Rychle, příliš rychle odrosteme dětským střevíčkům. A najednou se musíme rozhodnout, co se svým životem počít. Měla jsem velký sen. Jít studovat Střední hotelovou školu zaměřenou na pohostinství, cestovní ruch a cizí jazyky a zúročit tak již nabyté jazykové znalosti. Tehdy existovaly v republice jednom dvě školy. V Mariánských Lázních a v Luhačovicích. Počet zájemců o studium byl obrovský a vysoce převyšoval možnosti obou škol. Výběr byl opravdu přísný a nekompromisní. Užívaly se všemožné prostředky, jak potomka na exkluzivní školu dostat. My jsme nedisponovali žádným. Přesto, že šance na přijetí ke studiu byla mizivá, chtěla jsem to za každou cenu alespoň zkusit. Podmínkou přijetí bylo, mezi jiným, vyučení v oboru kuchař anebo číšník. Počítala jsem s možností, že se na školu nedostanu. Protože jíst se bude vždycky, vsadila jsem na jistotu a nastoupila do učebního oboru kuchař/kuchařka.
Teorie mi šla jedna radost, ze všech předmětů byly jedničky. Horší to bylo s praxí. Z té jsem měla dvojku, a to ještě z milosti. Byla jsem zářným příkladem pana profesora, který umí podrobně a odborně vysvětlit, jak rozebrat, opravit či dokonce složit třeba celé auto. Sám však nezatluče ani hřebík, aniž by nezbořil zeď anebo si urazil palec. Ani mně se vaření moc nelíbilo, ale bez něj to nešlo.
Ve třetím ročníku nás z učňovského střediska rozdělili na jednotlivé provozovny. Pracovala jsem ve velkém hotelu v Pardubicích, kde se vařily i přesnídávkové polévky. Vařily se každý den ve třech dávkách po 100 litrech. Jíška do nich se dělala vždy v neděli odpoledne. Byl jí velký hrnec a stačil na celý týden. Na mě přišla řada s polévkami začátkem týdne. Na co jsem myslela, pán Bůh ví. Prostě jsem použila všechnu jíšku, která v ohromném hrnci byla. Co to udělalo, to si můžete domyslet… Nebyla to polévka, ale hustá, napálená a žmolkovitá kaše.
Šéfkuchař mi právem vynadal, já zalezla do lednice a tam si pobrečela. Abych už nic nezkazila a nenadělala ještě větší škodu, přidělili mě k vaření knedlíků. Už léta je tam vařila jedna stará paní kuchařka a šéfkuchař si myslel, že tam budu pěkně uklizená. Ani paní kuchařka ze mě neměla moc velkou radost a neustále mě hlídala. Až po nějaké době jí to nedalo a starostlivě se mě zeptala:
„Dítě, dítě, co jen z tebe bude? Vždyť ty jsi takové střevo! Ale jinak jsi hodná holka.“
„Já nikdy vařit nebudu, já půjdu studovat!“ odpověděla jsem rozhodně a mrskla knedlíkem o vál.
„No, to budeš muset, protože jinak se neuživíš,“ prohlásila paní kuchařka a už se o mé budoucnosti nemluvilo.
Z učební doby jsem si odnesla i jednu hezkou vzpomínku. Tehdy se pořádaly soutěže mezi jednotlivými podniky. V rámci kraje byla určena restaurace nebo hotel, kam jednotlivé podniky vyslaly své družstvo učňů. Každé družstvo mělo na vaření jeden den. Po týdnu bylo vyhlášeno to nejlepší. Zúčastnila jsem se také, ale jenom jako náhradnice a pedagogický doprovod se určitě vroucně modlil, aby se nikomu nic nestalo. Nic se nestalo, nemusela jsem nastoupit a ohrozit celkový výsledek. Naše družstvo soutěž vyhrálo, protože moji spolužáci byli opravdu šikovní. Za odměnu jsme potom jeli na celý týden autobusem „Karavan“, ve kterém jsme i spali, do Německa. Projeli jsme ho celé – od Drážďan až nahoru do Rostocku. Samozřejmě, že s námi jel dozor, vedoucí učňovského střediska, paní Kandrnožková, a paní mistrová. Obě byly hodné, jenom starší a korpulentní paní Kadrnožková byla trochu odtažitá a měla velmi přísně zakódovaná pravidla slušného chování, která svým svěřencům na potkání stále vštěpovala. A právě v přístavu Rostock se zachovala úplně jinak, než jsme ji po celé tři roky znali.
Přijeli jsme do Rostocku odpoledne. Chtěli jsme si prohlédnout město, přístav a taky se trochu pobavit nebo si jít někam zatančit. Paní Kandrnožková v tom nic zlého neviděla, vždyť byla taky kdysi mladá. Jenže už to bylo dost dávno. Nicméně naposledy přehlédla jí svěřenou mládež, provedla nezbytnou přednášku o slušném chování v cizině a vyrazili jsme. Prohlídka města a přístavu nám zabrala zbytek odpoledne a potom už se hledala nějaká hospůdka. Po chvíli jsme našli hezkou, stylovou rybí restauraci, kde se i tančilo. Ostatní hosté se zdáli být také slušní lidé a paní Kandrnožková byla spokojena. Dali jsme si nějakou lacinou rybí specialitu a začalo se tančit. O tanečníky jsme neměly nouzi, šly jsme na dračku. Galantní pánové nezapomínali ani na paní Kandrnožkovou a ona se v kole točila jako čamrda. Čas však utíkal a mělo by se pomalu jít domů.
„Ale, času máme ještě dost, vždyť ještě není ani devět hodin,“ začal přemlouvat naší vedoucí její tanečník, mladý, hezký a galantní námořník, „já znám tady kousek, asi deset minut odsud, jednu moc pěknou a slušnou restauraci, kde se tančí do jedenácti. Tam by se vám určitě líbilo. A když už jste z Čech dojeli až sem, byla by škoda se tam nepodívat. Alespoň byste poznali naši kulturu.“
Paní Kandrnožková byla na rozpacích. Proti kultuře a poznání nikdy nebyla, ba právě naopak. A navíc by to mohlo být výchovné. Některým z nás se domů ještě nechtělo a začali jsme naši vedoucí spolu s námořníkem přemlouvat, že ještě chvilku, když už jsme jednou v té cizině. Bylo rozhodnuto. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna skupina šla s paní mistrovou spát do Karavanu. Druhá skupina – paní Kandrnožková, asi deset děvčat, já pochopitelně také mezi nimi, a dva kluci – se v čele s námořníkem vydala vstříc novému dobrodružství. Působili jsme jako mucholapka, protože velice brzy nás obklopili další námořníci. Náš vůdce ve žluté pláštěnce se s nimi dorozumíval něčím, co vůbec nebyla němčina. Byla tma, začalo pršet a my jsme byli v neznámém městě obklopeni kupou halekajících námořníků. Naše šéfka najednou zneklidněla. Už věděla, že to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí. Její tanečník ji však neustále a ve vší slušnosti ujišťoval, že tam hned budeme, jenom že musíme jet ještě malý kousek autobusem. Nastoupili jsme do nějakého autobusu a jeli. Vůbec to nebyl kousek. Jeli jsme až na konec celého města. To už jsme se my holky začaly pomalu bát. Na konečné stanici jsme vystoupili a zase šli pěšky.
„Tak kdy už tam budeme?“ ptala se důrazně paní vedoucí Kandrnožková, která už viditelně ztrácela trpělivost.
„Tady hned kousíček. Uvidíte, jak se vám tam bude líbit. To je opravdu velmi slušný a hezký podnik,“ sliboval vůdce námořník.
Na naši skupinu se nabalovali další námořníci jako vosy na med. Ulice byla rozkopaná, byla špatně osvětlená a ke všemu se pořádně rozpršelo. Nit na nás nebyla suchá. Šli jsme zase skoro půl hodiny a ten velmi slušný a hezký podnik pořád nikde.
To už naše paní vedoucí neunesla, stáhla deštník, popadla ho bojovně oběma rukama a začala s ním námořníka mlátit a řvát jak na lesy:
„Já ti dám deset minut pěšky, já ti dám slušný podnik, ty neřáde, ty kurevníku jeden! Já ti dám takovou lekci, že si ji budeš do smrti pamatovat. Já ti nandám, jen co se do tebe vejde, mladých holek se vám zachtělo! Policii na vás zavolám!“
Na dotvrzení svých slov začala nešťastníka tlouci hlava nehlava, čím dále více zuřivěji a řvát jako pominutá: „Polizei, Polizei!“ Přitom musela vědět, že v těchto místech potká spíš zloděje, než policajta.
Předvedla nám, že když je potřeba, nemusela by se za její slovník ani chování stydět žádná pavlačová drbna či trhovkyně. Námořník takovou reakci a proměnu absolutně nečekal. Zaklopýtnul a skončil pod ranami na zemi a sotva si stačil krýt rukama obličej.
Když se mu podařilo opět postavit na nohy, tak za neutuchajícího vřeskotu naší velitelky se rychle dal se svými kamarády na útěk. A bylo po slušném podniku, zůstali jsme sami. Paní Kandrnožková přehlédla vítězně vyklizené bojiště, prohlédla deštník, který to kupodivu všechno vydržel, spokojeně ho pohladila rukou, klidně ho zase roztáhla a prohlásila: „Tak, a to bychom měli!“
Ale co teď? Neměli jsme ani potuchy, kde vůbec jsme. Až tu se v dálce před námi objevil dům osvětlený zářivými neony, z něhož vycházela hudba, zpěv a veselý hlahol.
„Tak to bude asi ten slušný podnik. Půjdeme se tam podívat a zeptáme se, jak se dostaneme zpátky,“ rozhodli jsme se.
Otázka slušnosti podniku se brzy stala bezpředmětnou. Patřil mezi ty, kterých je v každém přístavu habaděj a které jsou hojně navštěvovány námořníky celého světa, když jejich loď přistane na pevnině. Vyslaly jsme raději nejdříve kluky, aby to tam šli okouknout. Ani dovnitř nešli, stačilo jim jenom nahlédnutí do oken. Po malé chvilce se kluci vrátili a řekli jenom: „Honem pryč! To je hrůza hrůzoucí!“
Klopýtali jsme rozkopanou cestou po paměti zpět a nikdo nepronesl ani slovo. Šťastně jsme našli zastávku autobusu, naštěstí jsme si pamatovali jeho číslo. Štěstí stálo při nás a v malé chvilce autobus skutečně přijel. Když jsme do něj nastoupili a dostali se zase mezi normální lidi, všichni jsme si oddechli. Nejvíce asi paní Kandrnožková. Dojeli jsme na známou stanici a dostali se ke svému Karavanu. Tam panovalo hluboké ticho a bylo slyšet jenom oddychování spáčů. Zalezli jsme co nejrychleji do svého pelíšku a ihned usnuli. Nebylo divu, vždyť už byly skoro dvě hodiny ráno.
Na druhý den byli ostatní pochopitelně zvědaví, kde jsme byli a kdy jsme se vrátili. Naše šéfová si totiž stačila velmi rychle zjistit, že se první skupina dostala do Karavanu v devět večer a pohotově na otázku odpověděla:
„My jsme přišli chvíli po vás, před desátou. Nakonec jsme nikam nešli, byli jsme taky unaveni a už se nám nikam ani nechtělo.“
Nikdo pravdu neřekl a tím byla záležitost skončena. Jenom jsme se po sobě spiklenecky podívali a od té doby jsme měli naši šéfovou ještě raději.
Když jsem se vrátila domů, čekal tam na mě dopis z Hotelové školy v Mariánských Lázních s termínem přijímacích zkoušek. Byla jsem ráda, ale zároveň mě trápily obavy, že se můj sen nesplní a já neprojdu přísným sítem.
„Ale co,“ řekla jsem si, „hlavu mi tam neutrhnou, zkusím to!“
Důležitý den D byl tady a já se rozjela zkusit štěstí. Mariánské Lázně, krásné lázeňské město, jsem ani nevnímala. Všechny moje myšlenky byly upnuty na školu. Když jsem druhý den ráno viděla narvané chodby a třídy adeptů, z nichž se měly vybrat jenom dvě třídy studentů, byla ve mně malá dušička. Absolvovala jsem písemné testy z pěti předmětů a rozpačitě odjela domů, abych počkala na vyjádření školy. Asi za čtrnáct dnů přišel dopis. Bála jsem se ho otevřít. Obracela jsem ho nervózně v rukou a neustále si četla adresu odesílatele. Úkolu se nakonec zhostil tatínek. Chvíli bylo ticho. Četl si dopis nejdříve jenom pro sebe a já jsem se ho bála zeptat. Potom sáhl do peněženky, vytáhl stokorunu a řekl :
„Hanko, tady máš peníze, dojeď do města pro láhev vína, oni tě přijali.“
Radost doma byla ohromná. Ještě více se však museli radovat v učňovském středisku. Už se mě nadobro zbavili a nemuseli se bát, že jim někdo přijde můj učňovský list omlátit o hlavu a vymáhat náhradu škody.
Rychle, příliš rychle odrosteme dětským střevíčkům. A najednou se musíme rozhodnout, co se svým životem počít. Měla jsem velký sen. Jít studovat Střední hotelovou školu zaměřenou na pohostinství, cestovní ruch a cizí jazyky a zúročit tak již nabyté jazykové znalosti. Tehdy existovaly v republice jednom dvě školy. V Mariánských Lázních a v Luhačovicích. Počet zájemců o studium byl obrovský a vysoce převyšoval možnosti obou škol. Výběr byl opravdu přísný a nekompromisní. Užívaly se všemožné prostředky, jak potomka na exkluzivní školu dostat. My jsme nedisponovali žádným. Přesto, že šance na přijetí ke studiu byla mizivá, chtěla jsem to za každou cenu alespoň zkusit. Podmínkou přijetí bylo, mezi jiným, vyučení v oboru kuchař anebo číšník. Počítala jsem s možností, že se na školu nedostanu. Protože jíst se bude vždycky, vsadila jsem na jistotu a nastoupila do učebního oboru kuchař/kuchařka.
