Šternberk
město hodinek a naivistického malíře Libora Vojkůvky. Jeho romanticky zasněné olejomalby, na nichž je až tucet vrstev barev, fascinují svými tvůrčími metaforami a úžasnou technikou malby.
Bydlel ve šternberském hradu i s rodinou. Dělal tam zahradníka a maloval, cestoval a sbíral brouky a motýly. Viděl jsem na jeho výstavách několik dětí, jak se prstíkem marně snažily přimět věrně namalované sluníčko sedmitečné na obraze, aby si jim sedlo na prstík…
Čtyřiadvacátého dubna 1981 praská pražská výstavní síň Musaion ve švech. Památník národního písemnictví je přeplněný návštěvníky. Své expozice zde měli vždy jen naši přední výtvarníci. Tentokrát dostal tu čest Libor Vojkůvka, pro něhož je to teprve osmá veřejná malířská prezentace.
“Mám tady skoro čtyřicet svých obrazů, snad si jich někdo všimne,” říká rozechvěle Libor Vojkůvka a s obavami se dívá kolem sebe na všechny znalce a výtvarnické odborníky.
“Úvodní slovo bude mít jeden z našich nejvýznamnějších českých výtvarných teoretiků, nejlepší znalec tvorby Tichého, kunsthistorik František Dvořák,” slyší, jak mu někdo říká tuto zvěst, která může být pro vystavujícího kumštýře velkou ctí i pohromou.
“Musím vám říct, že nemám rád naivní malířství,” zahajuje výstavu 
František Dvořák a v Liborovi Vojkůvkovi to hrkne.
“To je konec. Teď mě seřve, jak Alíka. To nepřežiju,” myslí si nešťastný malíř ze Šternberka, který byl přece zásluhou jiných znalců pasován na naivistu.
Stojí zkoprnělý nejen tím, že je nezvykle v obleku, ale z obav, jak ho známý teoretik setře. ,,Teď určitě na zádech potím krev a brzy mě porazí,” medituje sám pro sebe.
“Nemám rád naivisty, ale mám rád obrazy Libora Vojkůvky, protože to, co on tvoří, to není naivní umění,” pokračuje František Dvořák a Liboru Vojkůvkovi padá lavina kamení ze srdce.
“Vojkůvka není naivista, protože on už má vše předem přesně promyšlené, je důkladný ve svých kompozicích, vyzná se v anatomii svých figur…”
Slavný kunzhistorik pak ještě mluvil dlouho a vše, co řekl, už připadalo Liboru Vojkůvkovi jako hlasy andělských chórů. Byl to velký úspěch, který František Dvořák korunoval tím, že si pořídil Vojkůvkův obraz. A pověsil si ho mezi díla legend českého malířství - Františka Tichého a Jana Zrzavého.
“Přírodu mám moc rád. Je báječná, nejraději v ní miluju asi časné jaro,” nasaje vzduch jakoby v něm i v zimě hledal první jarní vůně. “U nás na hradě stačilo zajít do tamní zahrady, když vyrašily fialky, sasanky, čemeřice někdy kvete už v únoru. Je to nádherný čas, když je někde ještě sníh, ale mezi ním už zurčí potůčky a kolem nich poletují zlatěnky, malé vosičky, sedající na fialky…” říká melancholicky Libor Vojkůvka.
“Tento druh už potom celý rok neuvidíte, k nim se přidávají samotářské včelky, čmeláci pestřenky. Jaro je nádherné. Ale i léto a podzim, ale nesnáším sníh a led. A Gronsko? Tam je zima, tam bych asi nejel ani zadarmo…”
Něžný vztah Libora Vojkůvky k jaru je už všeobecně známý. Proto se bez něho ani pravé hanácké vítání tohoto ročního období nemůže obejít.
“Poprvé jsme s vítáním jara ve Šternberku začali v roce 1988,” připomíná tradiční pohodovou akci. “Na hradě zpíval Jarek Nohavica, Pepa Streichl a nějaké kapely, já udělal výstavu svých nových obrazů, přijeli také řemeslníci s jarmarkem. O deset let později už z toho byla tradice a zpívali Frídl a Dobeš, vše komentoval herec Tomáš Töpfer. Měl jsem přichystány skleničky na víno jen asi pro pětatřicet hostů, najednou jich ale bylo několik stovek. Plné hradní nádvoří. A měli jsme co slavit, moje pohlednice pro Nadaci Bariéry Charty 77 vydělaly pro zdravotně postižené děti rovný milion korun.”
Pokyvuje hlavou, pak se zamyslí, snaží se najít přerušenou nit našeho povídání. Jakoby ho zpátky mělo vrátit tajné kouzlo, když si zatahá za své vousy. Povedlo se. Čelo se mu rozjasní a bez potíží naváže na opuštěné téma.
“Jestli jsem měl, jak se říká, nějakého toho malířského kmotříčka?” zahloubá se. ,,Já jsem, co se týká malířských vzorů, dosti obšírný. Mám rád moc malířů různých období. Miluju Rubense, ty jeho příběhy. Má i portréty, ale také ty svoje postavy satyrů s rohama a chlupatýma nohama, kteří táhnou ty prdelatý baby. Tyto obrazy mají děj a úžasnou symboliku jako celá renesace.”
Malování a muzika jsou jeho největší vášně. V ateliéru v jeho domě má stereověž, bezpočet cédéček, které znějí od rána do pozdní noci.
“Moji oblíbenci mezi malíři? Třeba Bartoloměj Šprangr, který působil u dvora Rudolfa II. Na jeho obrazy jsem se jezdil dívat s mojí Alčou,” odmlčí se a zhluboka se nadechne.
“Obdivoval jsem tohoto manýristu, který maloval nádherné protáhlé baby, ta zelená podmalba jak prosvítá těmi jejich těly. Moc se mi líbí také Bosch jako všichni malíří, lízlí ,,syrákem”, tedy surrelismem. Třeba takový Holanďan Jan Steen. Byl to hospodský, který maloval pijácké scény, ale i Pokušení svatého Antonína. Fantazie těchto ,,surráků” byla úplně špicová…”
Aniž bych se mu chtěl plést do jeho ,,kmotříčků”, mám pocit, že nejvíc se zhlíží právě v Janu Steenovi, narozenému v roce 1626. Také asi pro jeho chuť zobrazovat bujarý život. Snad i proto si Steen jako bláznivý kumštýř pořídil hospodu a děje v ní se odehrávající se mu staly velkou inspirací.
Jeho obrazy jsou také vášnivé příběhy s dokonale vyvedenými dívkami s detaily náušnic, spon ve vlasech, prstenů či pohárů opojných vín. Ženy měl rád pro jejich svůdnost. Třeba jako tu, kterou nazval ,,Dívka nabízející ústřice”.
,,To jo, on to byl ten Steen asi dost velký bouřlivák,” přitakává Libor Vojkůvka. ,,Otevřená, mokrá, měkká a posolená ústřice byla v té době symbolem sexu. Zvláště když dívka na jeho obraze, která ty ústřice podává, má navíc moc smyslný pohled.”
(Ukázka z rukopisu Svět podle Libora Vojkůvky)