Čehona půjde bojovat

Už jsem kdysi vysvětloval, že ironické označení občan Čehona vzniklo z počátečních slov jedné ze slok c. a k. hymny… čeho nabyl občan pilný… Občan Čehona byl tedy jistým synonymem napapaného Čecháčka, kterému se v říši celkem dobře vedlo. Ovšem věci se lámaly v půli. Připomeneme si, jak to před sto léty začalo?

28. červen 1914, to je den, který určil osud Evropy nejen na dobu válečnou, ale stejně významně i na dobu po válce. Vlastně stál i u základu nově zformované Československé republiky, která vznikla na území rozpadlé říše Rakousko-Uherské. Ale kde a jako to zhruba začalo?

Podrobnosti si každý dokáže dohledat sám. Já jenom připomenu, že brizance – tedy výbušnost- srbského „sudu střelného prachu“ začala růst. Podle Berlínské smlouvy z roku 1878 získalo Rakousko-Uhersko mandát obsadit a spravovat Bosnu a Hercegovinu, podle stejné smlouvy se stalo Srbsko samostatným státem.

Detaily rozebírat nebudu, byly tam tendence klonit se k Rusku i naopak, vražda krále Alexandra, a všechno patrně kulminovalo v roce 1908, kdy „za císaře pána, jeho rodinu, museli jsme vybojovat Herczegovinu“. Srbsko začalo mobilizovat, válka byla na spadnutí. Ostatně jako dneska, všímáte si?

Zdá se ovšem, že trochu vycouvalo Rusko, do konfliktu se západní Evropou se mu nechtělo. Ovšem do válečné hry se už více zapojovalo Německo, které se cítilo vojensky pořád silnější. Na severozápad nás se prušáctví pomalu probíralo z dřímoty. No a připočtěme k tomu provokativní císařské manévry v obsazeném území, na hranicích se Srbskem.

Doutnák pod sudem střelného prachu patrně zapálila srbská špionáž a užitečnými idioty pro ně byli Gavrillo Princip a další. Vlastní příběh atentátu asi znáte. Selhali dva bombometčíci a jedna bomba, která vybuchla, nezpůsobila velkou škodu. Ovšem na sarajevské radnici se dlouho neřečnilo, zvažovaly se různé varianty postupu. Nakonec auto s oběma manžely vyrazilo k nemocnici, navštívit zraněné z bombového atentátu.

Nu a tam už se nešťastný student Gavrillo trefil, bohužel. Selhala místní policie i císařská ochranka, a tak mohl milující Ferdinand před svou smrtí už jen zvolat na svou manželku „Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!“. Bohužel, doplatili oba na politiku a na neřešené (a možná neřešitelné) spory. Jejich důstojný (ač stroze protokolární) pohřeb jsem už kdysi popsal.

O osudu hlavních aktérů atentátu bylo už napsáno mnohé. Patnáct (podle některých pramenů šestnáct) jich bylo odsouzeno. Tři dostali provaz a zhoupli se na něm v únoru 1915. Sám Princip kvůli svému nízkému věku ještě provaz dostat nemohl a tak zemřel na souchotiny v pevnostním vězení. Za skutečného hlavního strůjce atentátu bývá považován armádní plukovník Dragutin Dimitrijević. Ono s čím kdo zachází… se naplnilo i u něj, i když později. V červnu 1917 byl zastřelen po řádném soudním procesu.

Nejen Rakousko potom koketovalo s válkou. Stařičký mocnář patrně už osobně ne, ale světu vždycky vládli generálové, kteří potřebují někoho, proti komu se mohou bránit. Takoví generálové byli ve všech armádách, a tak se za měsíc naplnil tragický osud Evropy. A občan Čehona už začínal tušit, že asi bude hůř. Sedm kulí v Sarajevu byl jenom začátek. I o tom pokračování „Mým národům“ si časem popovídáme.

Josef Hejna

* * *

Zobrazit všechny články autora