesl nám další ze skladu. Vzpomínka pěkná, leč stydlivá, že?
A ještě něco pro sportovce – fotbalové utkání s německými kolegy jsme bohužel prohráli, ale ve volejbale jsme je hladce porazili!
Pamětníci, vzpomínejte!
