Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Berta,
zítra Jaromír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.


Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Moji přátelé a já (6)


Karel Bartovský

Vzpomínka


Zjara roku 1960 pořádal Ústřední dům lidové tvořivosti ve Štiříně seminář pro autory divadel malých forem. Teplický Okresní dům osvěty tam vyslal mě a já se tam seznámil s mladým mužem, jenž byl o něco starší než já a doprovázelo ho několik členů hornického souboru Pěrun, který už měl na kontě účinkování v ústředních kolech STM i v Hronově. Byli z Karviné a ten jejich principál se jmenoval Karel Bartovský.


V létě jsem se s ním opět potkal na prvním ročníku divadelního festivalu Haškova Lipnice a zjistil, že máme spoustu společných zájmů. Povídali jsme si tehdy dlouho do noci a dozvěděl jsem se, že je původně z Plzně, že byl jako školák totálně nasazen do Škodovky a po únoru 1948 byla celá jejich rodina vyakčněna do pohraničí. Nebylo tedy divu, že když nastoupil na vojnu, dostal se k Černým baronům na dole Krimich v Tlučné u Plzně. Ptal jsem se, jak to snášel, a byl jsem překvapen odpovědí, že ten téměř vězeňský režim nesl těžce, ale pokud jde o havířinu a zvláště o práci v pilíři se sbíječkou, to že je práce pro chlapy, která ho vzala. Proto také, když se po vojně oženil a potřeboval byt, nastoupil jako havíř na důl ČSA do Karviné. Po roce ho však udolaly nedělní přikopávky, kdy se často dělalo všech sedm dní v týdnu a uhnal si dvakrát zápal plic, takže skončil jako vychovatel na Domově mladých horníků. Při řeči jsem se zmínil o tom, že se chci ženit, ale nemám kde bydlet, a on mě překvapil zajímavou nabídkou. Měl právě nastoupit jako kulturní pracovník do odborného učiliště Dolu 1. máj v Karviné, ale jako fanda kabaretů dal přednost funkci vedoucího estrádního oddělení v Krajském podniku pro film, koncerty a estrády v Ostravě a navrhl mi, abych se o místo, na které by za sebe rád našel náhradu, ucházel. Že mě rád doporučí. Měl jsem pochyby o dostatečném zájmu nastávajících horníků o kulturu, ale ujistil mě, že do hornických učilišť přichází mnoho inteligentních a schopných chlapců, pro které je to pro nějaký kádrový škraloup rodičů často jediná možnost jak získat středoškolské vzdělání. Kromě toho je prý zmíněné učiliště první v celém revíru, které takovou funkci zřizuje, protože je tam ředitelem moudrý člověk, jenž má pro kulturní činnost pochopení. Když mě ujistil, že bych tam mohl velmi rychle dostat byt, rozhodl jsem se tento krok podstoupit.


Průzkumná návštěva učiliště na mě udělala dobrý dojem a dobrým dojmem jsem zřejmě zapůsobil i já, takže jsem byl přijat a začala nová kapitola mého života. Vedení učiliště vytvořilo velmi dobré podmínky pro kulturní práci, pro činnost zájmových kroužků a uměleckých souborů a práce se mi dařila. Dostal jsem služební byt, a tak moje mise, o níž jsme zpočátku předpokládal, že bude trvat jen dva tři roky, se nakonec protáhla na deset let.


Vrátím se však do doby, kdy jsem přišel do nového prostředí, poznával je a sžíval se s ním. Karel mě ihned zapojil do hudební skupiny svého souboru, který měl hodně příležitostí k vystupování po celé republice a občas se dostal i do televize. Kromě repertoáru přejímaného z Osvobozeného divadla a Semaforu byly součástí programu vlastní scénky i dialogy V+W pro Karla a jeho kolegu Ivana Krhovjaka, s nímž vytvořil například dvojici Kultík a Žehlička. Tyhle výstupy mi sice v éře největšího rozmachu moderních divadel a kabaretů zdály poněkud zastaralé, ale nic to neměnilo na mé spolupráci s Karlem. Můj vztah k němu byl do jisté míry ambivalentní i v pozdějších letech, kdy některé jeho počiny zcela nehověly mému vkusu, ale vždy jsem oceňoval jeho průbojnost a zápal. Ostatně soudím, že dobří přátelé si mohou takové disonance dovolit.


Karel mi pomohl zorientovat se v kulturním a uměleckém životě hornického kraje a zapojil mě do práce v poradním sboru ostravské instituce, v níž pracoval. Bydlel však dále v Karviné, pár kroků od mého učiliště, a tak jsme měli dost příležitostí k soukromým stykům. To, že mě často dokázal něčím překvapit, dokumentuje historka z karvinského koupaliště. V té době měl dost korpulentní postavu, proto když vylezl na třímetrové skokanské prkno, čekal jsem, že se zhroutí do vody nepříliš přitažlivým způsobem, on však vystřihl šipku s tak dokonalým držením těla, jaké mohl mít jen trénovaný skokan. Však se také kromě Pěrunu věnoval plaveckému oddílu a navíc ještě zálesácké rybářské družině.


Karlova funkce v socialistické agentuře s dlouhým jménem (zkratka KPFKE), které kumštýři říkali „kapaf ka”, zahrnovala velmi rozmanitou činnost. Rád bych vyzdvihl alespoň dvě záležitosti, u nichž jsem byl a které pro mě měly značný význam.


Za prvé to bylo pořádání ostravských kabaretních festivalů které se pod značkou KaFe staly prestižní a celostátní záležitostí, kde například divadlo Petra Bezruče uvedlo svoje legendární „Štafle” a kde se proslavil olomoucký „Radionkabaret”. Když se potom poslední dva ročníky konaly v Karviné, mohl jsem vystoupit i se svým učilištním souborem spolu s Jaroslavem Vojtou, Ljubou Hermanovou, Felixem Holzmanem a dalšími esy.


Za druhé Karel pomohl najít v Havířově profesionální působiště pro mé přátele z pardubického kabaretu (na něž vzpomenu příště), když museli opustit domovské město a rozhodli se zkusit štěstí na Ostravsku.


Po úspěšném působení v Ostravě se Karel stal ředitelem nového kulturního domu v Karviné. V této funkci ho zastihl srpen 1968 i následující vývoj. Vedl si tak, že tentokrát jsem s ním ve všem souhlasil, takže není divu, že mu to v normalizaci soudruzi důkladně spočítali. Téměř dvacet let pak nesměl působit v Karviné a živil se jako číšník a barman, protože si udělal při práci hotelovou školu v Opavě. Za této jeho životní etapy jsem ho navštívil v Šilheřovicích, když pracoval v baru Loveckého zámečku uprostřed parku, kde je známé golfové hřiště. Navzdory nepříznivým podmínkám zůstával věrný divadelnímu kumštu, už to však nebyl soubor Pěrun, ale bavidélko Per pedes, které v sedmdesátých letech v ostravském Divadle hudby zmapovalo celou historii Osvobozeného divadla V+W s nápaditými jazzovými úpravami „ježkovek” a Karel byl v čilém písemném styku s panem Werichem. Kromě toho se věnoval kulturní práci s mládeží, tentokrát na učilišti pro číšníky a kuchaře, v souboru, který si říkal „KUK”. Z titulu a možností své redaktorské práce v Praze jsem s ním mohl znovu navázat spolupráci a v KUKu udělat několik seminářů.


Zřejmě někdy v té době jsem ho seznámil s Evou Gutovou, tajemnicí Jonáš klubu, jenž sdružoval přátele divadla Semafor, a ta později ve funkci pracovnice kulturního střediska na Průhonu v Praze se stala Vrchní bidelnicí pražského Shluku a redaktorkou zpravodaje „Obšťastník”.


Tím se dostávám k tomu, co po listopadu 1989 Karla Bartovského nejvíce zviditelnilo a proslavilo. Protože ve všech svých souborech a programech čerpal především z nepřeberné pokladnice písní a scén Osvobozeného divadla, napadlo ho sdružit lidi stejné krevní skupiny a koncem roku 1989 vytvořil spolek, který nazval Werichovci – sdružení pana Jana pro srandu a kulturně společenský život mladých věkem či duchem. Inspiroval se známým dialogem pánů Wericha+Horníčka o používání bidel na jevišti a zavedl systém bidelníků, kteří fiktivním bidlem postrkují ostatní k činnosti, aby byla pořád nějaká sranda. Bidelníky pak postrkují vrchní bidelníci v místních shlucích tu i cizozemských, kteří se několikrát do roka scházejí ve Sboru centrálních bidelníků a všemu tomu šéfuje Nejvrchnější bidelník, který je volen vždy na tři roky na Valném shluku. Hned první Valný shluk konaný v dubnu 1990 v Ostravě na Černé louce zvolil Nejvrchnějším bidelníkem Karla a ten je jím dodnes. Sídlem Sdružení byla zpočátku Černá louka, pak Dům kultury a po jeho zprivatizování se jím stal rodinný domek na Werichově ulici 402 v Markvartovicích ve Slezsku. Werichovské Shluky jsou v Praze, Ostravě, Havířově, Třinci, Karviné, Vsetíně, Přerově, Bystřici pod Lopeníkem, Vyškově,


Třeboni a ve Skalici, ze které se řídí činnost na Slovensku. Ze stanov Sdružení vyplývá, že jeho členové „jsou pro spravedlivý svět, zdravou přírodu, lidskost a pokrok, a že jsou proti lidské blbosti, neboť nejhorší karambol je srážka s blbcem”.


* * *


Činnost tohoto sdružení je tak široká, že mohu připomenout jenom některé akce. Byla to například první WERICHIÁDA – velkolepé setkání herců, zpěváků a pamětníků Osvobozeného divadla v Divadle ABC v roce 1992 s programem v režii Z. Podskalského, který vysílala televize. Je to založení Světového dne srandy, který se koná vždy 19. dubna, v den výročí premiéry Vest Pocket Revue V+W, kdy Werichovci v různých kostýmech za zpěvu „ježkovek” se už dvacet let zasazují o kulturní využití domu, v němž žil Jan Werich, a končí mohutnou salvou papírových pytlíků. Poslední dva roky se zúčastňuje i paní Meda Mládková, která „materielně vyfutrovala jejich ideové záměry”, takže dům na Kampě bude definitivně sloužit kumštýřům. Každoročně se pořádá festival Čochtanova Třeboň s bohatým kulturním programem. Letitou tradici má literární a interpretační soutěž pod názvem Také máte rádi Voskovce, Wericha a Ježka?, která hledá mladé talenty a při níž jsem mnohokrát působil jako porotce. Zcela mimořádná je publikační a výstavní činnost. Každý rok vychází kalendářík a originální členská prémie. Také se vydává „neperiodické periodikum” Obšťastník, kam občas přispěji. Líbí se mi v něm douška v tiráži pravící, že „Případné tiskové chyby jsou v tomto čísle proto, že si je můžeme dovolit” – což koresponduje s tím, co jsem prohlásil o svém vztahu s Karlem: že si nějaké disonance můžeme dovolit. To vše doplňují lokální akce po celé republice jako mezinárodní letní tábory, další Werichiády, třeba v SEMAFORU, mikulášskoježíškovské silvestry a W-akce pro postižené „Veselé vsetínské vozíčky”, která se tradičně koná na zámku ve Vsetíně.


Při všech těchto aktivitách (či hlavně díky jim) se Karel Bartovský stačil v devětasedmdesáti znovu oženit, při osmdesátých narozeninách svolat do Karviné bývalé členy souborů Pěrun i Per pedes a seznámit je s tamními Werichovci, a úspěšně se dožil jednaosmdesátky.

 

Osud je však neúprosný. Dne 12. března 2013 pan Karel Bartovský zemřel.


Eduard Světlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 19.05.2015  08:14
 Datum
Jméno
Téma
 19.05.  08:14 Von
 19.05.  06:48 KarlaA