Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Školní bál
Pravdivý příběh z 50. let podle pamětníka.
S medvědy nejsou žerty. Že se kvůli nim můžete dostat do úzkých někde v divoké kanadské přírodě, to asi nikoho nepřekvapí. Vážný problém, při kterém půjde o život, může však s takovým urostlým chlupáčem nastat dokonce i na Příkopech v srdci Prahy! Že nevěříte?
Psal se rok třiapadesát, Zdeněk chodil právě do třetího ročníku lesnické fakulty. Před koncem semestru se škola rozhodla uspořádat lesnický bál ve Slovanském domě. Každý dostal nějaký úkol, Zdenkova skupina zajišťovala výzdobu - a dělala to s elánem a velkorysostí vlastní mládí. Na Příkopech u slavnostně vyzdobeného vchodu vyrostly ze dne na den smrčky, někde z nich tu a tam vykukoval srnec. Na stěny a chodby přiletěli z českých hvozdů tetřevi a další opeřenci.
Sbírky školy byly obrovské, nechyběl mezi nimi ani vycpaný medvěd. Vážil rozhodně něco přes metrák, ale přivézt ho dodávkou, nebyl zas až takový problém. Ten nastal až pak. Co s grizzlym, těžkým tak, že by utahal pár volů, nemluvě o několika studentících! Postavili ho do vchodu jako reklamu, do tlap mu strčili nějaký popelník a byli rádi, že mají chlupáče s krku.
Právě se dali do výzdoby sálu, když se přihnali rozlícení chlapi v kožených pláštích. „Kdo tady za to odpovídá? ...Půjdete s námi!“
Oč jde, pochopil Zdenek až venku, když uviděl, jaké je kolem medvěda srocení. Na krku mu visel nápis:
„TENTO MEDVĚD LONI ROZTRHAL NA ŠUMAVĚ HAJNÉHO,
ZBYLO PO NĚM ŠEST SIROTKŮ.
PROSÍME O PŘÍSPĚVEK NA NEBOHÁ DÍTKA...“
Kluci nevěřili očím, když viděli, jak medvědovi do popelníku prší drobné.
„Tak když v naší socialistické republice sežere medvěd hajného, tak podle vás se musí na sirotky žebrat?! To chcete říct, že se nestaráme o rodiny pracovníka, který přijde o život ve službě vlasti? To je provokace!! To si odskáčete!“
Oba kluci koukali, jako když jim uletěly včely, zatímco estébáci mleli dál frázičky o sabotáži, narušování pořádku a promyšlené protistátní akci. Na služebně trvalo pěkně dlouho, než se našel rozumný policista, který pochopil, že medvědi na Šumavě nejen dávno nežijí, ale že šlo o vcelku nevinnou studentskou rošťárnu. Nějak se mu podařilo ty kožené kabáty přesvědčit, že tyhle kluky zajímají jen stromečky a veverky, a možná ještě ti medvědi. Aby neztratil glanc, trval šéf kožených ještě chvíli na protistátní provokaci, ale nakonec kluky vyhodili na ulici s tím, že si ještě rozmyslí, jak budou potrestáni...
Konečně byl večer a slavný lesnický bál mohl začít! Záštitu převzal sám soudruh ministr zemědělství. Procházel rozšafně mezi stoly a tu a tam utrousil nějaké to moudro: „Do našich socialistických lesů mohou jít pracující bez obav. Ano, soudruzi, lesy jsou naše bohatství. Chraňme si je!“
V sále sedělo mnoho mužů v zeleném, rodičů některých spolužáků. Zdenkovu stolu vévodil zemitý hajný odněkud z podšumaví, krásný zjev s mohutným plnovousem, jehož portrét se vyskytl občas na titulní stránce některého časopisu. Soudruh ministr si ho povšiml a pronesl: "Vy jste jistě zkušený praktik, musí to být radost tady těm hochům předávat své zkušenosti."
A ten bodrý muž v naprostém tichu, které se kolem slov ministra rozhostilo, se stejnou rozvahou odvětil:
„P a n e ministře, ty bejci musej sami vyzrát, já se na ně můžu jedině ...“
Slovo zvučící svou ryzí jadrností padlo do naprostého ticha jako výstřel a odstartovalo první nekonečnou směs tanečních dechovek, po kterých i recesistu a autora „medvědí akce“ přešly veškeré roupy.
Blanka Kubešová
* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky