„Svoboda jednoho končí tam,
kde začíná svoboda druhého.“
John Stuart Mill
Respekt ke druhým znamená uvědomění si toho, jak jsme navzdory vnějším podobnostem neuvěřitelně rozdílní a že to je nesmírně krásné, obohacující a plné příležitostí. Každý v něčem vynikáme, dokážeme být v něčem velmi dobří, třeba i jedni z nejlepších. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že každý v sobě může objevit talent k něčemu výjimečnému. Záleží na naší touze, motivaci, úsilí i troše onoho nezbytného štěstí, jestli dokážeme nalézt právě to, v čem můžeme být zbytku vesmíru prospěšní a v čem můžeme vyniknout. Pustíte se do toho? Rozvinete svůj potenciál naplno? Stejně tak ovšem existují desítky, stovky a snad tisíce činností a maličkostí, které se nám nejenže nedaří, ale mnohdy jsme v nich k uzoufání strašní a nepoužitelní (například já v kuchyni). Vědomí naší rozdílnosti, toho, že každý v něčem současně vyniká a v mnohém dalším vůbec, to poskytuje skvělý základ respektu k druhým lidem. Je to vědomí, že nikdo není celkově lepší ani horší – každý jsme prostě jiný, každý disponujeme přednostmi i slabinami. Pokud budete mít někdy tendenci se nad někoho povyšovat, zapátrejte po tom, v čem je ten druhý lepší než vy sami. Někdy to je zjevné na první pohled, někdy si to žádá chvilku detektivní práce, nicméně většinou to bývá až překvapivě (nemile) snadné takovou věc najít.
Nežijeme životy druhých, tak je nesuďme. Nepřestávám být fascinovaný tím, kolik energie a času někteří lidé investují do řešení problémů druhých, aniž by k tomu měli jakýkoliv důvod či oprávnění. Nehodnoťme, nesuďme, nedávejme nevyžádané rady. Spousta věcí se určitým způsobem jeví navenek, ale jak vypadají pod povrchem, o tom nemusí mít zdání nikdo jiný než daný jedinec. Stokrát se můžeme chvástat tím, jak my bychom tu situaci vyřešili lépe, kdybychom byli v kůži toho a tamtoho, ale faktem zůstává, že nejsme. Nevíme. Tak buďme tiše, buďme pokorní. Nabídněme pomoc, ale nehrajme si na ztělesněnou dokonalost. I na nás se dívají druzí a hodnotí nás, soudí a odsuzují… Je nám to milé? Je nám to prospěšné? I kdybychom tisíckrát dobře mínili tu nevyžádanou radu, pamatujme, že každý má právo jednat podle svého uvážení, protože on nese zodpovědnost za svůj život, své činy a jejich důsledky. Jinými slovy, každý má právo pokazit si svůj život sám. Samozřejmě je těžké sledovat, jak se někdo, na kom nám záleží, řítí vstříc katastrofě (když se do ní skutečně řítí, ne když si to jen myslíme), přesto pokud si od nás nechce nechat pomoct, pokud se do té propasti zřítí – je to jeho pád, ne náš. I to je respekt, i když to samozřejmě bolí.
Respekt k druhým nám může pomoci posílit i vědomí, že existují různé pravdy a názory, z nichž žádný nemusí mít obecnou platnost (někdy samozřejmě může – jako kupříkladu základní etické principy). V přírodních vědách je to v tomto ohledu o poznání jednodušší. Dvě plus dvě se v matematice rovnají čtyři, věci padají v důsledku gravitačního zákona vždy dolů a Slunce se díky rotaci planety objeví na obloze každé ráno. Ve společenských vědách představuje hledání objektivní reality mnohdy zapeklitý oříšek. A pravda v mezilidských vztazích může být mnohdy vysoce relativní. Vžijme se do situace, kdy mladá dívka chce jít v pátek večer na party s kamarádkami, rodiče o tom nechtějí ani slyšet. Následovat může hádka, citové vydírání, manipulace, výhrůžky, výčitky a nakonec vztek, frustrace, bezmoc a pocit křivdy. Vše na obou stranách. Obě strany se cítí v právu, obě strany nechápou postoj té druhé. A obě strany mají ze svého omezeného úhlu pohledu pravdu. Děvče, které se touží jít bavit, stejně jako rodiče, kteří se o ni bojí. Nedostatek empatie jim ale neumožňuje nahlédnout na problém očima toho druhého a nedostatek respektu jim brání dojít synergie.
Každý si životem neseme jiný úděl a čelíme odlišnému osudu. S něčím se narodíme, něco do nás vloží výchova, něco škola a naše sociální prostředí, k některým názorům dospějeme postupným sbíráním zkušeností sami. A pokud nezasahujeme do svobod, práv či důstojnosti ostatních, je naše chování v pořádku a nikdo by ho neměl soudit či nás dokonce za naše přesvědčení jakýmkoliv způsobem znevýhodňovat či dokonce perzekuovat. Pokud porušujeme práva druhých, je to bez diskuze špatně. Ale když ne, tak buďme laskaví, naplňme srdce soucitem, chovejme ke druhým úctu. Je přirozené, že zastáváme různé, mnohdy protikladné ideologické přesvědčení, volíme jiné politické strany a chováme ne příliš kompatibilní přesvědčení o uspořádání lidské společnosti. Pokud nepatříme mezi zastánce totalitní, rasistické či jinak nerespektující nedemokratické ideologie, která podněcuje nenávist a usiluje o zásahy do lidských a občanských práv a svobod druhých, je to v pořádku. Diskuze a pluralita názorů patří k základním stavebním kamenům každé demokratické a svobodné společnosti. Pokud někdo fandí Pardubicím, druhý Hradci, je to v pořádku, pokud po sobě neházejí dlažební kostky, dýmovnice a nevyhrožují si smrtí. Je zcela legitimní vyjádřit nesouhlasný názor, děje-li se tak kultivovanou asertivní formou a nedochází k napadání osob našich názorových oponentů. Někdo by si na sebe v životě nevzal oblečení jako někdo jiný, ale pokud se tím nedopouští společenských prohřešků, proč ho veřejně zostuzovat a pranýřovat? Stejně se to má s náboženským přesvědčením. Pokud mě má víra nevede k tomu, abych ubližovat druhým, nerespektoval je a prosazoval slepě své náboženství proti jejich vůli či na úkor ostatních, komu je co do toho, zda věřím v křesťanského Boha, jsem praktikující buddhista či věřím v rytíře Jedi a všeprostupující Sílu?
I kdybych věřil v náboženství létající čajové konvice řízené inteligentními myšmi, je to moje věc, když vám ji nevnucuju. Je mi smutno z toho, že ani po tisíciletích vývoje a bezpočtu válek, mrtvých a skrz naskrz špatných zkušeností, se lidé nedokáží posunout ani v tom aspektu respektu, že naše vrozené biologické charakteristiky nemůžou být důvodem k zakládání nerovnosti a dokonce nenávisti mezi lidmi. Že etnický původ, barva kůže, vlasů, očí ani žádná další podobná charakteristika nic nevypovídá o kvalitě, slušnosti či schopnostech daného jedince. Že naše sexuální identita a orientace patří k našemu vnitřnímu nastavení, na které máme plné právo, že si každý může svobodně rozhodnout, koho bude či nebude milovat.
Musíme se naučit pohlížet na příslušníky svého druhu bez předsudků a ve svém vnímání se zřeknout zautomatizovaného třídění na ženy a muže, mladé a staré, bílé a barevné, zdravé a postižené… Ano, lidský rozum extrémně rád třídí a vytváří nejrůznější systémy, jenže ne vždy to patří na pořad dne. Musíme se nejprve naučit vnímat druhé jako lidské bytosti. Jejich základním atributem je lidství. Veškeré další dělení na základě připisování atributů, byť zřejmých či nezpochybnitelných, je potenciálně extrémně nebezpečné. Nemuselo by to nutně nic znamenat, kdybychom tu neměli tisícileté dějinné zkušenosti, jak snadno jich lze zneužít. Protože nepřítele a „méněcennou bytost“ lze udělat z kohokoliv – byli to „barevní“ lidé, byli to židé, byla to inteligence, byly to ženy, byli to demokrati, byli to podnikatelé a soukromí zemědělci, byli to lidé neheterosexuální orientace, byli to „cizí“ národnosti v „našem“ státě… Většinová populace nesmí šikanovat a diskriminovat menšinu, stejně jako menšina nemůže přetvářet své názory na většinový proud. Musí zde primárně existovat neochvějný vzájemný respekt. Kdyby nic jiného, neuškodí věnovat pár hodin studiu historie a uvědomit si výše načrtnuté, tedy že každý se může ocitnout v roli nepřítele. Úplně každý. Vy, já, kdokoliv a kdykoliv. Bílý evropský muž, neotřesitelný pán světa v 19. století. A ten, kdo dominuje, nebude dominovat věčně. A jeho potomci, i kdyby za kolik pokolení, sami jednou okusí těžkosti druhé strany barikády. Jedná se o nevyhnutelný dějinný proces, kdy žádná říše ani společenský diskurz netrvá věčně. Vše zaniká, vše se mění – tato nejistota představuje jedinou jistotu v naší existenci.
Bohužel realita současného světa ukazuje dosti odlišné rozpoložení. Jste-li náboženského přesvědčení v převážně ateistické zemi, čelíte často posměšků, zpochybňování či pokusům o „racionální“ vyvrácení vaší víry. Mezi vírou a vědou však nemusí panovat konflikt, stejně jako jinde, i zde je prostor pro oboustranný respekt. Jste-li naopak ateistou v silně věřící zemi, můžou náboženská dogmata zasahovat tak daleko, že z pozice státu budou legalizovány zásahy do vašich svobod a lidských práv, pokud se nachází v rozporu s náboženskými doktrínami (např. právo na předčasné ukončení těhotenství, neheterosexuální vztahy, svobodné vzdělání atd.). Problémy samozřejmě můžou nastat, i pokud jste v roli menšinového náboženství ve společnosti většinového náboženství, které nechová respekt vůči vaší víře, tradici, potřebám. Či jednoduše místo spolupráce a respektu spolu soupeří dvě silově vyrovnané věrouky na omezeném prostoru a ve stejném čase. Bez urážky k jakémukoliv vyznání, opravdu nedokážu nalézt odpověď na tu nejzákladnější otázku: Proč nelze žít v míru a respektu vedle sebe, proč je nutné prosazovat silou a násilím své názory tam, kde jiní lidé se svou svobodnou vůli rozhodnou kráčet jinou cestou? Jejich život, jejich volba. Proč šířit nenávist? Opravdu k tomu vyzývá nějaký Bůh či prorok? Pokud ano, lze takovou ideu nazývat Bohem? Pokud budeme chtít sestoupit z nebeských výšin, vezměme si za příklad událost tak světskou, běžnou a masově rozšířenou, jakou je sport. Podpora jednoho fotbalového klubu, odznaky této klubové příslušnosti ve formě šály, čepice či dresu, už jen to stačí, abyste na „nepřátelském“ stadionu, v ulicích „nepřátelského“ města nebo někde na rychlém občerstvení čelili nevybíravým urážkám, agresivitě slovní či fyzické, pokusům o krádež nebo zbití od fanatických fanoušků soupeře.
A vzpomínáte na školní léta? Na dobu, kdy se stáváte terčem posměchu, ponižování či hrubého násilí z tisícero rozličných důvodů – (divný) vzhled, (lepší) studijní výsledky, (neznačkové) oblečení, (netypické) zájmy, (neheterosexuální) sexuální identita či orientace... Být jiný je základní lidskou charakteristikou, přesto se právě „být jiný“ v mnoha kolektivech udržující si zdání pseudohomogenity neodpouští a trestá… A to je bolestný a velmi znepokojující paradox.
Respekt ke druhým je obzvláště potřebný ve vztahu k dětem. Při vzdělávání i při výchově. Nejen k dospívajícím, ale i k puberťákům, k malým školákům i k batolatům, která ještě ani nemluví. Sice ze sebe nedostanou slova, při pokusu o chůzi se rozplácnou jak široká, tak dlouhá, a ovládat vlastní vyměšovací potřeby jim činí… no řekněme nepřekonatelné potíže, přesto ze svého okolí nasávají a ukládají do své paměti úplně všechno. A logicky nejvíce vzorce lidského chování. Skrze děti žijeme dál my sami, proto je přeci úplný nesmysl k nim přistupovat s nerespektujícím přístupem. Přesto jsme svědky mnohem četnějších příkladů různých autoritativních, manipulativních či naopak pasivních (pseudo)metod výchovy. Slýcháme hojné používání neefektivních komunikačních postupů, jakými jsou třeba výhrůžky („Jestli to neuklidíš, tak…“), křik („Buď už zticha!“), citové vydírání („Jestli mě máš rád, tak…“), výčitky („Kvůli tobě jsme to zase nestihli…), poučování („To já ve tvém věku…), bezobsažné kritizování („Tomuhle říkáš uklízeno?“), proroctví („Stejně to nezvládneš…“), bagatelizace („Tvoje problémy bych chtěl mít…“) a další a další věci, které nemají vůbec co dočinění s respektem, a v dětech a mladých dospívajících se ukládají, aby je jednou, až nastane čas, vytáhli sami na světlo boží a předali do další generace, která vybavená tímto negativním dědictvím předků ovlivní zase další generací a tak dál a dál a dál, dokud se nenajde někdo, kdo bude mít tolik síly, že dokáže z bludného kruhu vystoupit a rozseknout ten zašmodrchaný provaz pokroucených mezilidských vztahů podobně jako Alexandr Veliký přeťal legendární gordický uzel. Děti nejsou malí dospělí, žijí ve vlastním světě, a o to větší respekt potřebují – nejenom k sobě samým, ale i ke svému světu, který má podobně jako svět dospělých řadu problémů, krizí a neutěšených situací. Investice do dětí je tou nejlepší možnou investicí tohoto života – ať už jste sebebohatší a můžete investovat třeba do vesmírné stanice nebo kamene mudrců, pořád by to mělo být až na druhém místě. Ale není, že?
Nepochybně bude řadě lidem připadat právě dočtený odstavec jako naivní, sice hezký, ale v praxi nepoužitelný… Nedovolil bych si ho napsat, kdybych nevěřil, že mám dostatek zkušeností, ať už jako otec dvou dětí, nebo jako pedagog téměř deset let denně pracující s mladými lidmi. Měl jsem tak už tisíce a tisíce možností na vlastní kůži vyzkoušet, co funguje a co ne. A i když jsem vyzkoušel různé metody, netuším, jak bych dokázal žít se svým synem, kdybych neskončil u toho, že musím respektovat, jak na svět nahlíží on, i když je to pohled tomu mému i jeho vrstevníkům poněkud vzdálený. Křik, hněv, výhrůžky… nikdy nic pozitivní ho nepřinesly. Jak by mohly? A když se ohlížím za svou dosavadní profesní kariérou, snad trochu neskromně se domnívám, že s většinou (rozhodně ne se všemi!) žáků jsem měl slušné, vstřícné a často i přátelské vztahy. Že naše setkání nebyla utrpením ani pro jednu stranu. A že nějaké poselství do reálného života si z mých lekcí odnesli. Přemýšlím, proč tomu tak je, jaké je to tajemství, a vždy nakonec docházím k jedinému vysvětlení – slušnost, upřímnost, respekt. Když tyhle kvality budete dávat ostatním, oni vám je budou vracet. „Konej dobro a dobro se ti vrátí,“ pravil Siddhárta Gautama, později zvaný Buddha.
Pokračování příště...
Tomáš Zářecký
* * *
Anotace https://www.npg.org.uk/
Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com
https://www.thailand-trip.org/visakha-bucha Zobrazit všechny články autora
Respekt ke druhým je obzvláště potřebný ve vztahu k dětem. Při vzdělávání i při výchově. Nejen k dospívajícím, ale i k puberťákům, k malým školákům i k batolatům, která ještě ani nemluví. Sice ze sebe nedostanou slova, při pokusu o chůzi se rozplácnou jak široká, tak dlouhá, a ovládat vlastní vyměšovací potřeby jim činí… no řekněme nepřekonatelné potíže, přesto ze svého okolí nasávají a ukládají do své paměti úplně všechno. A logicky nejvíce vzorce lidského chování. Skrze děti žijeme dál my sami, proto je přeci úplný nesmysl k nim přistupovat s nerespektujícím přístupem. Přesto jsme svědky mnohem četnějších příkladů různých autoritativních, manipulativních či naopak pasivních (pseudo)metod výchovy. Slýcháme hojné používání neefektivních komunikačních postupů, jakými jsou třeba výhrůžky („Jestli to neuklidíš, tak…“), křik („Buď už zticha!“), citové vydírání („Jestli mě máš rád, tak…“), výčitky („Kvůli tobě jsme to zase nestihli…), poučování („To já ve tvém věku…), bezobsažné kritizování („Tomuhle říkáš uklízeno?“), proroctví („Stejně to nezvládneš…“), bagatelizace („Tvoje problémy bych chtěl mít…“) a další a další věci, které nemají vůbec co dočinění s respektem, a v dětech a mladých dospívajících se ukládají, aby je jednou, až nastane čas, vytáhli sami na světlo boží a předali do další generace, která vybavená tímto negativním dědictvím předků ovlivní zase další generací a tak dál a dál a dál, dokud se nenajde někdo, kdo bude mít tolik síly, že dokáže z bludného kruhu vystoupit a rozseknout ten zašmodrchaný provaz pokroucených mezilidských vztahů podobně jako Alexandr Veliký přeťal legendární gordický uzel. Děti nejsou malí dospělí, žijí ve vlastním světě, a o to větší respekt potřebují – nejenom k sobě samým, ale i ke svému světu, který má podobně jako svět dospělých řadu problémů, krizí a neutěšených situací. Investice do dětí je tou nejlepší možnou investicí tohoto života – ať už jste sebebohatší a můžete investovat třeba do vesmírné stanice nebo kamene mudrců, pořád by to mělo být až na druhém místě. Ale není, že?