Zborcená láska Jaroslava Vrchlického
Představuji si někdy, jak se kupecký synek Emil Frída z Loun, později Slaného, toulal po romantických březích říčky Vrchlice. Ze Slaného, kam chodil na gymnázium, to měl poměrně daleko. Později ve studiích pokračoval v Praze, ale pro potíže s matematikou přešel do Klatov, a tam konečně gymnázium dokončil. Na přání rodiny se v Praze přihlásil na bohosloveckou fakultu, ale po roce studia se s ní rozloučil. Následovala fakulta filozofická, ani tady ale nedostudoval. Naskytla se možnost jet do Itálie jako vychovatel šlechtických dětí. Ta cesta mu velmi otevřela obzory.
Obzory mu v mnohém rozšiřovala také Sofie Podlipská. Na svou dobu velmi vzdělaná a společensky dobře situovaná dáma. Byla mladší sestrou Johanky Rottové, provdané Mužákové, kterou naše literární historie zná jako spisovatelku Karolinu Světlou. Obě sestry, Němky rodem, ale Češky a vlastenky volbou, znamenaly pro českou vlasteneckou společnost mnoho. Až někdy zabloudíte na Malý rynek za Staroměstským náměstím, projděte se okolo domu U Rotta. Dneska je tam tuším hotel, ale býval to legendární železářský obchod. Johanka, Karolína Světlá , zahořela kdysi silným citem k Janu Nerudovi, básníkovi o čtyři roky mladšímu. Vztah její mladší sestry Sofie k mladému studentu Frídovi asi nebyl vášnivým vztahem o dvacet let starší dámy a naivního studentíka. Spíš se z korespondence zdá, že zralá Sofie pomáhala nezralému básníkovi rozjasňovat chmury jeho duše, hledat cesty z úzkostí, způsobených především nevírou v sebe sama a mladickými nejistotami.
Zda v přípravě dcery Ludmily pro manželství s Vrchlickým byl i nějaký kalkul, nebo jenom snaha spojit dvě mladé duše, těžko soudit. Faktem je, že v roce 1877 se konal sňatek už úspěšného básníka a mladé, krásné, ale naivní Ludmily Podlipské. Matce nevěsty se splnilo její přání. Manželské štěstí zpočátku kvetlo, první dcera byla určitě dítětem lásky. Vrchlický svou Ludmilu velmi miloval a ve svých básních mnohokrát oslavil. Kdo by odolal autorovi tak krásných veršů.
Zdá se ovšem, že Ludmila nebyla ta éterická bytost z básníkových snů. Spíše to byla žena zralá a smyslná, navíc odkojená tehdy módními romány o velkých, často zlomených láskách, o občasných velkých návratech se srdceryvným odpuštěním. A potom jí do cesty vstoupil romantický Cyrano té doby, herec Jakub Seifert. Slavný deklamátor, člen Prozatímního i Národního divadla, vynikající představitel Rostandova hrdiny. Jezdili společně na letní byt do Chuchle a když romantický hrdina a vyhlášený pražský lamač dívčích srdcí Seifert odhodil svůj širák před mladou paní Ludmilou, bylo dokonáno. Zrodil se vztah vášnivý a trvalý. Věděla o něm takřka celá Praha, s výjimkou manžela. Jak už to bývá.
Zda básníka první informovala jeho sestra nebo přímo manželka, není podstatné. Jisto je, že Ludmila poslala Vrchlickému dopis ve stylu módních románů. Přiznala se k selhání, přiznala i to, že dvě z jejich tří dětí nejsou jeho. "Tvoje něha, jemnost mně byla chladností, žárlila jsem na Tvou práci. Ty oddaloval jsi se ode mne, slunce mé, jež mne dobrou činilo, mizelo a zbývalo jen temno. Vždyť jsem měla dítě své, to mi nedostačovalo, byla jsem vášnivá, a ukazovala jsem se chladná, ledová. Byli jsme v Chuchli, byla jsem tam tak sama, mé vášni rostla zhoubná křídla. Tys neviděl, byls něžný, kde jsem Tě chtěla mít bezohledného, zdál jsi se mi bezcitným." Očekávala asi, v duchu oněch románů, velké odpuštění a smíření. Nepřišlo, básník se nervově zhroutil, se ženou se rozešel, podle některých pramenů i rozvedl. Pravdou je, že obě děti uznal za vlastní a zejména Eva Vrchlická jeho památku velmi ctila jako herečka i spisovatelka.
K rodinné krizi se přidala i krize umělecká, navíc se básník dost nepříjemně rozešel s mladou uměleckou generací, zjevně zatrpkl a přiznejme si, když ho v padesáti oslovovali: důstojný kmete, jako kmet už vypadal. Nedožil se ani šedesátky, mozková příhoda z roku 1908 ho takřka vyřadila ze společnosti. Uchýlil se do ústraní a návštěvy své bývalé ženy prý důsledně odmítal.
S odstupem století můžeme cítit jenom smutek ze vzpomínky na básníka, který se té lásky, za kterou by šel světa kraj, vlastně nedočkal. Kdybyste se někdy ohlíželi za jeho obsáhlým dílem, v úctě smekněte. Kolik toho vytvořil tento velikán prakticky za dvacet let plodného života.
Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída (17. února 1853 – 9. září 1912).
Josef Hejna
* * *
Zobrazit všechny články autora