Druhá správní budova Spolchemie v Ústí nad Labem Město Ústí nad Labem tehdy ještě s německým názvem Aussig und Elbe se rychle rozrůstalo a počet obyvatel se neustále zvyšoval. Začal být citelný nedostatek ubytování. Velké podniky jako „Spolchemie“ nebo Schichtovy závody na střekovské straně Labe, řeší částečně problém výstavbou podnikových bytů pro narůstající počet zaměstnanců.
Podle pamětního spisu z roku 1901 při návštěvě císaře Františka Josefa I se areál „Spolchemie“ rozšířil na 70 ha, ze které byla část zastavěna továrními budovami a také podnikovými úřednickými a dělnickými domy.
V areálu bylo 14 kotelen a 46 parních kotlů a do nebe dýmalo 60 komínů, ten nejvyšší do výšky 70 metrů. Byla postavena vlastní plynárna sloužící k osvětlení závodu i města. Spotřeba uhlí činila v roce 1900 243 000 tun. Síť vodovodního potrubí v délce 20 km zajišťovala rozvod vody z řeky Bíliny i z továrních studní. Vlastní vodárna měla tři výškové rezervoáry. Vysoká spotřeba obalů vedla k jejich výrobně, a k dalším pomocným provozům k výrobě pytlů, sudů dřevěných i kovových a demižonů. Spolek měl i vlastní závod na keramické zboží se sedmi pecemi. Doprava v areálu byla kolejová a měřila přes 13 km, část byla úzkokolejná a menší s normálním rozchodem byla napojena na ústecko-teplickou železnici. Vypuknutím I. Světové války byla výroba výrazně ovlivněna na tu, důležitou pro válka, což byla výroba aktivního uhlí do plynových masek či výrobu chlorečnanu draselného, elektrolytickou cestou. V Sokolově investuje do výstavby velkého závodu na karbid a dusíkaté vápno.
Spolek se stal důležitým dodavatelem armád Rakouska-Uherska a Německa. To už fungovala visutá lanovka na dopravu uhlí z dolů u Chabařovic a odvoz popela a odpadu z areálu. Když byla uvedena do provozu elektrárna v Trmicích (1911) získává připojení i závod. Po roce 1920 nese název Spolek pro pro chemickou a hutní výrobu, z lidovým názvem Spolchemie.
Období první republiky po počátečních problémem s akciemi, znamenal další rozvoj nejen závodu, ale i jeho poboček. Mění se sortiment výroby a tím budování nových provozů k výrobě barviv, jejich polotovarů či mísírnu barviv. K tomu nová kotelna, čistírna napájecí vody pro elektrolýzu a mnoho dalších provozů. V Československé chemickém průmyslu hraje Spolek rozhodující úlohu. Nastává období růstu kartelových smluv i složitá propojení s dalšími chemickými továrnami u nás i v zahraničí. Již od svého vzniku byla věnována velká pozornost spojení výroby s vědeckým výzkumem a vložené prostředky do výzkumu se bohatě zúročovaly.
Chemická výroba prakticky ve městě, ovlivnila životní prostředí velmi negativně. Nebyl to už problém jen lidí, kteří tam pracovali 10 hodin denně v jednotvárném, nezdravém a nebezpečném prostředí, město dostává na dlouhé roky smutný přívlastek – smrduté, ošklivé a špinavé. Vliv měla nejen chemička, ale další továrny, které na území města byly.
V roce 1930 vzniká první český mrakodrap s deseti podlažími s výškou 43 metrů od architektonického studia Lossow a Kühne. Již v průčelí nad terasovitou střechou stojí 6 abstraktních plastik od berlínského sochaře Huga Lederera. Představují Chemii,Vědu,Muže s pochodní, Ženu s rohem hojnosti, Obchod a Práci, tedy hodnoty stojící za úspěchy a rozmachem firmy. Železobetonový vyzdívaný skelet, obložený pálenou hnědofialovou lícovou cihlou tzv.eisenkliner a stylovými rohovými opěráky. Podzemní podlaží je rozděleno velkokapacitním tubusem, kterým protéká Klíšský potok. Proto archiv není umístěn tam, ale do předposledního patra, čímž muselo řešení celé stavby být velmi náročné, protože archiv ukrývá celou historii od vzniku. Interiér je propracován s prvky art déco nebo rondokubismu. Široké schodiště s okny prosklenými geometrickou vitráží složenou s různě širokými pásy čirého, mléčného a žlutého skla sahají do nejvyššího patra. Již při vstupu do objektu ohromí rozsáhlý, světlý prostor. Chodby mají dřevěné ostění ve kterých jsou ukryty vestavěné skříně. Pro snazší dopravu nahoru slouží technický poklad, jeden z nejstarších a nejdelších oběžných výtahů tzv. Páternoster ( latinsky Otče náš) název podle opakujícího počítání kuliček na růženci). Při návštěvě archivu jsme ho mohli použít, což většina přítomných využila. Přímo v archivu toho bylo k vidění a k slyšení mnoho. Nejen, že se tam ukrývá písemné bohatství od vzniku podniku, ale i tisíce deskových fotek.
Areál byl snímkován pravidelně i z letadla a doklady, tedy snímky s datem a i jménem pilota pečlivě jsou tam uchovány. Mohli jsme nahlédnout do různých starých materiálů, fotografii a prohlédnout část areálu z ptačí výšky. Také jsme mohli vidět sbírku umělých safírů určených pro šperky, které se tam vyráběly s úžasnou čistotou. I kopie českých korunovačních klenotů obsahují jejich umělé safíry. Ovšem důležitá byla výroba safíru (korundu) pro průmysl a to i pro zbrojní a raketový. A k té se váží dvě zajímavé pověsti. Ta první byla veřejným tajemstvím, protože jeden velký safír byl zabudován jako průzor do první kosmické lodě a letěl s Gagarinem do vesmíru. K tomu žádné doklady pochopitelně neexistují.
Ta druhá je trochu reálnější, protože zpravodajský důstojník Ladislav Kubizňák ve své knize popisuje, jak si Sověti půjčili jednoho pracovníka Spolchemie, aby jim pomohl vyrobit mimořádně velký syntetický korund. Byla to velmi přísně utajená akce a ten chemik pravděpodobně vůbec netušil, že korund je určen do naváděcích hlav protiletadlových raket, které 1.5.1960 sestřelily špionážní letadlo U2. Výroba se neustále zdokonolovávala v roce 2010 se vyrobilo 75 tun, využívaly se v americkém kosmickém průmyslu, při výrobě neprůstřelných skel, v optice včetně vojenské i v LED svítidlech. Z ekonomických byla výroba zastavena v roce 2015 (Čína je levnější) a bude sešrotována. Do ústeckého muzea část drobností byla věnována.
Město Ústí nad Labem tehdy ještě s německým názvem Aussig und Elbe se rychle rozrůstalo a počet obyvatel se neustále zvyšoval. Začal být citelný nedostatek ubytování. Velké podniky jako „Spolchemie“ nebo Schichtovy závody na střekovské straně Labe, řeší částečně problém výstavbou podnikových bytů pro narůstající počet zaměstnanců.
