Byla jednou jedna babička, ale nebyla to obyčejná babička, byla to moje babička. Uměla pěkně hubovat, daleko lépe jí ale šlo vyprávění pohádek. Byly to krásné pohádky a vůbec nevadilo, že v nich sedmihlavá princezna nečíhá na Červenou Karkulku vracející se před půlnocí z bálu, aby jí doma trpaslíci nenadávali. Byly to pohádky, které napsal život sám.
O tom, jak se její tatínek učil ve Vídni krejčím. Jak po válce nebyla práce a on se nechal naverbovat do armády, jak ale nedokázal po nikom vystřelit a raději snědl kus křídy, aby dostal horečku a nemusel se toho blázince účastnit.
Jak si našel ženu, se kterou dlouho nemohli mít děti, až se jim po dlouhých letech konečně narodila docela maličká babička Boženka.
Jak byla rozmazlená a pořád se vztekala, až s ní maminka zašla k doktorovi, který jí předepsal medicínu v podobě vrbového prutu, kterým měla pravidelně dostávat na zadek.
Vyprávěla, jak se těšila ze slabikáře, který dostali první den ve škole, jak ho ale museli druhý den odevzdat a zpátky ho dostali celý začerněný, protože začala válka a o některých věcech se už nemohlo mluvit. Dozvěděl jsem se, jak se prala s kluky, jak dokonce jednomu rozbila kamenem hlavu, a jak se naučila plavat, když ji kluci hodili do řeky.
Jak s tatínkem chodila za zákazníky, a když neměl jeden sedlák peníze na zaplacení, zaplatil jízdním kolem, které si malá Boženka dlouho přála. Kluci z ulice děvčátku kolo záviděli, potají vždy vypustili duše a potom, pod záminkou, že to opraví, si kolo půjčili, duše nafoukli a sami se vozili.
A taky pohádku o tom, jak se seznámila s mým dědečkem jsem měl moc rád. To se hrálo ono slavné fotbalové utkání mezi Nezdenicemi a Bojkovicemi. Babička z Bojkovic, dědeček z Nezdenic, každý fandil svému týmu. Stáli vedle sebe na lavici a pořád se pošťuchovali. A že se jim to zalíbilo, uspořádali veselku. A tak se spolu vesele pošťuchují dodnes.
Bylo, nebylo