Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha. Nějaké to opálené obočí je samo sebou, tak akorát připečený prstík také není na škodu, stejně jako několik doušků báječně štiplavého kouře. To vše je mnohonásobně vyváženo blahodárným pocitem malého žháře rozsévajícího oheň, kam ho jen napadne.
I když to je samozřejmě přehnané, pálit se může právě jenom sláma a to ještě jenom po částech, aby nevzplálo sousedovo pole, na kterém sice kromě kousku suché slámy nic není, jenomže za sousedovým polem je další pole a další a za ním začínají první domy, taky náš dům tam někde začíná a nechtěl bych ho proměnit v popel. Také na stromy je třeba dávat pozor, sláma se od nich musí odhrabat kus dál, nelíbí se ovoci růst na ožehnutých větvích.
Je to krajně sváteční chvíle srovnatelná s přijímáním posvěcené hostie v kostele, když ti děda vloží do dlaně krabičku zápalek. Chvíli si ji prohlížíš, potěžkáváš ji, zkrátka jak jen můžeš, prodlužuješ tu omamnou chvíli, pak vytahuješ zápalku, zažeháváš ji a přikládáš k hrstičce sušiny, kterou sis vyvolil za pochodeň.
A potom se už jenom jako opravdový bůh na různých místech dotýkáš pruhu slámy běžící z jednoho konce pole na druhý a pozoruješ, jak za tebou zůstává spálená země ještě tu a tam ožívající osamělými plamínky poztrácenými ve strništi. A jsi to opět ty, pán nad životem a smrtí, kdo má moc prodloužit jejich tanec přidáním několika stébel nebo je v mžiku zašlápnout v popel.
Pole v plamenech