Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Richard,
zítra Ivana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Příběh naší Ambry


Moje dvanáctiletá dcera si usmyslela, že chce pejska a já když jsem si vzpomněla, jak jsem zcela nesměle prosila tatínka o totéž a jak mi přes veliký strach ze staříčka vyhověl, jsem na rozpacích. „Mám, nemám?“ svěřuji se o přestávce natáčení seriálu Země úsměvů hlavnímu protagonistovi, kterého jsme pozvali až z Prahy, Miloši Kopeckému.

„To musíte obstarat své dceři pejska a protože naše Můra se právě čeká, jeden pejsek bude Váš!“ kategoricky prohlásil.
Protože jsem v té době začínající normalizace byla hlavním živitelem rodiny, nesměle jsem prohlásila.

„No, jenže já na takového pejska, jakého máte vy (vůbec jsem nevěděla o jakého psa jde), nemám peníze.

„Prosím vás, o tom vůbec nemluvte, já zvířata neprodávám!“ A dohoda byla uzavřena.


Bylo to někdy před nástupem léta, kdy Můra přivedla štěňátka na svět a pak mezi mnou a panem Kopeckým neustále lítaly dopisy. Dokonce jsem měla přijet pro štěňátko o prázdninách až do mlýna, ale nevyšlo mi to dříve, než v září.
Ohlásila jsem se u Kopeckých v den, kdy jsem měla v Praze nějaké řízení, dokonce to bylo v archivu až někde za Prahou a tak, tak jsem stihla ve stanovenou hodinu zazvonit na Dušní 16.


Můra měla u sebe štěňátek ještě několik a já jsem si mohla vybrat. Rozhodla jsem se pro fenečku, hned jsem ji pojmenovala Ambra, poděkovala jsem paní Kopecké a už jen tak mezi dveřmi a ze slušnosti, jsem se zeptala:
„Kolik dlužím?“
„Tisícpětsetkorun.“
S podivením mě polil mráz.
„Vždyť pan Kopecký říkal, že zvířata neprodává.“
„Ne, neprodává, ale mi zase řekl, ty se o ně staráš, ty víš, kolik ti daly práce, tak si to nech zaplatit!“
Měl pravdu, starat se o štěňátka dá moc práce, navíc to byla štěňátka čistokrevná. Domluvily jsme se, že peníze pošlu nadvakrát a já se vydala s pejskem na letiště.


Věděla jsem, že zvířata se musejí převážet ve skladovém prostoru a tak jsem milou malinkou Ambřičku balila na záchodech do papírové krabice.
„Proboha, paní, přece ji tam nebudete dávat. Takový krásný pejsek! Vezměte ji do letadla!“ S radostí jsem vyslechla radu „hajzlbabky“, ale s obavami jsem pejska uložila do tašky tak, aby ho nikdo neviděl. Když letuška roznášela vodu, zahlídla Ambru právě, když jsem jí dávala pít.
„Jéje, to je hezký pejsek, dovolte, ať ho pohladím!“
A já jsem už věděla, že mi pejska z letadla nevyhodí.


Doma mě čekala rozradostněná dcera, ale současně veliká obava z paní, která hlídala mladšího chlapce a psy neměla ráda. A já jsem na ní byla závislá! První noc jsem vůbec nespala. Přemýšlela jsem, jak za pejska zaplatím tolik peněz a jak to udělám, aby paní hlídající mého syna nepřekážel. Vymyslela jsem. Přiznám manželovi jen 750 korun a tu druhou polovinu musím nějak ušetřit z peněz přidělených na hospodaření. Ráno jsem milou Ambřičku dala do tašky a šly jsme spolu do práce. Oba problémy byly vyřešeny.


Pejsek rostl k naší radosti, denně mě doprovázel, tedy byl nošen do práce, tam si mi lehl na nohy a ukázněně čekal, až zase půjdeme domů a bude si hrát s dcerou, které byl určen. Moje práce bohužel nesestávala jenom ze sezení za psacím stolem, ale neustále jsem byla někde mimo a v ten čas jsme chystali přenos k výročí Tatry Kopřivnice. Vraceli jsme se z obhlídky, pejsek mi pěkně seděl na klíně a já si všimla, že mu po čumáčku leze nějaké zvířátko. Zlikvidovala jsem ho, ale ukázalo se další a po návratu domů jsem zjistila, že jich má plný kožich. Tak rychle do drogerie, pro nějaké prostředky a pejsek se nevítaných hostů zbavil.


Už byl rovnocenným členem naší rodiny, když jednou a bylo to v čase, kdy aut na naší ulici bylo skutečně velmi málo, jeden soused, jako by schválně nám pejska přejel. Přežil, ale hledali jsme ho v sousedním domě, kam v šoku utekl. Říká se, že všechno zlé pro něco dobré a naše Ambra musela prožít hrůzu s autem, aby byla vzata na milost paní, která nám hlídala syna. Už jsem ji nemusela nosit do práce. Přečkávala ten čas v pelíšku a čekala, kdy se někdo z rodiny vrátí.


Ambřička rostla, den ze dne nám dělala větší radost a přijel Miloš Kopecký.
„Kde máte pejska, musíte mi ho přivézt ukázat“!
Tož, to jsem byla moc ráda, protože už jsem se mohla chlubit tím, jak se o něho staráme. Jen zcela nesměle jsem se zmínila o vších.
„Tož, to je samozřejmé, měla je od Můry, ta je má také“, řekl pan Kopecký.
Uklidnila jsem se a objednala na přání Miloše v hospodě svíčkovou. Samozřejmě, pro pejska. Musí mít přece to nejlepší. Přání jsem splnila a také svíčkovou zaplatila.


A potom už to bylo normální. Měli jsme pejska čistokrevného, museli jsem se o něho patřičně starat. Největší péči potřebovala jeho srst a k tomu jsme našli na jedné výstavě senzačního pana Drgače. Ambřička prospívala, dostávala ty nejlepší známky, protože péči o její růst převzal od dcery manžel, často se mnou jezdívala na služební cesty a bývala členkou televizního štábu.
Byl to už nádherný, čtyřletý dobře stavěný a velmi dobře hodnocený pes, když ti, kteří to všechno měli na starosti, rozhodli, že musí mít potomky a partnera našli až v Bratislavě.


Vyjeli jsme tam v tom nejškaredším listopadovém dni. Mlha a lilo jako z konve. Krytí bylo úspěšné a my jsme se chystali k tomu, že naše Ambra bude mít krásn
á štěňátka. Všechno probíhalo bez problémů, až přesně týden před vrhem Ambra onemocněla. V neděli začala vrhnout krev, nepomohl ani veterinář dr. Kolář, ani návštěva veterinární nemocnice v Hlučíně. Ambra nám před očima odcházela. Onemocněla v neděli odpoledne a v pondělí večer už se na nás dívala vyčítavým pohledem svých krásných černých očí, v nichž jsme četli otázku:
„Co jste mi to udělali?“
Museli jsme na další návštěvu k dr. Kolářovi a ten měl pro nás jenom jednu útěchu. Injekci, aby jí ukončil trápení.


Skutečně zlomeni jsme odcházeli z veterinární stanice. A mi přišlo, že bych se konečně po letech měla přiznat.
„Musím ti říct, že nestála 750 korun, ale 1500“, říkám manželovi.
„Ale těch radostí, co jsme s ní užili, bylo za tisíce!“ odpověděl manžel.


Měli jsme smutek. Po několika dnech nám volal dr. Kolář, že Ambřička čekala sedmnáct štěňátek, a to a také nějaké srůsty, které se jí udělaly po nešťastné bouračce s autem, ji připravily o život.
Když vyšla kniha „Miloš Kopecký – Já“, s velkým překvapením jsem si v ní přečetla, že ze stejného vrhu si vzal pejska i Václav Havel. A tak mi napadlo: vždyť jsme přes psy byli spřízněni, i když naše Ambra žila jenom čtyři roky. I ten pejsek, kterého si v roce 1970 od Kopeckých Václav Havel vzal, už také dávno spí v psím nebi.


Hana Juračková

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 15.02.2014  05:26
 Datum
Jméno
Téma
 15.02.  05:26 Bobo :-)))
 14.02.  13:01 janina
 14.02.  12:18 Mara
 14.02.  07:28 Hana
 14.02.  06:53 LenkaP