Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Velkej tloušť
Pod Sedlickou myslivnou, ještě když se tam potok prodíral meandry které vytvářely krásné tůně kousek pod stávkem Zelenkova mlýna stál na samém břehu starý, vysoký smrk. A právě pod jeho kořeny vymlela voda báječné koupaliště pro naše kluky. Nebyla to tůňka nijak veliká ale stačila na několik temp neumělého plavání. Pro čistotu vody bylo skoro všade vidět na dno.Takže naprosto bezpečné koupání. Jen pod kořeny vznikla tajemná, tmavá jeskyňka do které vidět nebylo. Na špici smrku rádi vyzpěvovali svoji radost drozdi a nebo ji používala poštolka jako pozorovatelnu. Nad potokem přelétával ledňáček a pokřikoval na žluté konipásky, kteří zde kdesi měli hnízdo. V té spleti kořenů bydlel i veliký rak s jedním klepetem. Prostě kousek přírody, který se nedal minout. Vždycky jsem se tady zastavil a pokoukal na tu krásu.
Až jednou se tam něco změnilo. Seděl tam s jedním proutkem Vočadlo z Hulic. Je to zatrápeně z daleka na jen tak výlet. Něco v tom bude.
Sedl jsem si na náš břeh a zavedl hovor po rybářsky.
De to? Ale pane lesní ani moc ne. Sou tu bělice (proudníci) jak bejci a ani neklepne. Pudu domu.
Moudrej jsem z toho nebyl. Nemělo to smysl. Vočadlo je vydra od Želivky. Ten ví dobře proč váží ten kus cesty od nich. Ale proč???
Navečer bylo krásně. Drozd vykřikoval a já cestou z Jedliny na chvilku zasedl na břeh a jen tak civěl do tůně. Sem-tam nějaký proudník vyjel do proudku, kde mezi kameny převalovali svoje domečky z kamínků a jehlic smrku chrostíci. Ledňáček na mě vypísknul “zmííz“. Přesto jsem seděl dál. Trpělivost, nebo jestli to byla lenost, se vyplatila. Zpod kořenů se nejdříve zalesklo stříbro a hned nato rubínový drahokam. Pomalu se vysoukal válec zelený na povrchu a na něm velké, černě orámované šupiny. Tak tenhle krasavec za cestu z Hulic stojí. Velice opatrně jsem vzal zpátečku a skoro trapem domů. Ve špajzce dozrával balíček syrečků. A stejným tempem dolů pod smrk. Po břiše jsem se plížil k vodě. Král tůně vidět nebyl. Přesto nakrájené tvarůžky velice opatrně zapadly mezi kameny na dně. Báječně se tam odrážely. No a domů. V noci jsem spřádal plány jak na něj.
Ráno bylo domluvené s těžaři začít s probírkou v Jedlině. Pro jistotu byla k svačině přibalena dvě kolečka syrečků. Jenže naházet to tam nešlo. Hulický rybář byl na místě. Na otázku co bělice, jen tak odpověděl na pozdrav. Po včerejším závdavku ve vodě nikde ani památky. Děda Kamejckej by prohlásil “tauglich“, má to spočítaný. Myslel jsem si totéž.
Navečer bylo mlhavo. Přece jen září už zavání podzimem. Do akce byl zapojen malý proutek s 16 na foršláku. Nebyl důvod silnějšího vlasce. Vázka nehrozila.
Jen asi 5 kousků syrečku zalehlo do proudku. Jeden byl navlečen na háčku. Byl to třetí od tůňky. Nezbylo než čekat. Přilepený ke kmeni smrku jsem seděl a sledoval asi letos vyvedené mlynaříky v kraji protějšího mlází. Jsou to poctiví pracovníci. Moc z hmyzu pod kůrou a v jehličí stromu nemá šanci.
Do proudku vyjel menší proudník. Pásl se na kamenech a sem-tam slupl něco z hladiny. Do sýra sice klovnul ale nechal jej na pokoji. Najednou se nějak urychleně pakoval dolů do tůně. Zbystřil jsem. A ne zbytečně.
Zpod kořání vyplul pomalu vládce sám. Jako světélko na křídle letadla se pravidelně otevírala jeho tlamka. Pokaždé se bíle zasvítilo. Kritická byla chvíle, když našel první kousek sýra. Nejdříve jej několikrát popostrčil a potom dvakrát vzal a vyplivnul. Ani jsem nemrkal. Druhý kousek rovnou ochutnal a bez dlouhého váhání slupnul. To samé byl připravený udělat s tím třetím, osudným. Nestačil vyplivnout přišel zásek. Škubl sebou a okamžik strnul. Nato se otočil a silou ve zvířeném písku mizel pod kořeny. Proutek stačil jeho nápor brzdit. Tak jsme se chvilku přetahovali než se povedlo vyvést jej na mělčinu. I tak jsem si nabral do boty při jeho vyndávání z vody.
Na břehu ležela krásná ryba. Na potok nezvykle velká. Však po zvážení měl 1,20 kilogramu. Hřbet až černý, stříbrné boky zdobené velkými, černě obroubenými šupinami. Na skřelích až zlatý. Dominantu tohoto pohledu tvořila rubínově červená barva řitní a dalších spodních ploutví. Tahle ryba stála za plahočení se sem až z Hulic.
Všechno tohle se mi táhlo hlavou, když jsem později seděl ve stráňce a smutně přihlížel jak voda Želivky zaplavuje ten krásný koutek zdejší přírody.
Pamětníci, vzpomínejte!
