Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Prozraď mi zrcadlo, jaká jsem
 
Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.

Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.  

Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
 
Těšíme se!
Václav a Ludmila

 
* * *
Terezie Čerbáková - povoláním Fyziofitness trenér v Centru pohybové medicíny Pavla Koláře a úspěšná autorka magazínu SeniorTip

Zrcadlo: Fuj, to jsem se leklo! 
Tereza: No tak, trochu diplomacie prosím, je ráno. Počkej, opláchnu se.

Z: No, to udělej, nevydržím všechno. Nezapomeň, že jsem zrcadlo z bazaru. Ale zato už jsem vidělo leccos. 
T: Jo? A co třeba? 

Z: Naposledy se mě ptala Alenka Šilerová, kdo je na světě nejkrásnější. Co jsem ji mělo říct? Já neumím lhát. 
T: Alenka? Ta je spíš za zrcadlem, ne?

Z: No, ta, co o ní mluvím, tam nejspíš žije. Ty by ses nechtěla podívat za zrcadlo? 
T: Ani ne. Na mě je to až moc fantazie. 

Z: Je fakt, že teď fantasticky nevypadáš.
T: Drzoune! Trochu make-upu, co? Lepší?

Z: Ty kruhy pod očima nezamaskuješ. 
T: No jo, chodím pozdě spát. A v šest ráno po mně chceš, abych měla vyžehlený obličej? Nezdržuj, v sedm mám stát před klientem.

Z: Před jakým klientem?
T: Práce. Jsem fyziofitness trenér. 

Z: Co to je?
T: No, jak bych ti to vysvětlila? Cvičím nefunkční těla oblečená do funkčního oblečení. Ona jsou teda ta těla funkční, ale často v patologických vzorcích. Z toho plyne celá řada pohybových omezení a bolesti. A můj úkol je zlepšit svalovou koordinaci tak, abych to tělo zbavila bolesti. 
 
 
Z: A kde to děláš? Taky mě bolí tady u rámu.
T: V Centru pohybové medicíny Pavla Koláře. Profesor Kolář je totiž autorem rehabilitačního konceptu DNS, který mimo jiné ve své práci aplikuji. 

Z: Co to je DNS?
T: Dynamická neuromuscularní stabilizace. To je takový koncept, který vychází z vývojové kineziologie. 

Z: Mluv na mě česky!
T: Zdržuješ! No dobře, vysvětlím ti to. Náš mozek nám totiž od narození mluví do života. Říká, jak a kdy zvednout nejprve hlavu, otočit se, lézt apod. Pokud teda jsme neurologicky zdraví. A tyhle jednotlivé fáze vývoje kontroluje pediatr. Má tabulky na to, jak a kdy má dítě co udělat, aby se ujistil o jejich zdravém vývoji. Využil je už i světoznámý profesor Vojta a pomohl mnoha dětem s mozkovou obrnou. Skrze neurologické body vlastně zapínal mozek dětí, aby vyvolal svalovou práci, která povede dítě automaticky do dané vývojové pozice. DNS podle Koláře to už nechává na jedinci samotném. 

Z: Jako samo se to tělo zapne do mimina?
T: Ale prosím tě, samo se nic neudělá! Ve zdravém mozku nás všech jsou ty vývojové vzory zapsané. Takže vlastně stačí znát přesné nastavení do každé významné vývojové pozice a mozek si začne vzpomínat. Vzpomínat na to, že se pohybovalo vzorně koordinovaně a nepřetěžovalo jen určitě svalové partie. 

Z: A co jako?
T: Za život jsme si všichni vytvořili jakýsi svůj vzor pohybu. Jako když programuješ tělo. Všechno se zapsalo do našeho mozku. Sezení u počítače, pohyb, sport, noha přes nohu nebo třeba kabelka přes rameno. Proto taky můžeš poznat člověka zdálky podle stylu chůze. Je to jedinečné jako otisk prstu. 

Z: To mi připomíná, že bys mi mohla ty otisky prstů vyleštit. 
T: Nepřerušuj mě! 

Z: Tím, jak jsme si tělo naprogramovali, zatěžujeme nerovnoměrně svalovou soustavu. Tělo si s tím poradí, je chytřejší než my sami. Po delší době nám ale už prostřednictvím bolesti řekne, že u toho počítače sedíme dlouho a špatně, nebo že ten tenis potřebuje nějakou kompenzaci. A když to ignorujeme, naštve se a udělá nám třeba blokádu páteře nebo tenisový loket. A já pak musím takové tělo přeprogramovat. Vrátit mu svalovou souhru. 

Z: Tak to slyším poprvé, že takový programátor existuje.
T: Jsem programátor rovnováhy. Na jedné straně svalům přidávám sílu a na druhé ji ubírám. Nechci nadměrnou aktivitu, ale zase ne žádnou. Pánev nesmí trčet dopředu ani dozadu. Žádný hrb ani plochá záda. Všechno pěkně do lajny. Rovnováha. V ní je tělo nejspokojenější. Nakonec i člověk v životě. 

Z: U mě rovnováhu taky hledáš. Když ji najdeš, stojím. 
T: Na hledání rovnováhy nejsem sama. Na klinice máme lékaře a fyzioterapeuty. Často jdou lidé primárně k nim. Ke mně se pak dostanou zbaveni akutního stavu a po vyšetřeních. To je pro mne výhodnější výchozí pozice. Ale není to podmínkou. Svalovou souhru si vyšetřím i sama. Stačí pak jen správně zacílit cvičení a dojde ke zlepšení. A když to nejde, je cesta opačná, kdy ja předávám klienta fyzioterapeutovi. 

Z: A je to cvičení těžké?
T: Jeden klient řekl, že mu to připomíná techniky španělské inkvizice. Tak asi těžké je.  Podstatná je ale ta kvalita cvičení. Ta to dělá náročnější. S tréninkem se to samozřejmě zlepšuje. Ale mnohem těžší je snížit u lidí to nadměrné svalové napětí. Jako by byli stále v akci. Tak, jak je v akci celá naše společnost. Napětí, stres, hon za čímsi. Všechno je do těch těl vepsáno. A já chci, aby to všechno uvolnili. To bys koukalo, co všechno tělo prozradí a jaká je to někdy legrace. 

Z: To mi nepřipadá.
T: Zas to nesmíš brát tak vážně, není to raketová věda. Já se s klienty nasměju teda hodně. Bez toho by mě bylo jen půl.

Z: Takže stačí jednou přijít a ty je uvolníš a přeprogramuješ?
T: Ooo, nikoliv. Cvičím vlastně mozek, aby řídil svaly jinak! To nejde z místa. Pěkně se mu to musí připomínat neustále. Takže denní cvičení zadávám domů. Ale třeba jen tři cviky. A zlobím se, když necvičí. 

Z: Jak jako zlobíš? Ty máš dát přece ty lidi dohromady!
T: No, to si většina lidí myslí. Že to za ně někdo udělá. Ale já nejsem fyzioterapeut, manuální techniky používám výjimečně. Zapomnělo si, milé zrcadlo, že každý svoje tělo ovládá sám. Já vlastně jen předávám ovladač. Ale jo, zlobím se, laskavě snad. Podívej, mám tričko od kluků z amerického fotbalu, které jsem trénovala. Vidíš, je na něm napsáno "domina". Jak říkám, zlobím se laskavě. Proč mě nazval jeden klient Evou Braunovou, netuším.

Z: Chceš mi tvrdit, že ty, ženská, trénuješ takhle velké a silné muže?
T: Mám v tréninku většinu mužů. Pracuji raději s muži než se ženami. Často jsou muži silní jen na pohled. Jakmile je ale nastavím do korektně provedeného cviku, jsou slabí jako moucha. Egocentrici často psychicky odpadnou a ti osvícení jsou překvapeni, že je nebolí třeba po kliku ramena. 

Z: A co ty tvoje červené oči? 
T: Noční práce, no. Seděla jsem u počítače. Nahrávala jsem komentář k videu na kurz DNS. Připojila jsem se totiž mezi školitele této metody. DNS učí všude po světě fyzioterapeuty a sportovní trenéry. Tohle video bylo na kurz pro pacienty. První kurz, který bude vzdělávat i laickou veřejnost. 

Z: A co ta kytka tam za tebou? 
T: Krásná, viď? To mám od jedné seniorky jako poděkování. A se seniory cvičím nejraději. Jsou až neuvěřitelně disciplinovaní, často velmi vitální. Ale hlavně si s nimi velmi ráda povídám. Jsou vycepovaní životem, základ mají často ještě od Tyrše a přirozený pohyb jako by byl přirozenou součástí jejich života. To nám dneska všem chybí.

Z: Tak už si namaluj nějaký obličej, ať neprasknu. 
T: Nerozesmívej mě nebo si řasenkou vypíchnu oko. 

Z: To nebude těžké, do těch velkých očí se trefíš snadno. 
T: Mamka říkala, že mám velký voči, když jsem si nabrala víc jídla než sním. A já si často nabírám víc věcí, než mohu zvládnout. A pak makám na noční směny. Já to teda vždycky zvládnu, ale za mnou se táhne smrad únavy.

Z: A proč to teda děláš?
T: Baví mě to. A když k tomu přidáš, že jsem takový typický cílař, který neskončí, dokud nedoběhne do cíle, tak ani nevnímám, jak čas běží. A noc poskytuje jeden velký bonus - úplné ticho a klid. 

Z: Tak to jsi pak zralá na léčení. Někdy přece musíš odpočívat.
T: Je fakt, že po státnicích jsem byla úplně vygumovaná. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se vrátila mentálně do normálního života. Studium kombinované s prací naplno byl prostě záhul.

Z: A k tomu ten snubní prstýnek...
T: Kdyby jen to. K tomu snubnímu prstýnky patří ještě dvě děti. Seděla jsem celé léto na zahradě v hromadách učení. Fungovala jsem víc jako teploměr než jako máma. Věděla jsem přesně odkud fouká vítr, kdy vychází a zapadá slunce. Z toho bude jednou fejeton. 

Z: Ty píšeš fejetony?
T: No jo. Není to bůhvíjaké umění, ale to mě netrápí. Zásadní pro mě je, aby se čtenář zasmál, ale zároveň aby to neměl zadarmo. V tomhle šíleném světě, kde se na nás valí hromady negativních zpráv, přijde odlehčení vhod. A i když život podražil, stále máme hodně věcí zadarmo díky všemožným technologiím. Bez pohybu a bez přemýšlení můžeme tupě konzumovat. Tak já svoje fejetony prostě takhle zadarmo dávat nechci. Ať si klidně u nich prosedím noci.

Z: A ty vlasy si budeš česat jak dlouho ještě? Říkalas, že pospícháš. 
T: Tak musím trochu vypadat, ne? Ráda si dělám netradiční účesy. Teď už to jde. Když jsem měla vlasy po kolena, bylo to složitější. Zítra to bude jen cop, neboj. Jedu do Tater.
 
 
Z: Jo, Tatry, procházka, turistika. Vezmeš mě s sebou?
T: Ani náhodou! Tam tě nepotřebuju! Vezu všechno v mikrobalení. Kdo by se s tebou tahal. A procházky? Tak můžeme tomu tak říkat. Pár procházek po známých vrcholech udělám, abych ty hory dostala do těla, a pak se sejdu s Tonem, vybereme nějaký kopec, který není přístupný turisticky a jdem si na něj vylézt.

Z: Ty jo! A to se nebojíš?
T: Bojím se vždycky. Ale zároveň vím, že to je nezbytná součást lezení. A tím taková moje terapie.

Z: To bys spíš měla jít na terapii po lezení, ne?
T: Ale prosím tě, horolezení je jako život. Nedostaneš nic zadarmo. Nedá se moc švindlovat. Teda dá, ale zaplatíš za to. Musíš se umět správně rozhodnout. Můžeš se vztekat jak chceš, ale cesta zpátky je málokdy schůdná. A stejně jako v životě se věci zdánlivě nemožné vyjeví jako zvládnutelné. Ale bez toho, abys to zkusilo, se to nedozvíš. Pro mě je to sakra terapie. Ovládnutí strachu, upuštění přetlaku, překonání se, závislost na vlastních silách. No vidíš, vlastně tě mám s sebou! Vzdyť já si tím lezením nastavuju zrcadlo. A nezapomeň, že celý den pracuju s lidmi. Hory bez nich jsou moje kompenzace. Na umělé lezecké stěně bych toho nedocílila.

Z: Takže potřebuješ co nejvyšší vrchol.
T: Vůbec. Na výšce nezáleží. Spíš na obtížnosti lezecké cesty. Nejsem v tom dobrá. Ale líbí se mi dělat věci systematicky, takže každý další vrchol volím těžší. 

Z: Tak to budeš brzy na Everestu.
T: Ani náhodou! Svírá se mi srdce, když vidím fotky z Everestu. Zástupy lidí a po nich bordel. Je mi té hory líto. Je mi líto vlastně hor obecně, jak se přiblížily člověku. Jak se obyčejný člověk může dostat do kdysi nedostupných míst bez velké námahy, bez přípravy, přemýšlení. Pak potkávám v horách lidi v sandálech a často i v místech, která jsou pro ně uzavřená. Nejen hory jsme si tak přiblížili, že nám zmizela pokora. 

Z: Copak na Mont Everest vede lanovka?
T: Ty jsi vtipálek. Zatím ne. Ale zaplatíš si šerpy, koupíš kyslík. Ale jedovatě musím říct, že ty lidi se tam vytřídí podle skutečné fyzické kondice, genetických dispozic, počasí a nadmořské výšky. Já bych na to neměla. Vyžadovalo by to tvrdý trénink a mnoho času a peněz. V osmi tisících metrech nad mořem nejsou podmínky pro život. Vlastně tam tělo umírá. A já chci žít.

Z: A kde jsi byla nejvýš?
T: Počkej, vidíš přece, že mám v puse kartáček. Byla jsem na vrcholu Mont Blanc. To je nějakých 4800 m/m. Na vrchol vede cest víc. Ta z Francie je nejlehčí a taky je samozřejmě nejlidnatější. My jsme šli italskou cestou, ta je pestřejší a tím prakticky bez lidí. Ale na Mont Blanc se vlastně neleze v pravém slova smyslu. Tam se potýkáš spíš s těžkým batohem, protože jdeš přinejlepším tři dny, mačkami na ledovci, počasím a každý podle svého s nadmořskou výškou. No a je to trošku větší díra dolů, no. 

Z: Já bych spíš řeklo, že jsi blázen.
T: Je to droga. To vážně, takový stav popisuje psychologie sportu. A už musím jít, nestihnu si dát kafe kvůli tobě.

Z: Počkej, natoč mě ještě jinak, abych tě lépe vidělo.
T: Vždyť jsi z bazaru, vidělo jsi už hodně. 

Z: To teda jo. Vidělo jsem spoustu lidí, ale jen některé jsem si nechalo v paměti. Třeba ty, co byli jakoby bez tváře. Odrážely se ve mně spíš jejich činy. Malé. Zdánlivě nevýznamné. Nezištné. Sice z bazaru, ale nejsem hloupé. Vidělo jsem, že jim to přináší smysl do života.
T: Moje kamarádka Jana, která asi patří do té skupiny lidí, co popisuješ, říká: Když můžeš, tak musíš. Možná kdyby takových lidí bylo víc, nepotřebovali bychom dobročinné nadace. Každý by pomohl trochu tam, kde je to zapotřebí. 

Z: A ty pomáháš?
T: Haha, ty mě bavíš! Víš jak? Když můžeš, tak musíš. 

Z: Připadáš mi spíš dost drsná. 
T: Tak to jsem netušila, že budu mít zábavný den hned od rána. Ale jo, asi jsem. Myslím, že mám základ ze střední technické školy. Mezi samýma kluky jsem se musela asi nějak formovat. A pak mě život nějak dotvořil. Asi jsem spíš věcná. Zatáčky mě zdržují, křižovatky je potřeba řešit, a ne si na nich lakovat nehty. V kombinaci s tím zaměřením na cíl z toho mohu vyjít jako drsoň. Ale je to asi jako s těmi fejetony. Nedávám to zadarmo. 

Z: Tak ještě kousek mě pootoč. 
T: Chceš vidět tu naši základní partu, co? Jo, jsou věci, které v zrcadle vidíš až po delším čase. Mám takovou velkou partu, se kterou léta cvičím. Až dneska vidím, jak se ta léta cvičení na nich odrazila. Organizuju pro ně taky dvakrát ročně pobyt se cvičením v Krušných horách. 

Z: Určitě na ně děsně řveš.
T: Já neřvu, pouze zdůrazňuji. Tohle preventivně říkám novým cvičenkám, aby se mi tam psychicky nesložily. Dneska už ty mladý holky nic nevydrží. 

Z: A co ty aktivity s dětmi?

 
  

T: Aha, ty myslíš ty tábory? Tak ty děláme s kamarádkou Helenkou. Vidíš, další do party, která má dokonce ocenění města Prahy za svoje dobročiny. Pěkně nám to spolu klape, ona je anděl a já čert. I na Mikuláše spolu děláme besídku pro děti. A hádej, jakou mám úlohu?

Z: Čerta, co jiného.
T: Trefa. Ušila jsem si kostým, ve kterém mě ani můj syn Hynek roky nepoznával. Dnes už je mu 11 let a má to na háku. Anděla už mi loni dělala moje dcera Juli. První anděl, který byl vyšší než Mikuláš. V jejích 15 letech přerostla i čerta o 10 cm. A teď už se chystá na studium architektury. Asi bude navrhovat rozhledny. A já jsem v čertovi jako doma. Schovám se za kostým a můžu uplatnit i tu herečku ve mně.

Z: A tvůj manžel je ještě zdráv?
T: Děkuji za optání, jako rybička. Já vím, kam tím míříš. Za ta naše společná léta už ví, že když můžu, tak musím. Ale teď už vážně musím. 
 
Terezie Čebáková (a zrcadlo)
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 04.08.2023  23:07
 Datum
Jméno
Téma
 04.08.  23:07 Evussa
 01.08.  12:28 Terezie Čerbáková Poděkování
 31.07.  10:53 Vesuviana
 31.07.  08:24 von
 31.07.  07:41 Ivan
 31.07.  07:08 Přemek