Nezáživný nákup Každé Vánoce jdou ruku v ruce s nákupy, uklízením, těšením se a nedočkavostí. Dospěla jsem k věku, kdy miluji nákupy. Supermarkety, osvětlené vyzdobené prostory září jak chrámy hojnosti. Zboží má rozzářená očička, natažené ručičky. Kam oko pohlédne, všechno barevné se samo nabízí. Takový nákup pod střechou jednoho domu je hotový ráj. Nemusíte čvachtat sněhem, nefičí vítr, neleze vám mráz do morku kostí, jste v teple. Kabát necháte v autě a nakupujete si ve svetříku. To není jako za mých mladých let vystát frontu před jedním obchodem v mrazu na pomeranče, v druhém na košili, v dalším na maso, na kdeco.
Teď sjedete po schodech do přízemí a nakupujete potraviny. Vyzvednete velký nákupní vozík a vyjedete. V ruce máte papír co koupit a někdo i tužku na zaškrtávání, aby bylo jasno. Taky musíte mít řidičské schopnosti na manévrování vozíkem v tom šíleném provozu. V oddělení zeleniny se už celkem vyznáte, je tu i zboží, které jste za mládí nikdy nespatřili, natož v obchodech. Na co jste kdysi stáli hodinu frontu, nad tím už nyní ohrnujete nos. To je dobře, pochvalujete si, alespoň jsme se nadarmo celý život nedřeli. Po prvním nákupu vplujete do hlavního proudu slev. Oči všech jedou po cenovkách. Mnohdy nakupujete, co nutně nepotřebujete, ale nekup obě boty levné, když jsou za babku. Šup sem, šup tam a vozík je plný. A ještě se vrátit pro to co jste zapomněli, a potřebujete. Babička se drží vozejku a vnuk lítá po obchodě, když se navzájem ztratí, hledají se mobilem. Nakonec překontrolují seznam a zamíří ke kase. U kasy konečně fronta, aby babička nevyšla ze zvyku. Sledují ty vrchovaté vozíky před sebou. Konečně mohou s vnukem promluvit.
Babi máš peníze? Peníze? Myslím, že nemám. Tak máš nebo nemáš? Nemám. Panebože, ty jdeš na nákup, a peníze necháš doma! Co budeme dělat? No tak, já to zaplatím, rozhodne vnuk. A vytahuje objemnou peněženku. Drží ji v ruce a vykřikuje: To jsem nezažil, aby člověk šel nakupovat bez peněz.
Nech toho a starej se o nákup. Až to zaplatíme, dej nákup nazpět do vozíku a do tašek to srovnáme až v klidu. Pokladní řekne částku. Babička vytáhne kartu a přiloží. Vnuk ani nemrkne. Říkala jsi, že nemáš peníze. Ptal ses na peníze, ne na kartu. Vnuk podá babičce peněženku: Podrž mi ji, já se zatím postarám o nákup. Babička šoupne peněženku na dno batohu.
Odevzdají košík a jdou na zastávku. Autobus právě vjíždí do stanice. Rychle nastoupí, babička se posadí a vnuk sáhne do příruční kabely a naléhavě se zeptá: Máš mou peněženku? No nemám. Vždyť jsem ti ji dal. Ale já jsem ti ji vrátila. Vnuk prohledá znovu svou tašku a už skoro úpí. Ale já ji nemám, musíš ji mít ty. Dával jsem ti ji. Když ti říkám, že ji nemám, tak ji nemám. Co budu dělat? Měl jsem tam všechny doklady. Jak budu shánět novu občanku, kartu na vlak a na metro. Panebože, já bych do toho kopnul!
Nech toho, nějak si poradíš, raděj koukni, kam jedem. Asi jedeme někam jinam. Máš pravdu. Vnuk na zastávce vyskočí ven a křičí: Už polez! Polez! Jsme špatně! Babička vyleze a následuje vnuka na jinou zastávku. Nic nekomentuje a odevzdaně nastoupí do dalšího autobusu. Babi, ale já jsem ti tu peněženku dával. Jo dával a kolik jsi tam měl? No dost, ale hlavně ty doklady. Kde já je budu shánět? Podívej, vykřikne babička, ukazuje prstíkem z okna a nevěří vlastním uším a očím. Podívej, tady to vypadá jako u nás doma. A vtom slyší hlásit jméno jejich stanice.
Vypotácí se z autobusu a cestou k domovu poslouchá vnukův žalozpěv nad ztrátou peněženky. Doma se vnuk zoufale vrhne na vybalování nákupu. Jedna taška, nic, druhá taška, také nic, až na dně batohu se ozve jásot a babička se jen uchichtne: To aby ten nákup nebyl tak nezáživný.
