Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Příběhy zemské atmosféry AAAA
aneb za vše může klima nebo počasí (19)
 
Bouřky v trysku staletí
 
Bouřky měly pro lidstvo velký význam od pradávna. Vždyť se dokonce podílely na polidštění pračlověka, neboť mu přinesly oheň. Všechny pohanské národy starověku si je pak spojovaly se svými hromovládnými bohy. I staří Slané měli svého Peruna.

Když se vrátíme ještě hlouběji do historie k bájím starého Řecka, pak narazíme na známé jméno – Prométheus. Tento Titán nejenže stvořil člověka, ale také mu přinesl v duté holi oheň, který ukradl bohům. Dovolil si asi příliš, neboť byl za to přikován ke skále na Kavkaze a orel mu kloval játra, která mu každý den naštěstí znovu dorůstala!

Báj je to krásná, my však víme, že oheň poznal pračlověk už v pravěku zásluhou bouřky a dlouho připisoval tento jev nadpřirozeným bytostem. Možná si někdo ještě vzpomene na své dětství, kdy od rodičů slýchával, že při bouřce hrají čerti v mracích kuželky. Blesk že je jiskra, která vzniká při nárazu železné koule a následuje hromobití, když se kuželky kácí…

 



Po více než dva tisíce let se předpokládalo, že bouřkové jevy jsou vyvolávány „suchými parami“, hořlavými sirnými a sodnými výpary, které unikají ze zemského povrchu. Tyto Aristotelovy představy o přírodních jevech začali nabourávat až Galileo Galilei a Descartes, ale ani v jejich době ještě nikdo bouřku s elektrickými jevy nesrovnával.
 
V polovině 18. století však přicházelo bouřkám na kloub hned několik badatelů. Nejznámější – a právem – je Benjamin Franklin, ale pravděpodobně ještě před ním se přišlo na to, že blesk je vlastně veliká jiskra. Francouz Jean-Antoine Nollet poznal řadu společných vlastností blesku a laboratorně vyrobené jiskry, a předpokládal, že atmosférická elektřina vzniká třením vzduchu o vzduch. I zakladatel moskevské university ruský chemik a fyzik  M. V. Lomonosov konal se svým přítelem G.W.Richmannem pokusy s elektřinou. Tito dva vědci sestrojili „hromový stroj“, který měl odvést „hromovou sílu“ na kovovou tyč a Richmann při jednom z pokusů při silné bouřce v Petrohradě v roce 1753 byl bleskem zabit! Lomonosov pak asi jako první si uvědomil, že letní bouřky souvisejí s výstupnými proudy teplého vzduchu, který se ohřál od zemského povrchu. Tím se dostal ke správnému vysvětlení blíže než Franklin a „náš“ Prokop Diviš, kteří se domnívali, že atmosférickou elektřinu, a tedy i bouřku vyvolávají vodní páry, které se při rychlém výstupu vzhůru stávají elektrickými.

Benjamin Franklin přímo excelentně vyvrátil přísloví – devět řemesel, desátá bída! Byl totiž tiskařem, pak novinářem, přírodovědcem, filozofem, a nakonec velkým státníkem – jedním z hlavních tvůrců americké ústavy – „otců zakladatelů“. V roce 1747 začal intenzivně bádat a experimentovat v oboru elektřiny a brzy se začal zajímat i o elektřinu atmosférickou. Nejdříve tedy přišel na to, že – „Elektrické proudění je přitahováno špičatými předměty. Nevíme, zda tuto vlastnost má i blesk. Ježto však ve všech svých rysech, u kterých jsme prováděli systematická srovnávání, má blesk shodné vlastnosti s elektřinou, mohu snad oprávněně předpokládat, že se s ní bude shodovat i v tomto směru?“ A otazník na konci tohoto záznamu ve svém denníku mohl odstranit až po svém slavném pokusu v roce 1752.

Do bouřkového oblaku – cumulonimbu – vypustil na konopném provazu draka s dřevěnou konstrukcí pokrytou hedvábím a s železným hrotem na špici. Jako pikantérie se uvádí, že to hedvábí koupil Franklin své ženě na šaty k Velikonocům, a tak paní Franklinová přišla zkrátka. Pokus byl dramatický. Na konci silného konopného provazu byl přivázán těžký železný klíč a k němu pak krátká slabší hedvábná šňůra. Tu držel odvážný experimentátor v ruce a jiskry, které sršely od železného klíče mu dávaly elektrické rány! Není se co divit, že velký německý filozof Immanuel Kant nazval Franklina „novým Prométheem, který vzal nebi oheň“!

A teď ještě zbývá vzdát hold dalšímu učenci, tentokrát domácímu. Po nešťastné smrti profesora Richmanna v Petrohradě mnoho badatelů pokusy s blesky zastavilo. Prokop Diviš, východočeský rodák, premonstrát, vědec a experimentátor se však nezalekl a pokračoval v nich. Na zahradě fary v Příměticích u Znojma „uvedl do provozu“ dne 15. června 1754 svůj „meteorologický stroj“. Byl to vlastně bleskosvod, přístroj velmi složité konstrukce. Měl 400 kovových hrotů a byl umístěn na stožáru vysokém 15 m a později dokonce 41,5 m. Dle Divišových představ měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, měl odsávat náboj bouřkového oblaku tichým výbojem a zabránit tak vzniku bouřky! Pro pořádek musíme upozornit, že úkolem současných hromosvodů samozřejmě není zabránit bleskům, aby vznikly, neboť to není možné, ale pouze pokud možno beze škod odvádět elektrický výboj do země. Konec toho přístroje byl smutný. V roce 1759 postihlo celou střední Evropu velké sucho a vesničané v Příměticích se domnívali, že je to zaviněno tím, že Divišův bleskosvod rozhání mraky. A tak přístroj strhli a zničili! A nejen to, první hromosvody postavené v našich zemích koncem 18. století nebyly „divišovského“, ale „franklinovského typu“. Ano, prostě platí, že doma není nikdo prorokem!

Ačkoliv Prokop Diviš slavil velké úspěchy jako experimentátor, jeho teoretické představy ještě bohužel setrvávaly na prastarých základech pojímání přírody. Výzkum elektřiny totiž stále chápal jako prostředek k lepšímu poznání „ohně“, což byl jeden ze čtyř základních přírodních živlů – země, oheň, voda a vzduch, přesně v intencích Aristotelových. A ještě další zajímavost o Divišově všestrannosti. Byl totiž také vynikající hudebník a už v roce 1753 sestrojil vlastní hudební nástroj, ve kterém využil elektřiny! Nástroj měl 790 kovových strun, tři klaviatury, trojí pedálový systém a elektřina vyráběná leydenskými lahvemi měla čistit zvuk strun! A tady ještě musím poctivě připomenout, že všechny tyto historické události „vyhrabal kdesi“ meteorolog-historik Karel Krška.

O atmosférické elektřině sice už víme téměř vše, přesto si příroda ještě některá svá tajemství stále hájí, a mezi ně patří i kulový blesk. Tato ohniví koule, která se pohybuje někdy přímočaře, jindy klikatě, vzniká náhle a stejně tak náhle zaniká, někdy potichu, jindy s pořádným randálem, někdy proletí domem, aniž nadělá škodu a jindy je tomu naopak. Přesto stále neznáme vysvětlení tohoto jevu, ani ho nedovedeme vyrobit v laboratoři. Existuje pouze několik teorií. Nejznámější je ta, která předpokládá, že je to koule plazmy, což je čtvrté skupenství hmoty, téměř stoprocentně ionizované. Uvažuje se i o přírodní termonukleární reakci či o antihmotě, kterou dokonce teprve před několika lety objevila v bouřkách geostacionární výzkumná družice Fermi.

Musím ale zakončit tyto bouřkové příběhy naší atmosféry něčím stravitelnějším. Odhaduje se, že v našem ovzduší nad zeměkoulí vzniká v každém okamžiku až 2000 bouřek!  
 
Vladimír Vondráček
* * *
Koláž Mara Zieglerová

Zobrazit všechny články autora            


Komentáře
Poslední komentář: 03.01.2025  13:48
 Datum
Jméno
Téma
 03.01.  13:48 Von
 02.01.  19:08 Vesuviana
 02.01.  14:55 Jaroslava