Příjmení žen
Jméno a příjmení si člověk nevybírá, jedno určují rodiče, druhé po rodičích zdědí. V historii nebylo užívání příjmení povinností a nutností, to bylo až za vlády Marie Terezie, kdy bylo nařízeno první sčítání lidu v roce 1754. Pro vznik dědičného příjmení byl důležitý rok 1786, kdy císař Josef II vydal patent o dědické posloupnosti. Důvodem byla nejen přesná evidence lidí, ale údaje sloužící pro výběr daní či vojenskou povinnost.
Zajímavostí je, že císař zároveň některá židovská příjmení přímo zakázal a Židé byli donuceni přijmout typicky německá příjmení. Zároveň byl seznam dovolených jmen a příjmení a další seznam těch zakázaných. Z těch zakázaných se mohlo vyplatit, ale částka nebyla zrovna malá. Kdo nemohl nebo nechtěl zaplatit úředníkům, kteří s doklady dělaly velké obchody, musel přijmout příjmení, které mu bylo automaticky přiděleno. To nejen podle místa bydliště (Petschek – Pečky) či podle původu, ale zpravidla náhodná (podle oblastí) a výjimkou nebyla ani posměšná příjmení.
Česká příjmení podle typologie byla často odvozena od křestních jmen (Karel, Mikuláš, Petr) od příbuzenského stavu (Dědek, Synek), od řemesla či povolání (Mlynář, Krejčí, Kočí, Hajný), podle lidských vlastností (Protiva, Veselý), podle vzhledu (Dlouhý, Tlustý) či národností (Němec, Rakušan). V příjmeních je zastoupena fauna i flora (Čejka, Slavík, Brouk, Bříza, Dub). Také podle barev Bílý, Černý) prostě v českém jazyce těch možností je neuvěřitelné množství. Po druhé světové válce vznikla vlna počeštění německy znějících příjmení a většinou se vybíralo podle ženských členů rodiny.
Ženy po provdání získaly jiné příjmení a to se přechylovalo pomocí -ová (Nováková), -á (Veselá ), které se přímo nabízí. Problém je - ů (Janů), a tím se nedá nic dělat. Zakončením na -í si žena mohla vybrat koncovku -ová,nebo -í, obě varianty jsou srozumitelné a spisovně správné.
Oficiálně jsem si vybrala -ová i když reaguji na obě alternativy, což se mi jednou velmi vymstilo. Můj šéf běžně používal označení paní Krejčí a tak mne jednou nahlásil na technické školení. Ovšem ta paní nějak zanikla, většina přihlášených byli muži. Což jsem poznala později. Ubytování bylo zajištěno v soukromém bytě v Praze. Navečer jsem s problémy našla starý činžák a oddechla si, když jsem ve třetím patře našla příslušný byt. Otevřela mi starší šedovlasá paní s překvapivým výrazem ve tváři. Ukázala mi dveře do pokoje a zůstala stát. Byla tam stará ložnice z masivním nábytkem někdy z třicátých let. U manželské postele stál chlap a vyděšeně na mne zíral. Já zírala taky.
Muž se představil jako můj kolega z Ostravy a navrhl, že odjede domů. To školení bylo tehdy pro nás oba dost důležité a protože do Ústí to bylo blíže, tak jsem odjela já. Věřila jsem, že druhý den se náhradní ubytování vyřeší. Nevyřešilo a tak denně, celý týden jsem dojížděla. Bylo to docela náročné neustálým hlídáním času. To jsem ještě netušila, že si vlastně celé cestovné budu hradit ze svého. Z cesťáku mi byly zaplaceny jen dvě jízdy s odůvodněním, že ubytování bylo zaplaceno. Byla jsem to proto já, kdo ho odmítl a navíc mi hrozilo, že to nevyužité ubytování mi bude dáno k úhradě. Důvod nikoho nezajímal, viník se nehledal, bylo to přece jen moje chyba.
Dlouhá léta jsem pak ignorovala označení na -í. Po letech jsem se sešla v Ostravě s tímto kolegou, který jediný se mi omluvil, ale to už s úsměvem jsme si připomněli vyděšenou starou paní domácí a naše zírání z nečekaného setkání.
Jaroslava Krejčová
* * *
Koláž Eva Rydrychová a anotační foto https://www.piqsels.com/cs
Příjmení žen