Už jsou tady!
„Vidím, že jste všichni v dobré náladě, to mám radost,“ uvítal Zdeněk své podloubníky, „dnes byl den jak vyloupnutý za slunovratu. Teploučko a žíznivo.“
„To víte Zdeňku, už jsme se těšili na naší tankovou plzničku, která zase nabrala na mincovní váze, hezkejch pár halířů,“ odpověděl mu s trochou ironie inženýr Doubek.
Jejich klub však plnou účast zatím neměl. Chyběl fotograf Chudoba, který byl jindy u stolu jako první a na tomto zvyku si dával záležet. Také skoro nikdy na společných večerech nechyběl.
„Něco mu do toho asi vlezlo,“ pokusil se ho omluvit svým bručivým hlasem pan Váša.
„Snad nemyslíte na nějaké brouky v hlavě?“ doplnil ho drogista Bouček, „Von je poslední dobou samá starost.“
„U něho v hlavě určitě ne,“ ozval se redaktor Kolda, „to spíš možná někde v bytě. Vzpomínám, že před časem říkal, že jim snad v domě lezou nějaký brouci.“
„Cože jim tam leze?“ nedůvěřivě se zeptal doktor Kárný, který se při zmínce o hmyzu v domě celý roztřásl.
Mezitím Zdeněk nečekal a přinesl první rundu napěněných půllitrů. Využil jejich rozverných hlášek na adresu Chudoby a nabídl chutné menu paní Alžběty, bramborový guláš s klobásou, masovo-zeleninovou směs po mexicku, bramboráčky s králičí směsí a vepřové kotletky s ančovičkami.
Všichni si objednali guláš, jen doktor Kárný se odvázal a na svou dietu si dal masovo-zeleninovou směs po mexicku.
Než stačil Zdeněk s Rachotou přinést další piva, otevřely se rázně dveře a vstoupil udýchaný Chudoba. Ve tváři měl tajemný skleslý výraz, s přimhouřenýma očima a úzce sevřenými rty. Krákoravým hlasem společnost pozdravil: „Jen dál!“
Na hromadnou odpověď klubovým pozdravem zděšeně vyhrkl:
„Pánové, už jsou tady!“
Všichni zůstali jak zdřevěnělé loutky. První se probral inženýr Doubek, který to nevydržel a s pocitem svého místa předsedy se Chudoby důležitě zeptal:
„Kdo je tady prosím vás, nelekejte své přátele. Již tak jsme měli starosti, co je s vámi, že nejdete.“
„Už jsou tady,“ odmlčel se a znovu významně opakoval, „rusové!“
„To nám tedy chybělo,“ sklesle zamumlal školský inspektor Hanák, „já myslel, že je definitivně vyprovodil ten muzikant Kocáb, a oni jsou tu zas?“
„Jó, jsou u nás,“ dotvrdil Chudoba s úsměvem tragéda, který špatně probodl soka.
„No tě pic, to se máte na co těšit,“ jistým hlasem dodal redaktor Kolda, který pochopil, že se jedná o hmyz, „těch se jen tak nezbavíte.“
„Snad nejde o šváby?“ polekaně se zeptal doktor Kárný, který ke své dietě měl ještě silnou alergii na domácí hmyz.
„Ale né,“ upřesnil Chudoba, „opravdu jsou u nás v domě rusi. U sousedů se rojí jak mravenci, u mě jsem zatím chytil dva, ale prej se to rozmnožuje jako vši.“
Chutný bramborový guláš s klobásou podloubníci hojně zapíjeli plzničkou, aby spláchli první odporný dojem z brouků. Inženýr Doubek se ujal své funkce a navrhl, že všichni Chudobovi pomůžou. Ustanovil tři dvojice, dohodli se na termínech. Seženou si prostředky pro boj a budou každou noc hlídat a likvidovat lezoucí mršky.
„Přece nemůžeme kamaráda nechat v nouzi. Připravíme byt a ateliér pro zásah, a to by bylo, abychom ty rusáky nezlikvidovali. V sobotu na to vletíme!“
„Měli bychom také zajišťovat pravidelný přísun piva v plechovkách, abychom byli ve správné pohotové náladě,“ doporučil drogista Bouček.
Protože další debata vázla a nerozvinula se ani vzpomínkami na Fandu, rozešli se tentokrát podloubníci brzy, ani si nezazpívali „Jen dál, . . .“
Následující sobotu, jak bylo dohodnuto, hlídala u Chudoby v ateliéru první dvojice, školský inspektor Hanák a redaktor Kolda. Všechny kouty vystříkali biolitem, rozmístili lapací pasti a po desáté hodině zhasli. Ticho rušily jen zvuky otevíraných plechovek s plzničkou. Chudoba seděl u vypínačů a po půl hodině náhle rozsvítil. Všichni vyskočili a upřeně se rozhlíželi po všech koutech a škvírách. Nikde nic. Hlídku ukončili a spokojeně se rozešli.
Druhý den byli na hlídku vysláni pánové Váša a Bouček. Situace se opakovala, žádného rusa domácího nezahlédli. Další noc s inženýrem Doubkem a doktorem Kárným byla také stejná.
Při dalším setkání byla zhodnocena přijatá opatření. Chudoba se dostal dokonce do podezření, že si celou akci s rusama vymyslel, aby byla legrace.
„Pánové,“ vážným hlasem začal redaktor Kolda, „někde je chyba. Rusové nejsou blbci. To musej bejt mazaní brouci a musíme na ně jinak.“
„Jak byste na ně chtěl jít,“ znechuceně se zeptal inženýr Doubek.
„Podívejte se,“ pokračoval Kolda, „když nejsou po rozsvícení vidět, můžou bejt i po tmě slyšet.“
„Takovej sluch s přihlédnutím k našemu požehnanému věku nemáme,“ namítl drogista Bouček, „to nemůže zabrat.“
„Ale může,“ nenechal se odradit Kolda, „v redakci máme zapůjčené špionážní poslechové zařízení od včelařského klubu Jitřenka, které se jim velmi osvědčilo při poslechu včel v úlech. Je to fantastický zvukový zesilovač. Rus leze a my ho uslyšíme. Co potom? Rozsvítit a bác! To je přece jednoduchý. Zítra to můžeme vyzkoušet.“
„Sakra redaktore, vy ste hlava,“ zaradoval se inženýr Doubek, „jestli by se to osvědčilo, tak si můžete založit svou firmu a zaškolit dezinfektory. Víte kolik je domácností, které by vás na rukou nosily?
Bylo rozhodnuto. Další dvojicí byli Kolda s panem Vášou. Zařízení připojili do zásuvky a stojan namířili reflektorem na kuchyňskou linku. Kolda si nasadil sluchátka a zpozorněl. Dohodli se, že jakmile Kolda zaslechne plazícího se rusa, dá pokyn, Váša rozsvítí a vrhne se na něho. Neuplynulo mnoho času, Kolda se vrtěl, jako by něco slyšel. Nevydržel a strčil do Váši. Ten bleskově rozsvítil a vyskočil. Nic, nikde žádnej rus.
Zařízení nezklamalo. Skutečně bylo slyšet slabé skřípání a chrastění, prokládané jemným sípáním. Jenže se ukázalo, že to byly zvuky vydávané panem Vášou z průdušek způsobené jeho dušností. Protože podobnými potížemi trpěli skoro všichni, byl nakonec špionážní přístroj vrácen redakci Českého včelaře a řešily se další možnosti v boji proti rusům.
Drogista Bouček navrhl použití dýmovnice Dobol Fumigator na hubení hmyzu, štěnic, vší, blech a lezoucího hmyzu, kterých měl na krámě několik druhů.
„Poslyšte Chudobo, já bych vám doporučil naprosto bezpečnou, ale velmi účinnou věc. Jedná se o dýmovnici.“
„Kdepak pane Boučku,“ zalekl se Chudoba, „to nejde. Já vím, co taková dýmovnice dokáže. Na vojně jsme při nich zkoušeli masky. To bylo na cvičáku ve stanu, ale tady jde o ateliér, pochopte. Přece si nezničím drahý materiál.“
„To se nebojte, dýmovnice Dobol je aktivovaná vodou, žádné nebezpečí požáru nehrozí, žádný stopy na stěně, nebo nábytku nedělá. Je to jen suchý kouř, leze to do všech škvír.“
Nakonec se Chudoba nechal přemluvit a příští den odpoledne v kuchyni zavřeli dveře, utěsnili okna, otevřeli šuplíky a dýmovnici spustili. Podle návodu rychle opustili byt a šli na večeři za paní Alžbětou do podloubí. O riskantním zásahu věděli i ostatní podloubníci a očekávali, že je budou Bouček s Chudobou informovat, jak dopadli.
„Víte, co je na celém tom boji s brouky zajímavé?“ zeptal se inženýr Doubek, „Od té doby, co jsme zahájili boj s Chudobovými rusy, se žádný neobjevil. Nevím, čemu za to můžeme vděčit.“
„Možná je to tím,“ přiznal se Chudoba, „že u sousedů měli na to firmu, a oni zašli také ke mně a něco tam stříkli.“
„Tak to je jasný, proto jsme nikdy žádného rusa ani nymfu neviděli. Zneškodnila je firma a my jsme byli jen pro smích. To se povedlo pane Chudobo, to se povedlo.“
Pokud poslední akce s dýmovnicí pomohla definitivně s rusy skoncovat, bylo dobře. Horší to bylo s příjezdem hasičů, které zavolali učitelé z protějších základní školy, když zpozorovali přes ulici podezřelý čoud za okny fotoateliéru pana Chudoby. Měl štěstí, že za jejich výjezd nemusel nic platit.
Dlouho ho mrzelo, že se vůbec k rusům přiznal. Na večerech podloubníků byl vždy všetečně dotazován, jestli už jsou tady. Jen dál.
Ukázka z knihy Malostranský podloubníci, kterou autor vydal vlastním nákladem ve STUDIU N Praha v roce 2022 a již je rozebraná.