Paradoxy češtiny - opravdový konec (24)
Už v prvních kapitolkách těchto Paradoxů jsem žehral na babylonské zmatení jazyků, a tak možná nebude na škodu trochu „vykrást“ encyklopedie a připomenout, jak se to zmatení jazyků vyvíjelo v Evropě, kam veškerá civilizace přicházela z východu.
S výjimkou maďarštiny, finštiny a estonštiny, což jsou jazyky ugrofinské, všechny ostatní evropské jazyky vznikly z jazyka „indoevropského“. Ty uvozovky jsou přidávány proto, že je to vlastně jazyk hypotetický, který není a nikdy nebyl nikde zachován, přesto je ale zřejmá příbuznost velké skupiny jazyků, kterým dnes říkáme indoevropské. Patří sem jazyky indoiránské, jazyk řecký, jazyky italické (románské – tedy italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština), jazyky keltské (irština, bretonština, jazyky Galů a Bójů), jazyky germánské (angličtina, němčina, holandština, dánština, švédština, norština, islandština), jazyky baltské (litevština, lotyština), jazyky slovanské, které vznikly z praslovanštiny (čeština, slovenština, polština, ruština, běloruština, jazyk horno – a dolnolužický, ukrajinština, jazyk slovinský, srbský a chorvatský, makedonský a bulharský. Mezi indoevropské jazyky se pak někdy řadí i albánština a arménština. Tolik tedy z encyklopedie a nyní ještě několik posledních postřehů…
Srovnáme-li - opět krátce – a už vážně naposledy – naši krásnou a v poslední době často tak necitlivě przněnou mateřštinu s některými jinými současnými cizími jazyky. Nejprve s některými jazyky slovanskými, u nichž možná někoho překvapí, jak mnoho společných slov stále mají. Slovenštinu jako jazyk nám nejbližší si pak necháme na konec.
Například „česká zvířata“ – psa a lva – najdeme v nezměněné podobě v polštině i v ruštině, tam ovšem psáno azbukou. V bulharštině mají také psa, ale psaného cyrilicí, ve slově lev mají pak místo „e“ tvrdý znak, který jsme bohužel na této klávesnici nenašli! Podobnou záměnu kmenových samohlásek „a“ za „e“ nacházíme i v srbochorvatštině – lev = lav, pes = pas. Chorvati to ovšem píší latinkou a Srbové cyrilicí, nějak se odlišit musí…
Slovenština je nám sice nejblíže, ale přesto má už od druhé poloviny 19. století celou řadu pojmů, kterým zejména mladá česká generace nerozumí, a tak se ze slovenštiny do češtiny překládá čím dál tím více! Nemá cenu připomínat známého bociana či ťavu anebo méně známá slovesa tárať a ohúriť. Zajímavé je, že v českých a slovenských slovech se místo samohlásek spíše měnily souhlásky – viz hmla nebo debna! Samozřejmě mi všechna ta slovenská slova potvora počítač podtrhl, čímž dokázal, že slovenština je pro nás prostě jazyk cizí! Dále co se týče souhlásek, je docela zajímavé, jak málo národů slovanských a vlastně i jiných umí vyslovit naše „h“! A tím jsme elegantně přešli od jazyků slovanských k dalším.
Tady už budeme struční. Jazyky germánské i románské se vyvíjely velmi odlišně od jazyků slovanských, a tak shodných slov najdeme pramálo. Vlastně jen slova vzájemně přejatá. Jakožto nelingvističtí šťouralové jsme ale objevili něco pozoruhodného. Čeština a slovanské jazyky vůbec mají mnohem více samohlásek než jazyky ostatní! Málokdo si možná uvědomí, že třeba nejsvětovější jazyk - angličtina - má vlastně jednu jedinou samohlásku, a to „e“, kterou navíc k našemu marnému vzteku vyslovuje při spelování jako „í“! Snad to znáte – ej, bí, sí, dí, í … všech dalších samohlásek si angličtina při spelování musí vypomáhat nějakými dalšími písmeny. K dovršení všeho se přitom objevuje ještě „skorosamohláska“ „r“, která se navíc vyslovuje jako „ár“ !
A na konec několik nutných omluv. Nejprve za to, že jsem zde opakovaně použil obrázek babylonské věže, který byl uveden hned v Paradoxech č. 2. On se ale opravdu hodí tam i sem. Hlavně se ale omlouvám jazykovědcům a jazykozpytcům, kterým jsem vlezl nejen do zelí, ale snad do všech známých i neznámých zelenin. A v neposlední řadě také vám, eventuelním čtenářům, kteří, jak doufám, přijali tyto řádky a stránky s co největší laskavostí a trpělivostí.
Vážení oddaní čtenáři a čtenářky, všechno má svůj konec, jen jitrnice má prý dva a největší optimisté jich napočítali dokonce sedm! Snad to znáte – pravý konec, levý konec, další čtyři konce mají špejle a konečný konec – když tu naši zabíjačkovou pochoutku sníme! A když jsme takhle nakonec narazili na výtečnou staročeskou lahůdku, tak pro literární gurmány si neodpustím přidat konečný provokativní verš:
Nestyďme se za náš jazyk,
klidně hrdě hleďme zpátky,
poděkujme našim předkům,
vždyť jsme vlastně jejich „zadky“!
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: František FrK Kratochvíl