Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Irena Atzlerová: Učení, mučení
Posilněna skleničkou dobrého červeného vína, se zvolna nořím do vzpomínek na má školní léta. Musím se přiznat, že do školy jsem chodila ráda a vždy jsem se těšila na další zážitky, které přinese po prázdninách nový školní rok. Naši učitelé nás vedli k získávání vědomostí, které nám otevíraly pohled do různých vědních oborů, a rozjívené děti se snažili přitáhnou k učení zajímavým vyprávěním k jednotlivým tématům. Základní školu jsem absolvovala v létech 1953 - 1962.
První čtyři roky jsme byly čistě dívčí třídou na základní škole na Balbínově ulici. V první třídě byla jedním z předmětů i náboženská nauka. Na tu dobu nevzpomínám ráda, protože jsem si hned na začátku roku uřízla náramnou ostudu. Při závěrečném modlení jsem se počůrala, protože jsem si myslela, že odejít na záchod během modlitby, je hřích. A žádat o dovolení opustit třídu dalším hříchem. Pak mně pan katecheta vysvětlil, že ve výjimečných případech je dovoleno vše. Ve druhé třídě jsme pak byly u svatého přijímání, které podle dochované fotografie muselo být velmi pěkné, ale na které si už vůbec nepamatuji.
Ve třetí třídě jsme se staly pionýrkami a víra v Boha byla odsunuta do pozadí, neboť se neslučovala se stanovami pionýrské organizace. Myslím, že základy lásky ke škole mně daly do vínku už rodiče, poněvadž jsem žila v učitelské rodině, která byla dychtivá se neustále dozvídat nové věci. Jejich snahu pak podpořili učitelé, kterým i po tolika letech patří můj obdiv, za jejich laskavý přístup k nám dětem. Mám v živé paměti pana učitele Vacla, díky kterému jsem se naučila poslouchat vážnou hudbu. Tento kantor byl později několik let naším třídním učitelem. Vyučoval zeměpis, hudební výchovu a měl na starosti dílny.
Od páté třídy do naší třídy přibylo patnáct kluků a tím se mezi námi objevila dříve nepoznaná rivalita, zalíbit se jim. V té době byly ruční práce náramnou legrací, protože my holky jsme se učily opracovávat dřevo, dělaly jsme držátka na zkumavky, dřevěné krabičky a další drobné předměty, většinou rodičům jako dárek. Kluci pak přišívali knoflíky, šili ozdobné taštičky a učili se další stehy. To však nebyl učební plán pana učitele Vacla. On, jako velký milovník zahradničení, zkoncipoval výstavbu školní zahrady, výstavbu laboratorní budovy a skleníků, a vybudování vzorové zahrady květinářské i zelinářské. V tomto záměru jej škola podpořila a nám i našim rodičům se tento projekt stal místem nesčetných brigád, které později umožnily našim rodičům, abychom se mohly ucházet o další studium. Tedy kromě našeho prospěchu, který byl nedílnou součástí této žádosti.
V době totality museli být rodiče buď příslušníky Komunistické strany, nebo museli mít spousty brigádnických hodin, na základě kterých si mohly jejich děti zažádat o přijetí na nějakou další školu. Že jsme my děti při těchto brigádách pomáhaly, netřeba dodávat. V době, kdy se natahovaly trubky ústředního topení do budoucích laboratoří, můj tatínek obaloval trubky pásy pytloviny, které se nejdřív namáčely do rozehřátého asfaltu, pak se namotaly na klacek a opatrně se to pak namotávalo na ty trubky. Já jsem měla v ruce druhý klacek, spíš prkýnko a tím jsem uhlazovala případné nerovnosti, které při tom vznikaly. Ač byl tatínek nesmírně opatrný, podařilo se mu nacákat na moji levou rukavici část skapávajícího asfaltu. Pruh jsme sice omotali, ale pak jsem začala brečet a on si všiml, že něco není v pořádku. Honem mně stáhl rukavici a popálený prostřední prst mně ošetřil ve škole pan školník. Ta rána se mi tenkrát hojila několik měsíců, ale v těch dobách se neběhalo s každým prdítkem hned k doktorovi.
A ještě jedna epizoda mi utkvěla v hlavě. Tatínek jedné z mých kamarádek byl delší dobu v zahraničí a po svém návratu se jednou objevil na výše zmíněné zahradě a na řemínku vedl medvěda mývala, kterého si přivezl z cesty, jako živoucí suvenýr. Všichni jsme z něho byli u vytržení, a když každý kousek pamlsku, který dostal se souhlasem svého nového pána umýval v nádržce s vodou, nebylo našemu divení konec. Že jsme však byly děti neobyčejně čilé a vynalézavé, některý z kluků v tichosti odepjal mývala z vodítka, ten nelenil a vylezl na topol, kterých bylo podél cesty bezpočet. Marné bylo lákání zvířátka ze stromu dolů, v té štíhlé koruně se mu náramně líbilo. Nakonec jej museli sundat přivolaní hasiči.
Dalším kantorem, na kterého ráda vzpomínám, byl pan učitel Sedláček, který vyučoval matematiku a geometrii. Matematiku jsem milovala, kromě příkladů typu: „ Vlak vyjel ze stanice A do stanice B v 16 hod. a jel rychlostí 30 km za hodinu. Z opačné strany vyjel rychlík v 17,30 a jel ….“
Dál to nebudu rozebírat, protože to dodnes neumím. Myslím si však, že logicky uvažovat umím, ale ne logicky matematicky. Pan učitel byl sice klidný učitel, ale když jsme byli hodně natvrdlí, házel po nás kousky křídy, běhal rozčíleně po třídě a hlasitě brblal. To paní učitelku Volejníčkovu, která vyučovala češtinu, nevyvedlo nic tak lehce z míry. Když to s námi nebylo k vydržení, dala nám za trest napsat několik stránek doplňování na „s“ a „z“, nebo „i“ a „y“, nebo zadávala psaní slohových prací a dalších literárních – pro nás v té době naprosto zbytečných elaborátů. Díky ní jsme však mnoho let ovládali češtinu „levou zadní“. V současné době s ní mám však už potíže, jednak z důvodu již překonaných pravidel, a vžitých, leč zastaralých pravopisných postupů, kterých se však tvrdošíjně držím. A lepší to nejspíš už nebude.
Na ruštinu nás měla paní učitelka Rábová, rovněž žena nesmírně laskavá a trpělivá. Dalším oblíbeným předmětem bylo malování s panem učitelem Pánkem. Ten člověk byl bohém každým coulem. Vlasy nepořádně rozházené po hlavě, dost často s malou černou čepičkou, v bílém plášti věčně umazaným od barev, rázného kroku a energicky mávajícíma rukama. Jeho hodiny byly plné tvůrčí kreativity a na jeho zátiší se džbánem, nebo s geometrickými tělesy si pamatuji dodnes. Občas nás bavíval různými historkami a radil klukům, jak vyzrát na vzteklé manželky. Sám prý to vyřešil tak, že koupil několik plechových barevných talířů, které za našeho mládí vyráběl Sfinx a vyvážel je do Afriky. Když jeho paní spustila bandurskou, dal jí do ruky onen zmíněný plechový talíř, pískl na psa a vyrazil do přírody. Na schodech pak slyšel bouchání oněch talířů o zem, což mu však nevadilo. Když se vrátil s procházky, bylo prý vždy už všechno v pořádku a nikdy se nemuselo dokupovat rozbité nádobí. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna…
Na základní školu jsem chodila devět let, pak jsem pokračovala na čtyřleté Zdravotnické škole a nakonec jsem se chtěla pokusit o studium na Vysoké škole zemědělské, obor chovatelství koní, což byl můj největší životní sen. Ale množství učení, které bylo pro tuto školu typické, mně dalo mimořádně zabrat. Nebyla jsem typ studenta, který by se nemusel moc učit. Vždycky jsem musela téměř veškerý svůj čas vyplnit učením a tak po dvou vydřených letech jsem si dala odklad, provdala jsem se a tím moje studium skončilo. Do školy jsem chodila patnáct let a dodnes to pokládám za nejhezčí část svého života.
***
Zobrazit všechny články autorky