Vosy Milí přátelé, zamyslel jsem se a usoudil, že Tonda Suk byl pro nás takový velikán, že by se na něj nemělo zapomenout. A protože jsem mu před lety pro Pozitivní noviny přepisoval několik článečků (neměl tehdy ještě počítač), mám ty články ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl předávat i SeniorTipu a tak zde je další z nich..
Srdečně zdraví Vladimír (von)
* * *
Pod okny ložnice šéfa Vickovického polesí se usadila pěkně početná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice často některá z nich vlítla do místnosti a budila hrůzu. Pan fořt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, žil v představě, že vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem.
Když už drzost žlutočerných slídilek přesahovala všechny meze jeho tolerance, vydal příkaz:
„Pane technik, udělají s těma potvorama něco!“
Lehko se to řeklo, ale co s nimi? Je to horda zuřivých loupežnic, která bude svůj domov chránit na život a na smrt do posledního žihadla. Řešení přišlo samo.
Na dvoře se vyvaloval dvou set litrový sud plný lakového benzinu. Užívali jsem jej proti buřeni ve školkách. Vždycky ne moc s velkým úspěchem. Stačilo, aby sluníčko víc přihřálo a usychaly i ty sazeničky, které jsme ošetřovali.
Nabral jsem ten neřád do kropicí konve. Moje stopy vedly cestou pomsty. Od rohu budovy polesí jsem si vylil cestičku až ke hnízdu určenému k likvidaci. Jenže to hnízdo snad nemělo dno. Skoro celá konev se tam vešla! Chudáci vosy v tom smradu ani nezaútočily.
Zato pan fořt komentoval moje činění s pochvalou: „ Voni jim dávají zabrat!“ A přitom si podle svého zvyku točil palci na břiše.
Lakový benzin byl lenoch na hoření. Chytne – nechytne? Ale jistota je jistota! Po několikráte jsem se pokusil zapálit cestičku od rohu budovy. Moc to hořet nechtělo, ale nakonec se přece jenom maličký plamínek pomalu prokousával travou směrem ke hnízdu.
„Ňák jim to nehoří!“ – komentoval šéf. To jsem samozřejmě viděl i bez něho. Jenže plamínek se náhle přece jen dostal k ústí díry, ve které bylo hnízdo. To byla přímo detonace, co se ozvalo! Za tu dobu než dohořela cestička na povrchu, stačil se benzin v hnízdě odpařit a teď se choval podle svého.
Vzduchem pochodovala hlína, vosy i celé jejich dílo. Od epicentra jsem byl dost daleko. Jenže ne pan šéf. Část hlíny i s vosím dílem nepřistála nikde jinde, než na jeho hlavě, kde se už moc vlasů nedostávalo! Nestačil se včas schovat.
Musely na tom díle zůstat i nějaké vosí bojovnice. Panu fořtovi tak začaly narůstat krásné dva červené parůžky! Já však svůj úkol splnil.
Druhý den ráno, když jsem přišel do práce, prohlásil šéf: „Kouknou, voni můžou klidně dělat sapéra. Přihlásil sem je na kurz střelmistrů do Čelákovic. Tak se tam činěji!“
Pod okny ložnice šéfa Vickovického polesí se usadila pěkně početná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice často některá z nich vlítla do místnosti a budila hrůzu. Pan fořt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, žil v představě, že vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem.