OLTÁŘÍK
Pomalu kráčela k vrcholu čedičové homole na jejímž vrcholku jsou zbytky bývalého hradu Oltářík. To jméno mu sedělo, z dálky opravdu připomíná tvar nějakého oltáře. Nakonec prvním majitelem byl Jakoubek z Vřesovic, známý husitský válečník, který si ho nechal postavit na ochranu svého majetku, který v bojích tehdy získal. Hrad tedy plnil spíše vojenskou roli a proto si vyhlédl dominantní kopec, který ho chránil před případným ostřelováním, tehdy vznikajícím dělostřelectvem. Jeho stavební vybavení bylo jednoduché, navíc pro velkou stavbu tam ani nebylo místo. Historici odhadovali z dochovaných písemných materiálů, když byl v roce 1450 zastaven i s vesnicemi Janovi z Polenska, že byl postaven dříve. Majitelé se rychle střídali, jak bylo v té době zvykem, což se dozvídáme díky zaznamenaným dědických změnám v Zemských knihách či při soudních sporech. Ovšem majitelé sami hrad nestavěli, na to měli své poddané.
Protože nebyla odborníkem na stavební slohy měla v ruce mapku, která ji umožňovala orientaci v té haldě kamení, jak to škodolibě nazval soused, který ji tam po cestě vysadil. Už cestou nahoru po orientačních značkách se chvílemi zastavovala, z části proto, aby si odpočinula, ale hlavně pro nádherný rozhled na České středohoří. Na staré hrady se chodí zásadně na jaře, to ještě vegetace nebrání v rozhledu, byla to dobrá rada. Rozhled z vrchu byl fascinující, počasí nádherné, liduprázdno a tak mohla chodit a vše si prohlédnout. Nebylo toho sice mnoho, původní objekt byl velmi malý. Žádné opevnění se nedochovalo, měl obytnou věž, v suterénu jednu místnost, ze které se chodilo do patra, do velkého sálu. Z původně štěrbinového okna se dochovala severní špaleta jeho niky a překlady z velkých kamenných placáků. Zdivo o šířce 160 cm dávalo jasně najevo, co ta práce, většinou ruční, tehdy obnášela, kolikrát člověk musel vzít kámen do ruky, aby ho správně zasadil. A to nemluvě o dopravě, určitě taková pohodlná cesta kterou ona šla nahoru, tehdy tam nebyla. A přitom musí smeknout před těmi dávnými staviteli, protože jejich dílo i když už ne úplné, vydrželo až do dnešních dob. Vždyť hrad byl opuštěn v roce 1544 a určitě i v těch letech žádnou údržbu neměl natož později.
Času k domluvenému odjezdu bylo dost a tak usedla v blízkosti skály a dívala se do krajiny a přemítala, jaký tady život tehdy, asi byl.
„Co tu chceš“? Trhla sebou. Jakýsi divný dutý hlas se ozývá odněkud ze skal. Nikoho však nevidí, ale odpovídá, že jen odpočívá. „Stále se tu někdo courá, nemám tu už žádný klid“. „Ty tu žiješ ?“ Stále nikoho nevidí. „Běž pryč, nemám rád lidi. Stále všechno jen ničíte, přírodu i skály“. Já se jen tady dívám, je tu nádherné ticho, probouzející se příroda. „Ale, také patříš mezi ty ničitele, jdi pryč“.
Raději odchází stejně už je čas k odjezdu a neví, zda se jí to jen nezdálo. A jen tlumený hlas za ní volá “je tady sklep plný starého vína, najdi ho a můžeš vypít všechno, ale...“ Dál už to neslyší, dole troubí auto a jen se jí zdá, že ten hlas se jí vysmívá. Ale slova, že člověk je jen ničitelem jí utkvěla v hlavě. Přemýšlela a najedou vše vidí úplně jinak. Vždyť nikdo se přírody neptá, zda může lámat kámen, stavět velká sídliště tam, kde byly doposud pole či louky. Znečisťovat vodu, vyrábět auta, z údolí dělat ohromné skládky všeho, ničit lesy. Vlastně budovat všechen ten luxus, kterým se lidí obklopují. Ne, nechce aby se vše vrátilo do doby pravěku, kdy člověk bojoval s přírodou aby přežil, většina z nich by tu dobu vlastně ani nepřežila.
Ano, člověk se opravdu nejvíce podepisuje na devastaci svého domova, na celé modré planetě. Hlas měl pravdu, také ona patří mezi ničitele.
Jaroslava Krejčová
* * *
Anotační foto: Jaroslava Krejčová
Foto krajiny: https://www.louny.eu/cz/ceske-stredohori/409/ Zobrazit všechny články autorky
OLTÁŘÍK