Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Co jste měli včera k obědu?
Vyzvídala na mně spolužačka, když jsme vyšly na dlouhou cestu do školy.
Maminka přišla chudobná do chudobného kraje, jenže ona, ač chudobná, se narodila v kraji bohatém, byť to byla Drahanská vysočina. U nich ani ti nejchudší nejedli brambory. Také se u nich nerodily tak dobré jako u nás pod horami, proto je dávali prasatům.
Naše maminka nám podle místních poměrů skutečně vyvařovala, byť základem mnoha jídel byly právě brambory.
„Každé deň mosí byť něco z „móke“. Kromě pondělka, protože to byl den
praní a spolu s prádlem se na plotně vařila fazolačka – i do ní dávala maminka jeden brambor, aby měla lepší chuť, jsme každý den měli skutečně něco dobrého. Polévka musela být vždycky a ty maminka vařila tak dobré, že mám dodnes na jazyku jejich chuť.
V úterý se vařily. „pakličky“ – bramborové těsto plněné povidly, ve středu mrkevníky – opět těsto z vařených brambor, z nichž se udělaly placky, naplnily se nádivkou z máku a mrkve a přeložené na půl se pekly na holé plotně. Další den byly třeba jenom obyčejné placky, stejně pečené na holé plotně. Všechny výrobky se pak omastily se sádlem a bohatě sypaly mákem s cukrem.
Kynuté lívance z ječné mouky se pekly na pekáči omaštěném slaninou, smrdělo to po celé chalupě. Na smrad se zapomnělo, když se konzumovaly, opět omaštěny sádlem a sypány mákem s cukrem.
Potom jsme ještě měli kynuté knedlíky a beleše – záleželo zřejmě na tom, kolik si maminka mohla dovolit. Někdy se pekly na plotně a postup byl stejný jako u bramborových pochoutek a jindy se každý beleš smažil zvlášť na pánvičce a do důlku se dala lžička povidel. A zase mák s cukrem!
V pátek jsme obyčejně mívali povidlové, makové buchty i tvarohové buchty. A nudle opět s mákem a flíčky se zelím.
V sobotu skoro pravidelně bramborový guláš.
Tak se to střídalo – v neděli jsme obědvali vždycky hovězí polévku a maso a zelí a k němu brambory. A pravidelně něco z kynutého těsta. Co kdyby někdo přišel odpoledne na besedu! Podávalo se obyčejné kafe z doma opraženého žita a přidávala se cikorka. K tomu třeba maková bábovka.
K bezmasým jídlům se sezónně vyvařovaly na začátku září švestkové knedlíky - nikdy mi nevymizí z mysli obrázek, jak maminka protřepává velikou mísu plnou švestkových knedlíků s máslem a mákem.
Omelety s drobnými třešněmi – „vrabčinkami“ jsme mívali, když už bývaly hodně přezrálé a sladké.
Někdy, když už se tolik na tom, aby bylo každé deň něco z móke nebazírovalo, měli jsme zadělávané kedlubny, koprovou omáčku, kapustu – to co se na poli urodilo.
Maminka musela vařit čerstvé jídlo každý den – nosívali jsme oběd tatínkovi do fabriky, byl živitel rodiny. Hladových krků bylo tolik, že nic nezbylo. A když náhodou někdy něco málo od oběda skutečně zůstalo, ptávala jsem se. „Tatínku, chtěl bys to sníst?“ Nikdy neodmítl: „dej to sem, já to zlepnu“.
Dlouho to trvalo, než maminka vzala na milost místní speciality: placky ze syrových brambor a „klusky“ – to byly knedlíky ze syrových a vařených brambor. Název měly příhodný. Opravdu klouzaly dobře do krku a v žaludku vydržely aspoň dva dny. Placky ze syrových brambor nám někdy usmažila, „podlisníky“ – to byly placky ze syrových brambor, které se pekly v peci na chléb na zelném listu a klusky, nikdy. „Jsou těžko stravitelné“, říkávala.
Nám děcka záviděla to, co vařila a pekla naše maminka a my na oplátku jsme byli šťastni, když jsme se u někoho dopracovali ke kluskám ze smetanou nebo k podlisníkům. Obojí chutnalo báječně!